Zahradní ateliér, který se nachází na pražském Újezdě, funguje od roku 2000 jako fotografická galerie, kterou provozuje investiční společnost PPF Art. Ve své dramaturgii se zaměřuje na tvorbu českých autorů mladší a střední generace a roli fotografie v kontextu současného umění. Zároveň je však galerie neodmyslitelně spjata se životem a dílem fotografa Josefa Sudka (1896–1976), jehož tvorba je do výstavního programu pravidelně zařazována.
Ateliér Josefa Sudka je dnes kulturní památkou, ale především také unikátní ukázkou zahradního fotografického ateliéru z konce 19. století. Přesněji řečeno je tento přízemní pavilonek se zahradou ve vnitrobloku replikou, jelikož původní objekt přenesený na dnešní adresu z Královských Vinohrad v polovině osmdesátých let vyhořel. Replika původního fotografického ateliéru se vyznačuje prosklenou stěnou, která prostor galerie vizuálně propojuje s venkovní zahradou. Tím jsou sice možnosti vystavování uměleckých děl částečně limitovány, prostor tak ale současně vybízí i k vytváření tzv. site-specific instalací, jež by tento výrazný prvek galerie využily.
Prohlášení ateliéru za kulturní památku v roce 1990 zpečetilo jak význam Sudkovy osobnosti, tak jedinečnost samotné stavby. Důvodem tohoto ustanovení byla především skutečnost, že se jedná o poslední existující příklad zahradních fotografických ateliérů, které na našem území ve druhé polovině 19. století díky rozkvětu komerční i umělecké fotografie vznikaly.
Osobnost Josefa Sudka je spjata s moderní fotografií a s jejími vývojovými etapami, jimiž fotografie od začátku 20. století prošla. Ve své práci se autor inspiroval převážně Prahou, například v cyklech věnovaných Stromovce, Vltavskému nábřeží či chrámu sv. Víta, ale i přírodou a krajinami. Jeho náměty i umělecký výraz ovlivnily rovněž zkušenosti s oběma světovými válkami. Před koncem první světové války utrpěl Sudek na italské frontě těžká zranění, jež vedla ke ztrátě pravé paže. Do roku 1927 proto pobýval v karlínské Invalidovně, kde se zotavoval a zároveň rozvinul cestu k fotografické tvorbě skrze svůj první velký cyklus Z Invalidovny.
V létě téhož roku uzavřel smlouvu na převzetí a užívání zahradního ateliéru od vinohradského fotografa Laubeho. Jednalo se o dřevěný přízemní pavilonek o rozloze 61 m² a ve tvaru písmene „L“, vytvořený koncem 19. století na Královských Vinohradech. V roce 1901 však došlo k jeho přenosu na novou adresu, na níž ho Sudek získal a dále využíval. Hned vedle ateliéru s velkým proskleným oknem byla také temná komora se zvětšovacím přístrojem. Josef Sudek si v ateliéru následně založil svou firmu, kde vytvářel většinu svých zakázek, a stal se vyhledávaným umělcem v oblasti reklamy a tisku, portrétu nebo fotografování architektury, obrazů a plastik. Když firma v prvních letech druhé světové války ukončila svoji komerční činnost, ateliér přestal být pro fotografa pracovištěm a začal fungovat jako inspirační zdroj a „prostor-objekt“ pro jeho volnou tvorbu.
Sudek toto své „útočiště“ zachycoval ve všech denních i ročních obdobích, zevnitř i zvenku, spolu se zahradou plnou vegetace a se zvláštně pokrouceným stromem před slavným oknem – a to i dlouho po válce. Cykly jako Okno mého ateliéru (1940–1954), Procházka po mé zahrádce (1944–1953), Zahrádka mého ateliéru (1950–1970) a Zátiší na okně mého ateliéru (1950–1958), které zde vznikly, uvedly ve známost jak autora, tak ateliér samotný. Ten se stal v těchto letech Sudkovi fyzickým i duševním centrem života. Jeho tvorba se vyznačovala výraznou citlivostí a melancholií a práce se světlem pronikajícím dovnitř tmy jako by odrážela jeho vztah ke světu v nejisté době. Zejména scény s okny ateliéru jsou podle Anny Fárové „komorními díly vyjadřujícími proměny nejintimnějších nálad, často až na pokraj abstraktní šifry, k realitě zahalené tajemstvím“. (Fotograf Josef Sudek, upm.cz)
Sudek v ateliéru žil a pracoval spolu se svou sestrou Boženou Sudkovou až do roku 1959, kdy se přestěhoval do přízemního bytu jiného pražského domu na Úvoze 24. Do ateliéru, v němž jeho sestra zůstala žít sama, se však do konce života (do roku 1976) vracel kvůli využívání temné komory. V květnu 1985 vypukl v opuštěném ateliéru požár, který ještě zhoršil stav už tak značně poničených prostor. Po zásahu hasičů byla stavba natolik poškozena, že rekonstrukce původního ateliéru již nebyla možná. V červenci roku 2000 byla proto na podnět Anny Fárové – a za již zmíněné finanční podpory společnosti PPF Art – postavena replika. Na její stavbě se pod záštitou tehdejšího primátora hlavního města Prahy, pana Jana Kasla, dále podílela i městská část Praha 1 a Uměleckoprůmyslové muzeum. Od září téhož roku objekt slouží veřejnosti jako výstavní galerie.
Galerie se zaměřuje na výtvarnou fotografii a její roli v kontextu současného umění. Převážná část výstavního programu pak prezentuje tvorbu českých autorů mladší a střední generace, kteří s médiem fotografie pracují v rámci postkonceptuálních tendencí současného umění. Projekty zahraničních autorů jsou na úkor toho ve výstavním plánu galerie zastoupeny jen v menším poměru. Část programu je rovněž pravidelně věnována odkazu tvorby Josefa Sudka, ať už prostřednictvím prezentace jeho vlastních fotografií, nebo děl jeho vrstevníků a pokračovatelů. Galerie také několikrát hostila pražský Festival FOTOGRAF, který se taktéž věnuje fotografii jako médiu.
Ateliér Josefa Sudka má stálou kurátorku Lucii Mlynářovou, na přípravě jednotlivých výstav ovšem v některých případech spolupracuje s externími kurátory. Frekvence výstav je v zásadě pravidelná, galerie běžně představí sedm až osm výstav za rok s občasnými technickými přestávkami nutnými k rekonstrukci výstavních ploch. Vedle standardního výstavního programu se výjimečně pořádají i komentované prohlídky nebo neformální setkání s vystavujícími autory a kurátory.
Většina výstav dodržuje podobný formát, který je v podstatě dopředu určený možnostmi prostoru. Výsledkem bývá kombinace kurátorské reflexe současné fotografie, historický kontext a komorní prostředí ateliéru-galerie, jež umožňuje koncentrovaný zážitek.
Vedle výstav spjatých s dílem Josefa Sudka zde v posledních letech prostřednictvím vizuálně zajímavých instalací prezentovaly svou aktuální tvorbu například Tereza Štětinová a Lucia Papčová. Výstava Wind in the Organ (2019) propojila křehké objekty Štětinové a analogové záběry Papčové v dialogu, jehož obsahem byla příroda, jednoduché motivy, ale také zrcadlení. Oskar Helcel, laureát ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2024, zde v roce 2022 vystoupil s videoinstalací 13minutové smyčky Glajcha, jež byla hlavním bodem stejnojmenné výstavy, v níž tradiční symbol „glajchy“ přenesl do reflexe moderního developerského prostředí. Lenka Glisníková a Karolína Matušková (SHOTBY.US) zde zase na své společné výstavě z roku 2024 kombinovaly hravost a odvážné barvy s cílem reflektovat původní účel galerie jako výchozí bod pro zkoumání možností média fotografie.
V roce 2024 v galerii proběhla také výstava Jana Tichého s názvem Místo kouzla, která reflektovala téma současných způsobů využití bývalých uměleckých ateliérů. Jan Tichý ve své fotografické sérii zkoumal magii uměleckých ateliérů, jež nahlížel jako izolované dílny modernistických géniů, ve kterých se děla „kouzla“ v průběhu koncentrované a izolované klauzury tvorby – ateliéry jako místa obdivovaná za jejich tajemný nebo melancholický genius loci. Vedle Ateliéru Josefa Sudka se dále zaměřil na ateliéry Hany Wichterlové, manželů Janouškových, sester Válových nebo Evy Kmentové a Olbrama Zoubka. Koncept výstavy ale upomínal i na téma, které rezonuje v souvislosti se současnou nedostupností a finanční náročností ateliérové tvorby v českém prostředí.
Jan Tichý tím podle Petry Widžové (Kouzelná místa pro tvorbu, Artalk) otevřel zásadní linii diskuse, která chápe umělecké ateliéry coby kulturní dědictví s potenciálem zprostředkovat unikátní pohled na život a tvorbu daného umělce či umělkyně v současném světě. Tento pohled se tak přímo vztahuje k Ateliéru Josefa Sudka, který dnes funguje jako památka i jako živý prostor dialogu mezi historií a současnou tvorbou, kde se prostřednictvím výstav současných autorů aktualizuje Sudkův odkaz intimního vztahu k prostoru, světlu a časovosti.
Zdroje:
Ateliér Josefa Sudka, https://www.atelierjosefasudka.cz/cs/o-atelieru
Petra Widžová, Kouzelná místa pro tvorbu, Artalk,16.10.2024, dostupné na: https://artalk.info/news/kouzelna-mista-pro-tvorbu
Uměleckoprůmyslové muzeum, Fotograf Josef Sudek, [online], u(p)m – články, dostupné na: https://www.upm.cz/fotograf-josef-sudek/
Vlastní komunikaci s Lucií Mlynářovou vedla Barbora Peldová, 6. 10. 2025
