Pavel Nešleha

Pavel Nešleha se řadí mezi zásadní osobnosti české malby, kresby a instalace sedmdesátých a osmdesátých let. Jeho vrcholná tvorba v sobě spojovala návrat ke klasické realistické výtvarné technice s prací v oblasti instalace či fotografie.

Autorova studentská tvorba konce padesátých let vycházela z dobově podnětného návratu k modernistickým formám, inspirovaného malbou počátku století, například skupiny Osma. První polovina let šedesátých letech je pak hodně spojena s aktuálnějším vlivem českého informelu, výrazné zde jsou plastické struktury obrazu a také jeho materiálové vlastnosti, často zde například vystupuje surové dřevo podkladu (Stůl, 1964). Tato orientace se také projevila v jeho sériích strukturálně pojatých grafik. V druhé polovině šedesátých let lze v autorových dílech cítit i výraznější vliv figurativní malby okruhu tzv. České grotesky (Křikloun, 1969).

 Více nezaměnitelnou podobu začala získávat Nešlehova tvorba až v následujícím období, počínaje koncem šedesátých let, byť k řadě aspektů nalezneme její předpoklady právě ve zmíněném starším období. Zvlášť v jeho tehdejších velkoformátových kresbách a v grafikách lze dobře sledovat nový zájem o technicky precizní zachycení detailů ať již ještě abstraktního (Labyrint, 1972) či naopak konkrétního realistického charakteru. V druhém případě se často jedná detailní záběry na tělesné části jako jsou ruce, kde dobře vynikne jak zachycení struktury kůže, tak také jejich gestické a prostorové kvality, zdůrazněné často naznačeným architektonickým prostorem (cyklus grafik Historie lidské ruky, 1971). Až veristické pojetí některých složek jeho kreseb a grafik je spojeno i s jeho novým zájmem o fotografii, které se následně paralelně věnoval po zbytek své tvůrčí dráhy. Někdy své fotografie právě využíval i jako podklady pro své malířské, kreslířské a grafické práce.

Zvláštním spojením tradiční statické techniky kresby a reflexe moderního masového média pohyblivého obrazu jsou kresby ze série TV Story (1975), kde zachytil v rozfázovaných výjevech deformace způsobené špatným televizním signálem na záběru s televizním hlasatelem.  

V průběhu sedmdesátých let tyto rysy postupně vstupují i do Nešlehovy malířské práce. Zajímavým podnětem pro něj byly i oficiální zakázky, které v druhé polovině sedmdesátých let získal od íránského šáha. Projekty na výzdobu íránských pavilonů na mezinárodních výstavách i paláce samotného šáha v sobě spojovaly monumentálně pojaté malby s dekorativním uchopením celých interiérů. Výrazně se tematika i atmosféra těchto prací projevila i v cyklu maleb Írán (1978). V sedmdesátých letech také vzniká soubor reliéfů a světelných objektů, které mají v autorově díle osobitou pozici, přiznávající i svými organicky abstraktními tvary inspiraci ze zdrojů jako je světelně-kinetická tvorba avantgardy (Světelný sloup, 1976).

Ve stejném období se v autorově tvorbě hlásí ke slovu i výrazný okruh motivů, který se projevil už u zmíněných „íránských“ prací. Je jím symbolická i naopak velice konkrétní práce s tradiční čtveřicí živlů, tedy ohněm, vzduchem, zemí a vodou (např. malba Oheň, 1978 či kresby z cyklu Čas otevřených dveří, 1978). Tuto tematiku rozvinul i ve svém cyklu monumentálních obrazů-instalací Iluze v soukromí (například Chumelenice, 1988), vznikajícím v průběhu druhé poloviny osmdesátých let. Na těchto dílech, stejně jako na řadě dalších dobových obrazů, je zřejmý vliv romantického malířství, především Caspara Davida Friedricha, ať již do dáli směřující perspektivou, tak také podáním světla a živlů (Rozloučení s C.D.Friedrichem, 1982). Ve zmíněné práci na monumentálních obrazech-instalacích pokračoval i dále do devadesátých let, kdy často získaly až mytologicky akcentovaný obsah (Ikarův pád, 1991).

Pavel Nešleha svou tvorbou spolu s některými svými souputníky, opožděně sdruženými v rámci uměleckého uskupení Zaostalí (od roku 1987, dále Bedřich Dlouhý, Zdeněk Beran a Hugo Demartini), definoval výraznou pozici v českém umění sedmdesátých a osmdesátých let, spojenou s nečekaným návratem k realistické iluzivnosti a až romantické existencionální naléhavosti. To dobře zapadalo do dobové pomoderní senzitivity a směřování k rehabilitaci tradičních médií ve spojení s jejich novým využitím.