Petr Dub

Při pozorování děl Petra Duba mě často zajímá, co je uvnitř, z čeho to je, jak to drží pohromadě, co se s tím stane, až skončí výstava, jak to patří, jestli je to vždycky stejné apod. To znamená, že mě zajímá (a asi i další diváky) specifická materialita daného díla, která má často procesuální povahu. Jedná se tedy o určitou hmotu, která ovšem představuje speciální případ umělecké matérie – zbytky z ateliéru a různé relikty či nové látky, které ovšem slouží primárně vzniku uměleckého díla (plátna, rámy, barvy a pomůcky k malování, i když nejen umělecké, ale i řemeslné – válečky atd.). Není to matérie, určená k jiným účelům, třeba ke stavbě nebo výrobě automobilu. Jde tedy o matérii jistým způsobem funkční, predestinovanou, nikoli o aristotelskou indiferentní látku určenou k formování, konkretizování. Vstupní látka zde už nějakým způsobem konkretizována je, ještě před uspořádáním, ještě před kompozičním aktem. Jde spíše o formování funkce, přičemž mezi prvotní funkcí a výslednou formou není principiální rozdíl, ale posloupnost. Na začátku je třeba malířské plátno a barvy, tj. materiály, které jsou funkčně vymezené jako umělecké látky a v tomto smyslu jsou i opracovávány téměř v sochařském slova smyslu, tedy spíše plasticky formovány, hněteny hmatem a nikoli iluzionisticky pojednávány uvnitř plochy směrem k virtualitě. Plátno je natřeno, kolorováno, naneseno barevnou vrstvou, není na něm namalován obraz, obraz není uvnitř plátna, ale celé plátno se teprve stává součástí obrazu. To, co bylo tradičně celkem, stává se součástí, vstupní funkčně identická matérie není využita tradičním způsobem. Plátno a rám obraz nevymezují, identifikují jej sice, nicméně obraz je čímsi širším. Nejde ani o to, že by tyto tradiční matérie byly pouze součástí instalace, v tom případě by byly vyjmutelné, instalace je jakousi souvztažností smyslu, konfigurací signálů ve své identitě zaměnitelných za jiný plně vypovídající prvek, jedná se o alegorie. To není případ konfigurací Petra Duba. I zde lze samozřejmě s prvky pohybovat, nicméně cílem není alegorické poselství, ale vizuální dojem, viditelný, popřípadě hmatatelný, povrch a reliéf. Podstatné jsou tu smyslové kvality materiálů, slast pohledu, popř. dotyku. Divák pohledem hladí povrch a zvrásnění materiálů formovaných do tvarů. Důležité jsou však proporce tvarů, logika rozmístění. Přítomna je tedy i slast konceptuální. Vesměs však nemusíme nutně znát literární pointu, stačí celkový dojem logické uspořádanosti – Gestalt. Tím se dostáváme k psychologii pohledu. Uzavřený Gestalt je modelem sebe sama, modelem živého světa. Přibližně tento význam obnáší tradiční pojem forma. Forma tu však je, jak jsem řekl, formováním funkční látky, formováním očekávání. Toto očekávání má prostorovou povahu, neboť jeho horizontem je věc. Idol slouží k laskání, není zástupný, neaktualizuje nepřítomné. Idol je prézentní, je tu. Probíhá v čase, děje se. Dílům Petra Duba rozumím jako dějícím se tvarům.

Vybrané postkonceptuální přístupy v současné české malbě (Petr Dub, Edice Ph.D. FaVU, 2013)

Aluzivní malba-objekt

(text komentované prohlídky výstavy Ohlasy entropie, Vlasta Čiháková Noshiro, 24. 7. 2011)

Unframed & Reframed (Tomáš Pospiszyl, 2010)

Reframed (Časopis Ateliér, č. 3, Jiří Valoch, 2009)

Reframed – House OF Dublon (TZ, Jan Zálešák, 2008)

Zlínský salón mladých (Václav Mílek, 2006)