Oldřich Morys

Pro instalace a performance Oldřicha Moryse, absolventa brněnské FAVU, je charakteristická kombinace parafrází na patafyzickou konstruktivnost , užití principů ready mades, performativnost Fluxu i práci s materiály ve stylu neo-dada či arte povera. Stejně důležité místo ale v jeho post-konceptuálních DYI realizacích zabírá estetika postprodukce se svým tíhnutím k taktilnosti na úkor vizuality, každodennosti na úkor pop-kultury a hybridnosti na úkor čistoty.

Jeho diplomovou práci Obyčejné věci (2011) lze v tomto smyslu chápat jako přelomovou. Právě v ní zhodnotil své dosavadní realizace vzniklé v rámci studia v ateliéru nefigurativního sochařství FAVU VUT a zároveň definitivně precizoval kontury svého dalšího směřování. Pracuje často se specifikem místa a přivlastněním jeho sociálních či utilitárních funkcí spolu s dalšími atributy, které zásahem, manipulací a zapojením do nových kontextů posouvá ze sféry nepodstatného a přehlíženého do nových konstelací, jejichž spojujícím aspektem je častá tematizace vyměřování či vymezování daného prostoru a jeho zabydlování ve smyslu osobitého signování a spolu s tím i neustálá snaha podvratně působit proti estetickým i jiným predikcím a následným definicím. V „okupační“ instalaci „Obyčejné věci“ využil prostředí školního ateliéru. Zatarasením přístupových cest z něj jako prostoru, relativně veřejného, učinil privátní, intimní zónu, do níž bylo divákům umožněno nahlížet jen omezeně. Kdo chtěl zjistit, co se uvnitř odehrává respektive, co je uvnitř umístěno, musel přistoupit na autorovu hru a hledat několik málo předem určených průzorů, s jejichž pomocí bylo možno izolovaně cosi zahlédnout, ovšem bez možnosti tyto vizuální útržky spojit v jeden smysluplně ověřitelný celek.

Hybridních derivátů původních marginálních utilit (koště, hřebík, paleta, knihy apod.) využívá i v jiných svých instalacích a performancích (Součástí kresby, 2014, Stupně vhledu, 2012). Vznikají tak jakási post-konceptuální prostorová puzzles naplněná kutilsky vitální labilitou. Použité předměty zde často drží pohromadě jakoby „ na dobré slovo“- váže je tlak či tření rozličných materiálů, třeba tkaniček či vyskládaných kostek cukru. Není se proto co divit, že i základní architektonický architrávový systém je zde „postaven na hlavu“, když sloupy jako nosné elementy autor rozepjal v horizontále tak, aby (nesmyslně) podpíraly místo stropů samotnou vertikálu stěn, nebo když nohy židle prochází několika patry a dosahují několika metrů a užitím provázků k jejich vyztužení ztrácí na své stabilitě. Na podobě některých instalací se nezáměrně podíleli i další účastníci, kterých se Morysova práce bezprostředně či zprostředkovaně dotýká (Soused, 2012).

V Morysových realizacích lze ovšem rozpoznat i reminiscence na zen a jeho principy (Berg, 2012, Těžký balet, 2014), kdy věcné a prostorové konfigurace fungují často ve smyslu zenových koanů, v nichž odpověď znovu nastoluje otázku a tak dále až do nekonečna, dokud rozum nekapituluje a nepřijme absurditu jakožto základní princip světa.