Pavel Příkaský

Pavel Příkaský vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze, a přestože se prostřednictvím daného média i nadále vyjadřuje, rozmývá a znejasňuje jeho okraje. Pro překračování akademických hranic malby používá ve své práci několik prostředků. Je jimi jednak fotografie s vlastní mediální specificitou, dále fragment, série a také instalace. S fotografií Pavel Příkaský pracuje jednak jako s přípravným materiálem některých svých kreseb, zajímají ho ale také chyby, kterými toto „dokonalé“ zobrazovací médium trpí. Opakujícím se motivem je tak mizení, neostrost či naopak přeexponovanost, barevné vychylování a překrývání jednotlivých obrazů, jaké nastává, pokud světlocitlivý papír vystavíme vícekrát jinému negativu. Umělec sám však více než o cíleném záměru práce s vlastnostmi fotografie hovoří o současné prosycenosti světa fotografickými obrazy anebo filmem a svůj přístup označuje jako více intuitivní a z dané skutečnosti odvislý.

Fragment se do Příkaského maleb dostává často i v návaznosti na práci v konkrétním prostředí, které necelistvost implikuje. Jedním z takových byla například galerie Trafačka, kde v rámci výstavní instalace (Nižší napětí, 2014) kombinoval oprýskanou zeď se základním strohým písmem fontu Times New Roman. Podobně postupoval i v případě výstavy Najdeš ji v levém uchu v galerii Mimochodem (2014). Zde však důležitou roli hrálo i samotné prostředí vestibulu dříve precisně designérsky provedeného metra. Této historické reference Příkaský využíval pro odkrývání fiktivních zbytků nástěnných maleb. Je patrné, že využívaná fragmentárnost autorových maleb se odvolává na práci paměti a fungování vzpomínek. Možnou historickou paralelou by tak zvláště pro hustěji malované malby, v nichž autor využívá celé plochy plátna, mohl být artificialismus umělců Štýrského a Toyen. Na rozdíl od nich však Příkaský pracuje s daleko reálnějšími ale i realističtěji zobrazenými předměty.

Výstava a výstavní instalace hraje pro umělce významnou roli, neboť je bodem, kdy malbu doplňuje o další instalace a video-instalace, na nichž v poslední době spolupracuje s Miroslavou Večeřovou (Díl první: Jazyk Krajiny, 2013 nebo Dvojité dno, 2014 a Díl druhý: Umělé dýchání, 2014). I zde zůstává důležitá otázka po možnosti reprezentace předmětu. Výstižně tento paradox snahy po zachycení předmětu v čase podává Jean-Francois Lyotard v Návrat a jiné eseje, když říká, že předmět, který pozorujeme příliš dlouho, nám nakonec uniká a mizí před očima. Podobně mizející jsou i zobrazení některých předmětů, jenž si Příkaský vybírá pro své série obrazů.

2014

Radek Wohlmuth: Večeřová s Příkaským na výstavě dávají umělé dýchání umění, Hospodářské noviny: http://archiv.ihned.cz/c1-63312430-vecerova-prikasky-karlin

Radek Wohlmuth: Pavel Příkaský (portfolio): http://artcasopis.cz/clanky/pavel-prikasky