Galerie Ferdinanda Baumanna

Galerie Ferdinanda Baumanna se řadí k malým, alternativním galerijním prostorům, díky kterým se umění dostává na zajímavá a neobvyklá místa. Tyto tendence započaly již ve 20. století, kdy galerie přestaly být jen klasickými, explicitě pro umění vytvořenými prostory. Stejně tak jako společnost měnila pohled na samotné umění, měnil se i přístup k jeho prezentaci. Umění začalo mnohem více zasahovat do veřejného prostoru a například při vstupu akčního umění se jeho role zcela posouvá a částečně dokonce i potlačuje svou materiální stránku. S tím souvisí také změna jeho prezentace. Začínají se objevovat tendence vystavovat umění na atypických veřejných místech, kde by je běžný návštěvník galerie neočekával, a do jisté míry se tak stírá rozdíl mezi veřejným prostorem a institualizovanou galerií. Pro nově vznikající nezávislé galerijní prostory je příznačným pojmenováním termín Evy Vackové – Úkryt.[1] Zcela tak vystihuje, že ačkoli se galerie nacházejí ve veřejném prostoru, často tedy na exponovaném místě, mají tendenci zůstat zcela bez povšimnutí. Bystrý kolemjdoucí se však u galerie zastaví, díky čemuž si současně všimne i okolního prostředí, kterým by jinak prošel zcela bezmyšlenkovitě.

V českém prostředí se snahy o budování alternativních galerijních prostorů razantně projevily na konci devadesátých let minulého století, kdy malé nezávislé galerie začaly vznikat například ve výstavním stánku na olomouckém výstavišti, na staré, nepoužívané benzinové pumpě u Slaného či v zašlých městských vitrínách. K důležitým fenoménům té doby patřilo také to, že se začal stírat rozdíl mezi umělci a kurátory –  umělci  často působili jako kurátoři a produkční v jedné osobě a význam jednotlivých rolí se vytrácel. Začaly se svobodně budovat prostory, které uvolňovaly zajetý a do jisté míry zkostnatělý přístup státních galerií. V rámci těchto nezávislých prostor měli umělci mnohem volnější pole působnosti, větší svobodu, a tím i potenciál k zajímavým experimentům. Současně se tak otevřely možnosti pro vystavování mladým, stále ještě neetablovaným umělcům, kteří díky tomu získali zkušenost s galerijním prostředím a rychleji vstoupili na uměleckou scénu.[2] Do jisté míry tak tyto prostory suplovaly neexistující nebo nefungující segment galerií, které by těmto umělcům poskytovaly příležitost k prezentaci.

Právě Galerie Ferdinanda Baumanna je dobrým příkladem tohoto fenoménu. Nachází se v „úkrytu“ v jedné pražské pasáži funkcionalistického domu, která spojuje ulice Štěpánskou a Ve Smečkách. Vitríny pasáž lemují téměř po celé její délce, většinou je v nich ovšem vystaveno zboží nebo nejrůznější reklamy a celkově působí velmi špinavým dojmem. Jedna vitrína však – ta nejblíže vstupu ze Štěpánské ulice –kolemjdoucí překvapí svým obsahem, jenž se relativně pravidelně mění. Galerie Ferdinanda Baumanna svůj název převzala od stavebníka a majitele nemovitostí Ferdinanda Baumanna, který spolu se slovenským architektem Eugenem Rosenbergem vystavěl Obchodní a nájemní dům, jímž ona zmíněná pasáž prostupuje.

Počátky galerie sahají do roku 2010, kdy grafický designer Matouš Mědílek společně s malířem Danielem Vlčkem procházejí onou „zaplivanou pasáží, v jejímž stínu se zdržují narkomani a lidé ji používají spíš jako nevítanou zkratku mezi Václavským náměstím a Ipákem“.[3] Avšak krása funkcionalistického domu oba velmi okouzlila – obzvláště jeho chromové vitríny v pasáži. O dům se začali více zajímat a zjišťovat, o jaký poklad se ve skutečnosti jedná. Eugen Rosenberg, který se stal později v Londýně velmi uznávaným architektem, vystavěl tento obchodní dům (a to jako jeden z mála v Praze ) pro investora Ferdinanda Baumanna,. Jedná se o tzv. emocionální funkcionalismus – tedy sloh, který vznikl ve druhé polovině třicátých let minulého století. V té době se skupina architektů začala zabývat psychickými funkcemi a emocionální stránkou architektury, a to převážně v reakci na tzv. vědecký funkcionalismus, který se zaměřoval spíše na racionální vedení staveb, přičemž výsledné budovy byly často velmi přísné, strohé. Budovy emocionálního funkcionalismu se vyjadřují snahou o estetický prožitek dosažený například rytmizací, barevnou fasádou; nastal také určitý rozmach v obkladových materiálech, využívaly se prosklené části fasády a budovy doplňovala i výtvarná díla.[4] Právě podoba této obchodní budovy vyvolala v Matoušovi a Danovi pocit, že by bylo přínosné vrátit jí něco z původní emotivní stránky a její zanedbaný prostor vyčistit a zkultivovat.

Jelikož je Galerie Ferdinanda Baumanna součástí veřejného prostoru pasáže, lze ji navštívit téměř kdykoli. Výloha obchodního domu již neukazuje spotřební zboží, ale „povýšila“ na místo prezentace současného umění. V prvním roce působení galerie se díla vystavovala ve dvou oddělených vitrínách, později se však výstavní prostor přesunul do jedné dlouhé vitríny, která je rozdělena na šest pomyslných částí a jejíž tvar se odráží i v samotném logu galerie. Svou činnost GFB odstartovala výstavou Lenky Vítkové Šest mečů, která měla vernisáž 25. 6. 2010. Od té doby se zde umělci střídali téměř každé dva měsíce a byli mezi nimi například Petr Strouhal, Tomáš Bárta, Marius Konvoj, Václav Stratil, Václav Girsa, Tomáš Predka, Radek Brousil, Jan Vytiska, Jan Nálevka, Pavla Malinová, Markéta Othová, Matyáš Chochola, umělecké dvojice Jasanský a Polák, Kamila Zemková a Pavla Tichá, Johana Pošová a Barbora Fastrová, Juliana Höschlová, Kris Lemsalu či Jiří Mědílek. Součástí výstav bývá také doprovodný program v podobě koncertů či performancí, které se konají přímo v pasáži a jejím okolí. Jak uvádějí samotní zakladatelé galerie, prostor vitríny je natolik zajímavý, že umělci pro dané místo, které je pro ně výzvou, vytvářejí převážně site specific díla.[5] Často tak zajdou i za hranici svých běžných vyjadřovacích prostředků a s jednotlivými médii si hrají pro ně novou, neobvyklou formou.

Galerie Ferdinanda Baumanna je zajímavá mimo jiné svým koncepčním záměrem přinášejícím do prostředí české galerijní scény nové tendence a spolupráce. Jeden ze zakladatelů, Matouš Mědílek, v rozhovoru pro Artyčok uvádí, že sám sebe jako kurátora nevnímá. Společně s Danem Vlčkem sice vytvořili koncepční plán, rádi však spolupracují s externími kurátory, mezi něž patří například Jiří Ptáček, Christina Gigliotti, Iva Mladičová, Viktor Čech, Magdalena Hrubá,  Klára Vavříková, Darina Alster, Piotr Sikora, Tereza Jindrová či Petra Čechová.

Činnost galerie ovšem nekončí jen u výstav. Součástí jejího programu je třeba již zaběhnutý Festival performance. Prvním impulzem pro pořádání festivalu bylo, když Matouš Mědílek s Danem Vlčkem pozvali performera Milana Kohouta, aby v galerii připravil výstavu společně s performancí. Následně však přizvali ještě další performery a v roce 2011 tak vznikl první ročník festivalu nazvaný Květy zla.[6] Program festivalu probíhá první den v pasáži a v jejím nejbližším okolí, zatímco druhý den se přesouvá na periferie, kde chtějí autoři poukázat na problémy dané lokality. Festival se tak dostal například na Nákladové nádraží Žižkov (kde následně vznikla i iniciativa pro jeho záchranu), druhý ročník ukázal squat Cibulka a následující rok se zase přesunul zcela mimo Prahu. Ve spolupráci se sdružením Oživme Strakonice se druhá část programu s podtitulem 3D Super Food přesunula až do Strakonic, přičemž autoři odkazovali na „futuristické vize jídla a budoucnosti živé kultury jakožto mentální potravy lidstva“.[7] Čtvrtý ročník festivalu v roce 2014 pojali jakožto výměnný ročník mezi Berlínem a Prahou, kdy ve spolupráci s organizací Month of performance art Berlin přesunuli české umělce do Berlína a německé do Prahy. Zatím poslední, sedmý ročník Festivalu performance nesl název 24h Performance a byl věnován experimentální poloze performance spojující reálný život se skupinovou performancí, demonstrací či například hudební produkcí a poezií.

V rámci galerijních aktivit se její zakladatelé věnují taktéž publikační činnosti, která je pro ně důležitou součástí fungování. Vydávají publikace o zastoupených autorech, klasickým katalogům se ovšem chtějí vyhnout. Snaží se o zajímavé, něčím neobvyklé podání, například ve formě autorské knihy s nápaditým grafickým zpracováním. V rámci galerie vydali tituly: Jan Vytiska: Valašský hřebec, Václav Stratil: Mini, 16–20 000 Hz (tato publikace vyšla ve formátu gramofonové desky), Tomáš Roubal: Black Book, In the Beginning Was Silence; ve spolupráci s Richardem Bakešem se také podílejí na přípravě časopisu Rajón (ročníky 1–6).

Rozsáhlá činnost Galerie Ferdinanda Baumanna je na české scéně neobvyklá. Na malém prostoru vytvářejí velmi zajímavý obsah, jehož prostřednictvím mapují současnou uměleckou scénu a dávají prostor jak renomovaným umělcům a kurátorům, tak i začínajícím nebo na kulturní scéně ne tolik známým osobnostem. Projevy současného umění jsou u širší veřejnosti často vnímány s určitou mírou nepochopení, avšak díky jeho prezentaci v těsné blízkosti běžného diváka se může pohled na současné umění přiblížit širší skupině lidí a onu bariéru tak pomalu prolamovat.

Jak bylo uvedeno, prostor galerie je zásadně svázán s její architekturou. Proto bych na závěr ráda ocitovala medailonek od Viktora Čecha, který dobře vystihuje a shrnuje, že architektura, v které se galerie nachází – a je nyní její součástí – je zcela unikátní, stejně tak jako i Galerie Ferdinanda Baumanna: „Ferdinand Baumann byl kapitalista, stavebník a majitel nemovitostí. Pro stavbu svého činžovního a obchodní dvojdomu mezi ulicemi Štěpánskou a Ve Smečkách si vybral vskutku exkluzivního architekta, který dokázal ve formách funkcionalistické architektury vytvořit kultivovaný a luxusní pomník Baumannově investici. Dnešní poklidná pasáž, kterou většina procházejících spíše při zkracování si cesty jen proběhne, už natolik exkluzivním dojmem nepůsobí. Pro pozornějšího přítomného může ale připravit zajímavá setkání. Galerie Ferdinanda Baumanna se do tohoto zvláštního prostředí propojujícího exkluzivitu se všedností snaží přinést jinou kvalitu, která zde doposud chyběla.”[8]

[1] Eva Vacková, Úkryt- specifika výstavních prostorů (diplomová práce) Univerzita Hradec Králové, 2017, s. 9.

[2] Lenka Sýkorová, Konečně spolu, Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 2011, s. 176.

[3] Cit. Matouš Mědílek

[4] Viz pozn. 1, s. 17–18.

[5] Zdroj: artycok.tv/25632/galerie-ferdinanda-baumannaferdinand-baumann-gallery (vyhledáno 27. 6. 2020).

[6] Tamtéž (vyhledáno 27. 6. 2020).

[7] Zdroj: www.facebook.com/events/312065735594826/ (vyhledáno 15. 6. 2020).

[8] Zdroj: fbgallery.cz (vyhledáno 15. 6. 2020).

2020

Benjamin Tejero / Is real

Ondřej Petrlík / Vanitas

Upside Down / Nongkran Panmongkol a Lexa Peroutka

2019

Jiří Mědílek / Evidence

Tomáš Predka / Kvadratura skvrny

Ondřej Maleček / Na shledanou

2018

Triple Candie: The Institute for the Study of Universal Uncertainties

Juliana Höschlová / Aah, ooh!

2017

Anna Sagström / A Blast Furnace

Mara Novak and Janine Schranz / Neverwhere

Antoine Renard - red lines -

Barbora Fastrová & Johana Pošová / Your Green Dot is So Hot

2016

Jimena Mendoza, Aleksandra Vajd / casualidad/causalidad

Jarmila Mitríková a Dávid Demjanovič - Ve stínu mauzolea / In The Shadow of a Mausoleum

Julie Béna / Purple Unicorn

Jana Kasalová / Dobrá adresa / A Good AddressJana Vojnárová / Papery Feeling

Klára Doležálková / Bez tváří, ale přesto živo

Martin Vongrej / Připravený zemřít

Jana Vojnárová / Papery Feeling

2015

Martin Lukáč / Prima Tunes (host výstavy Martin Groch)

Elejan van der Velde / I can see the ads, but what do they sell?

Kris Lemsalu / Fine with afterlife

Jan Turner / Rodičovský hlas v zádech

Sráč Sam, Denisa Bytelová, Lena Zikmundová / Rádio Kozelka

Karíma Al-Mukhtarová / Thirteen Joints

Adéla Součková / Františka Loubat / Fáze Slunce

Josef Bareš / Tchaj-pejský deník: Povrchy, spotřeba a Carrefour

2014

Richard Wiesner / Radiace

Adéla Svobodová, Tomáš Svoboda / Sběratel nápadů

Markéta Othová / Architektura štěstí

Ludwig Kittinger / Journal of (Dis)Satisfactions

Ondřej Maleček / Podmořské pralesy se ani nezachvěly

Johana Střížková / Oskar 14

Simon Schnepp a Morgane Renou / Intérieurs. Anatomie prostoru

Ytwok 2000 / Permanent Vacation Is The New Revolution

2013

Petr Pisařík / Vytuněný / E=vytuněný 2

Matyáš Chochola / 180 na tachometru emoční inteligence

Vladimír Skrepl / Sweet & Cheap

Pavla Malinová / Gipsy, Romana Drdová / 91

Jan Nálevka / Myšlenky moderních sochařů

Petr Stibral / Spotřební zboží, Veronika Resslová / Průsvitný pokoj – Shades of meaning (Čeština pro cizince)

2012

Petr Brožka / Adam a Adam

Radim Langer / Hromada a jiné molitany

Tomáš Roubal / Black Book

Jiří Surůvka / Need Your Help

2011

Tomáš Bárta / Kraft

Václav Girsa / If You Dare

Michal Ureš / Rost lost

Pavel Ptáčník /Cellars cajk

Ludmila Smejkalová / Černý vlk mě ochraňuj

Marius Konvoj + Trisha Genetická Mutantka

Matěj Smrkovský / OB-RAZY

Silvina Arismendi / three

2010

Lenka Vítková / Šest mečů

Petr Strouhal

Patricie Fexocá / Skaf

Václav Stratil / Mini