Pavel Tichoň

Pavel Tichoň patří k tomu druhu umělců, jejichž tvorba vychází z intenzivního prožívání přítomnosti, intuitivního hledání a momentálních impulsů. Témata jako by se mu sama nabízela a jeho jediným úkolem jako by bylo je uchopit a zpracovat do hmotné formy. Tichoňův umělecký přístup se vyznačuje lehkostí a nestálostí co se volby média týče. V dílech z poslední doby svérázným způsobem komentuje mechanismy soudobé společnosti se všemi jejími neduhy od konzumu a slepé důvěry v reklamní sdělení až po chorobnou orientaci na úspěch. Neurčitost v procesu tvorby a přeskakování z jednoho na druhé je jedním z charakteristických znaků Tichoňovy práce, které ho nedovolují jasně zařadit do kolonky malíře nebo tvůrce multimediálních instalací. Tichoň se netrápí tím, co se zrovna na umělecké scéně děje. Neprahne po výstavách. Netouží se zařadit do uměleckého provozu. Zažitá schémata, která svou svébytnou existencí mimo ně ignoruje, tím také vědomě kritizuje a otevírá diskuzi o roli samotného umělce.

Tichoň studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Milana Knížáka a Michala Bielického. Z prvního z nich vzešel jeho příklon k postmoderní estetice patrný hlavně z maleb, od druhého oproti tomu práce s videem, zvukem a instalací. Již v cyklu maleb Schielení (2007) započal práci s motivy, které rozvíjí dodnes. Kromě hry s jazykem je to mísení vlivů, odkazů nebo přímé citace z dějin umění, ale i z reklamních spotů. Expresivní malba je pro něj způsob primárního vyjádření, která mu umožňuje spontánní průchod emocí. Zautomatizovaná činnost má charakter arteterapie, což ale autorovi samo o sobě nestačí. Potřebuje k ní přidávat další, nesubjektivní roviny, jež lépe vystihnou sdělení, které je v jeho malbách příliš zašifrované a které ani on nedokáže, právě kvůli často nekontrolovatelnému procesu vzniku, správně rozeznat. K tomu mu lépe slouží konceptuální přístup rozšiřující malbu o intelektuální rovinu. I když se může zdát, že jeho díla jsou plná ironie a místy až prvoplánově působícího nebo hysterického humoru, v pozadí je vážné sdělení. Zvolil ale cestu, kterou jej lze k divákovi lépe propašovat – tedy vtip a nadsázku.  

Stejně jako jsou nenadálá spojení na jeho malbách v základu dadaisticky nesmyslná, stejně takové jsou i iniciované scénky z video série Pískoviště (2006) pohrávající si s tématem subverzivního výsměchu. Sled hříček ukazuje medvěda, co se jde v lese oběsit, nebo smrtku přijíždějící na motorce na hřbitov. O rok později, v sérii World Records, začal více pracovat s odkazy na dějiny umění. Aukční rekordy, váženost umělců (ať už Vincent van Gogh nebo třeba antický autor Diskobola) a nevyčíslitelnost jejich děl zparodoval ve vlastních rekordech, jako byl hod instalačním diskem nebo jízda na kole, při které maloval krajinu. Sériovost se projevila i v téměř dokumentárním cyklu Front garden folk art (2005), kdy fotil bizarní konstelace na předzahrádkách. Ve všech těchto dílech se odráží Tichoňův přístup k umění a tvorbě samotné, kde jedním z témat je právě absence závažného tématu.

V posledních letech je umělcova práce stále soudržnější a kompaktnější. Stalo se tak i díky tomu, že se namísto jednotlivých sérií prezentuje instalacemi vytvářenými na míru a z popudu konkrétního prostoru. Zároveň také svůj zájem přenesl z mikrosvěta, kdy se zaměřoval na podružné jevy, na témata, která mají celospolečenský rozměr. Zatím největší takovou instalací byla výstava Umění, kterému nikdo nerozumí, není umění, ve které míří do vlastních řad umělců a kurátorů. Vybrané, z kontextu vytržené citáty spojovalo jen to, že se týkají umění v městských light boxech. Texty měly upozornit na nesmyslnost celého systému, kdy jsou umělci sobě protivníky. Tapeta ze známého obrazu doplněná o samostatně se pohybující vysavač, který v průběhu výstavy vytvořil obraz, opět ironizuje umění jako takové – jako sebepožíračskou činnost bez nadhledu.  V pražské galerii White Room naopak explicitně odkazoval na dílo Piera Manzoniho a jeho Merda d’Artista, zároveň ale i na Andyho Warhola – dva protipóly populární kultury. V této výstavě nešlo ani tak o odkazy, jako o přímé citace. Tichoň vzal harampádí, odpadky, věci, co nepotřeboval a chtěl se jich zbavit. Tím, že je zavřel do krabice, kterou si mohl návštěvník za sto korun zakoupit, udělal umělecké dílo jak z veteše, tak ze samotné stěhovací krabice. V jedné ze svých doposud posledních výstav Nevědoucí nevědění (2019) upozorňoval na fanatismus, s jakým následujeme konzumní svět. V jím vytvořené věštírně, estetikou i systémem lístečků a čísel připomínající čekárnu v bance, úřadu nebo na poště, dostal divák odpovědi na zvolený okruh témat, jako je láska, peníze, zdraví nebo práce. Systém mu vygeneroval odpověď, která může stejně tak dobře fungovat na položenou otázku, jako být sloganem nadnárodní korporace, z nichž byly také veškeré slogany převzaté. Tichoň si je vědom toho, že si mnohdy protiřečí a že některé cesty, které zvolil, možná nikam nevedou. Přesto je ochotný do nich dál investovat energii a dělat si, co mu zrovna přijde jako dobrý nápad. Letos tak vlastním nákladem vydal katalog obrazů a realizací s názvem Umění je lepší než nic.

TICHOŇ P.: Art is better than nothing, Praha, 2019

VAŇOUS P.: What is important is what you cant see, katalog výstavy, Galerie Dea Orh, Praha, 2010