8smička Zóna pro umění

V odbočce západovýchodní silniční osy E50, zhruba v polovině trasy dálnice D1 Praha–Brno, vznikla v roce 2018 na popud soukromé iniciativy Zóna pro umění 8smička. Jejím nejvýraznějším činitelem je bezpochyby galerie moderního a současného umění, která projíždějícím na hlavním českém tahu poskytla kulturní záminku pro vyplutí ze silničního koridoru. Jedná se o jednu z dalších tuzemských výstavních iniciativ, jež cíleně usiluje o stírání rozdílu mezi centrem a periferií.

Ačkoli bylo město Humpolec vždy malé, jeho umístění na hlavní obchodní trase mu zaručovalo výhodnou pozici již od 16. století, kdy se zde soustředil soukenický cech. Industriální historie města, v minulosti přezdívaného také jako Český Manchester, je s 8smičkou provázána na první pohled – revitalizovaná textilní továrna se nachází v komplexu bývalého soukenického areálu o rozloze téměř 3000 m². K historii ale instituce odkazuje také svým názvem. Továrna na vlněné látky Karla Trnky byla totiž po roce 1948, stejně jako ostatní textilky ve městě, připojena pod státní podnik Sukno. Jména továrníků v názvech závodů bylo potřeba nahradit, a tak se tehdejší vedení uchýlilo k jednoduchému značení pořadovými čísly. Přádelna 08 byla v provozu do roku 1989 a poté několik let chátrala. Od roku 1995 byl areál postupně renovován, krátce fungoval i jako sídlo společnosti Hranipex, který je generálním partnerem 8smičky dodnes a jejímž spolumajitelem je Zdeněk Rýzner – hlavní postava stojící za investicí do kulturního centra a také majitel secesní vily vedle areálu. Právě Zdeněk Rýzner společně se svou manželkou Barborou Rýznerovou a s humpoleckými obyvateli transformaci textilky inicioval. Při této příležitosti pak vznikl Nadační fond 8smička, v jehož čele stála výkonná ředitelka 8smičky Marcela Straková. Fond poskytuje zápůjčky ze sbírky, spolupracuje na výstavních projektech a akcích v rámci celé ČR i v zahraničí a věnuje se též nakladatelské činnosti. Současnou charakteristicky antracitovou fasádu budova nabyla během dvouleté rekonstrukce v letech 2016–2018 pod vedením Luďka Rýznera a Františka Čekala z lokálního architektonického studia OK Plan Architects (známého pro realizaci rodinného domu Plecháč taktéž v Humpolci).

Číslo osm se vine jako červená nit napříč celým fungováním instituce (například i v částce vstupného) a je možné jej zároveň označit takřka za obchodní značku – návštěvníky zaujme časově proměnlivý panel grafiků Štěpána Malovce a Martina Odehnala ve tvaru čísla osm na boční straně budovy hned při příchodu do areálu. Uvedená grafická dvojice se zároveň stará o celkový vizuální styl instituce včetně grafiky katalogů jejího nakladatelství. Autorem loga 8smičky je pak Studio Najbrt.

Galerie přivítala své první návštěvníky během slavnostního otevření na „velevernisáži“ 18. dubna 2018. Vzhledem k paměti místa se kurátorky Emma Hanzlíková a Markéta Vinglerová rozhodly inaugurační projekt symbolicky věnovat pracím s tkaninou. Výstava Pocta suknu: Textil v kontextu umění představila díla osmdesáti umělců a umělkyň (např. Radek Brousil, Milena Dopitová, František Drtikol, Adam Holý, Klára Hosnedlová, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Alžběta Krňanská, Markéta Othová, Michal Pěchouček, Johana Pošová, Julius Reichel, Božena Rothmayerová, Zorka Ságlová, Pavla Sceranková, František Skála, Jan Steklík, Adriena Šimotová, Nik Timková, Jiří Thýn, Jiří Valoch nebo Martin Zet), která vznikla během uplynulého století. Pocta suknu se tak zařadila mezi několik málo tuzemských výstav věnujících se svébytnému textilnímu umění v širším kontextu. Kurátorské duo výstavu strukturovalo s pomocí architekta výstavy Zbyňka Baladrána do osmi tematických okruhů, přičemž každý z nich zkoumal konkrétní potencialitu tohoto měkkého média z jiného úhlu pohledu. Stírání rozdílu mezi centrem a periferií jakoby doplňovalo i stíráním rozdílu mezi zrakově svrchovaným výtvarným uměním a marginalizovaným uměním užitým. Výstavní program galerie byl od počátku doprovázen komentovanými prohlídkami a přednáškami, a jelikož se jedná o galerii mimo hlavní kulturní centra, instituce na vernisáže zajišťovala i kyvadlový autobusový spoj jak z Prahy, tak i z Brna.

V roce 2018 po projektu Pocta suknu následoval s přesahem do roku 2019 projekt Dvě hlavy, čtyři ruce: Tvorba autorských dvojic pod kurátorským dohledem Emy Hanzlíkové. Jak název napovídá, projekt se zabýval fenoménem výtvarných dvojic (kupříkladu Aleksandra Vajd & Hynek Alt, Jaroslava Brychtová & Stanislav Libenský, Vasil Artamonov & Alexey Klyuykov) a pro 8smičku se již symptomaticky dotýkal dalších hranic – tentokráte hranic spoluautorství. To je doposud v solitérském světě umění spíše ojedinělým úkazem, ačkoli v posledních letech je na scéně patrný rostoucí trend uměleckých kolektivů. O koncepci výstavy se pak postarala přímo jedna z autorských dvojic: David Böhm a Jiří Franta.

V pořadí třetí výstava s palindromatickým názvem Kuna nese nanuk: Umění čtení umění do středu svého zájmu umístila písmo. Písmo, potažmo abeceda a znaky, se v dílech vystavených umělců a umělkyň stávají prostředkem výtvarného sdělení vycházejícího z tradice meziválečných evropských avantgard a českého lettristického umění 60. let minulého století. Hranice mezi slovem a obrazem na výstavě prezentovala (opět pod kurátorským dohledem Emy Hanzlíkové) díla Milana Grygara, Běly Kolářové, Júliuse Kollera, Jána Mančušky, Vítězslava Nezvala, Václava Stratila, Jana Šerýcha, Karla Teigeho, Jiřího Valocha nebo Lenky Vítkové. 

Letní výstava roku 2019 Vrchovina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny se soustředila na kraj, ve kterém se nachází i samotná instituce. Vystavená díla „cosi podstatného vyjevují o našem domovském hnízdě a jeho identitě a současně je svým duchem a poselstvím přerůstají. Stala se našimi průvodci“ (Doležal, Michal. Úvod: Vrchovina Krabatina Mrchovina: Solitéři Vysočiny, str. 12). Mezi vystavenými autory se objevili Marie Galimberti-Provázková, Bohuslav Reynek či Jan Zrzavý. V rámci tohoto projektu vyšla i kniha, kterou editorsky zpracoval Michal Doležal, člen kurátorského týmu sestávajícího ještě z Emmy Hanzlíkové a Dana Merty, a která samotnou výstavu přesahovala zařazením esejů významných teoretiků na téma tohoto spirituálně-magicky laděného kraje. O melancholickou atmosféru výstavy plnou průhledů a zakončenou kaplí ze sila se architektonicky postaral Jiří Příhoda. Výstavu rovněž doprovázely tři intervence Okraje kraje, jež aktualizovaly tři body humpoleckého trojúhelníku: Petrkov, Kaliště a Melechov. Za společenskou intervenci lze označit také rozhodnutí kurátorského týmu obrátit se k místnímu obyvatelstvu s prosbou o zapůjčení uměleckých děl, jež se určitým způsobem ke kraji vztahovala.

Projekt kurátorů Dušana Brozmana a Emmy Hanzlíkové Retina: Možnosti malby (1989–2019) připravil pro návštěvníky přehlídku současné československé malby. Mezi vystavenými se objevili Jiří Černický, Milan Houser, Marek Meduna, Jan Merta, Jakub Nepraš, Alice Nikitinová, Daniel Pitín, Tomáš Ruller, Vladimír Skrepl, Jiří Sopko, Robert Šalanda, Adam Štech či Emöke Vargová. Také u příležitosti této výstavy vyšel pod hlavičkou místního nakladatelství katalog s texty teoretiků, jako jsou Eva Skopalová, Michal Novotný či Petr Vaňous, a znovu tak potvrdil ambice instituce každý z výstavních projektů doplnit o profesionálně zpracovaný katalog, který bude svým pojetím výstavu zásadně rozšiřovat.

Kurátorská koncepce a výběr děl Kamily Huptychové a Adama Turečka pro výstavu Bylo nebylo nebylo bylo: Sklo se zakládaly na možnosti ilustrovat společensko-historická témata a vývoj sklářské tvorby prostřednictvím vystavených exponátů. Mezi vystavujícími se tak objevila etablovaná jména jako Jaroslava Brychtová, Václav Cigler, Jiří Černický, Stanislav Libenský, Rony Plesl, Miluše a René Roubíčkovi, Vratislav Šotola nebo Maxim Velčovský. Mladší generaci pak zastupovali Lukáš Houdek, Anna Jožová, Lukáš Novák či Kristýna Venturová.

Cyklus tří vystav ročně pro letošní rok (rok 2021, pozn. autorky) zahájil projekt kurátorek Lenky Dolanové, Marianny Placákové a Mariky Svobodové Nejedna rodina: Jirousovi, Padrtovi, Ságlovi. Široce pojatý odkaz sedmi osobností jedné rodiny (Ivan Martin Jirous, Juliana Jirousová, Věra Jirousová, Jiří Padrta, Ludmila Padrtová, Jan Ságl, Zorka Ságlová) s kořeny v Humpolci představuje spleť vztahů, jež formovaly díla různých charakterů (výtvarná, básnická a teoretická) vznikajících v období mezi 50. a 70. léty minulého století. Projekt vůbec poprvé představil ucelené dílo abstraktní malířky Ludmily Padrtové a pracoval také se soukromou korespondencí této širší rodiny.

V neposlední řadě je součástí Zóny pro umění od roku 2020 na dobu pěti let také projekt 7+1: Byt sběratele, za jehož konceptem stojí Emma Hanzlíková. Tato různorodá sbírková expozice sběratele a mecenáše Zdeňka Rýznera je hybridní svým zážitkovým charakterem, jenž otevírá dveře předem rezervovaným skupinám o maximálním počtu deseti osob, a to vždy s výkladem hostitele/hostitelky. Návštěvníci mají možnost se procházet výstavním prostorem, který je zaplněn jak díly patřícími humpoleckému sběrateli, tak ale i vypůjčenými uměleckými artefakty. V rámci hry na „jakoby“ ale všechna díla přísluší především bytu. V jednotlivých pokojích jsou k vidění díla Vladimíra Boudníka, Zdenky Burghauserové, Josefa Čepka, Huga Demartiniho, Emila Filly, Olgy Karlíkové, Karla Malicha, Mikuláše Medka, Theodora Pištěka, Jindřicha Štýrského, Toyen a dalších (katalog sbírky je dostupný online na webu 8smičky). Architektonického řešení tohoto 7+1 s grafickým kabinetem se ujal Dominik Lang.

Ačkoli jsou pro 8smičku galerijní aktivity stěžejní, její vlastní definice sebe sama coby Zóny pro umění naznačuje, že chce pro komunitu, v níž sídlí, sdružovat i jiné kulturní aktivity než jen prezentaci výtvarného umění. Na kulturním programu se objevují rodinné dílny, tematické večery a pořady pro školy. V přízemí komplexu se kromě galerie nachází také multifunkční sál, knihkupectví a kavárna. Instituce navíc pravidelně organizuje tzv. Sirény, komunitní procházky městem Humpolcem. Humpolecká kulturní zóna tak v uspěchané době poskytuje potřebné zpomalení a ukazuje, že malé město není překážkou – kvalitní program je možné vybudovat i mimo centrum, a to i hned vedle hlavní tuzemské dálnice. Slovy Zdeňka Rýznera: „Bylo by fajn, kdyby lidi zpomalovali v Humpolci.“ (http://artikl.org/vizualni/k-umeni-me-privedla-laska-ke-cteni, cit. 21. 1. 2021)

2021

Nejedna rodina

2020

Bylo nebylo nebylo bylo: Sklo

Retina: Možnosti malby (1989–2019)

2019

Vrchovina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny

Kuna nese nanuk: Umění čtení umění

2018

Dvě hlavy čtyři ruce: Tvorba autorských dvojic

Pocta suknu: Textil v kontextu umění