Olga Čechová

Olga Čechová patřila k nezávislým účastnicím uměleckého dění, ke kterému přesto přispěla významně a originálně. V roce 1960 vstoupila do umělecké skupiny Trasa a připojila se k autorům, kteří spontánně inklinovali nebo se přihlásili k proudu rehabilitujícímu význam předmětnosti, figurace a figurálnosti v umění. V roce 1969 se zúčastnila výstavy Nová figurace uspořádané v Mánesu, zúčastnila se také stejnojmenné výstavy v GVU v Litoměřicích v roce 1993, která tuto tvorbu znovu připomněla.

Dílo Olgy Čechové lze rozdělit do dvou základních oblastí - na ilustraci a volnou tvorbu, kterým se věnovala souběžně. V kresbě dospěla k osobitému výrazu, vzdálenému povrchní popisnosti. Preferovala náznak, neukončenost, intuitivní vyjádření atmosféry, asociativní spojení prvků běžné reality a fantazie. Její rukopis prošel vývojem od oproštěné křehké kresby k členitým kompozicím, složeným z množství jemných linií. V 60. letech 20. století realizovala také robustnější kresby štětcem, které působí expresivně, poeticky a snově zároveň. Ke konci života se znovu vrátila k jednoduchému oproštěnému znakovému pojetí. V grafice si osvojila různé grafické techniky např. dřevoryt, litografii a především suchou jehlu, která jí byla bytostně blízká. V této technice vytvořila svoje vrcholné práce (např. cykly Skryté zahrady, 1965, Italská cesta, 1966, Pozůstatky rostlin, 1967, Čtyři v podstatě stejné dopisy, 1967, Šest částí těla, 1969, apod.). Suché jehly Olgy Čechové překvapují neotřelým spojením razance a křehkosti, citlivosti a útočnosti. Svědčí o schopnosti dostat se pod povrch věcí, proniknout až k podstatě, odhalit jevy krajně osobní, skryté a tajemné. Typickým rysem je erotický podtext (např. cyklus Čas ostří, Čas důvěry, Čas iluzí, Čas odvahy, Čas odplouvání, 1969, Dvojice, 1970, Píseň písní, 1991 apod.).

Méně známou část jejího díla představuje koláž. V 60. letech vytvářela surrealistické koláže z časopiseckých výstřižků, založených na principu náhodného spojení vzdálených realit. Po čase se v její kolážové tvorbě projevil posun směrem k plastičnosti a strukturální abstrakci. V roce 1984 realizovala cyklus asambláží Ovázané, v nichž se hlavním technickým, symbolickým i významotvorným prvkem stala gáza. V textilních asamblážích pokračovala v roce 1992.

Za svoje životní poslání považovala ilustraci. Ilustrovala celkem 130 knížek pro děti a 20 knih pro dospělé, dlouhodobě spolupracovala s časopisy Mateřídouška a Sluníčko. Patřila k ilustrátorkám, které rozvíjely fantazijní, hravé a nepopisné pojetí ilustrace. Podle jejího názoru: „ilustrace nemá záviset na prvním vjemu textu, nemá počítat s obecným konvenčním vkusem, má žít samostatně vedle literatury“. Její ilustrace knih pro děti mají osobitý, hravý a fantazijní charakter a zůstávají přitom srozumitelné. Základ tvoří brilantně zvládnutá kresba, k typickým rysům patří zářivá barevnost a dekorativní stylizace. Komornější a střízlivější přístup uplatnila v ilustraci poezie, výtvarně doprovodila např. básnické sbírky Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta, Josefa Hory aj.

Olga Čechová průběžně psala vlastní literární texty a básně, ve kterých citlivě a intuitivně reagovala na každodenní skutečnost, asociativně spojila vjemy, vzpomínky, pocity a vize. Její soukromé texty vycházejí z běžné reality, z denních zážitků a přecházejí do originálních snových vizí, v nichž jsou uplatněny neotřelé metafory a přirovnání. Byly publikovány např. v knihách Pražské procházky ( 1977), Důvěrné texty a kresby (1998) nebo Sladké jádro srdce (2011).

Hana Rousová, Olga Čechová kresby, katalog výstavy v GHMP, 1985

Eva Petrová, Olga Čechová texty, kresby, grafika, katalog výstavy v SVUG v Litoměřicích, 2003

Věra Jirousová, Zemřela výtvarná umělkyně Olga Čechová, deník Referendum, 2010

Alena Potůčková, Pocta Olze Čechové, katalog výstavy v GVU v Roudnici nad Labem, 2011