NoD

Galerie NoD – dříve Universální prostor NoD a dnes úplným názvem Experimentální prostor NoD – se od roku 1999 nachází v prvním patře nad klubem Roxy v Dlouhé ulici 33 na Praze 1. Kromě sdílené budovy, jejímž vlastníkem je Židovská obec, spojuje oba prostory také Linhartova nadace coby jejich správce. V době vzniku NoDu se jednalo o jeden z největších nekomerčních prostorů věnovaných současnému umění. To mělo zásadní roli pro tehdejší pražskou výtvarnou scénu, která podobné alternativní prostory počátkem tisíciletí silně postrádala. Výrazný byl také multikulturní charakter místa, který reprezentoval jeho primární záměr – propojovat jednotlivé umělecké komunity. Kromě výstav výtvarného umění NoD poskytoval prostor i pro současné divadlo a různé filmové projekce; nacházel se zde také bar a internetová kavárna, která byla svého času atraktivním lákadlem.

NoD neboli No Dimension (prostor bez dimenzí) byl ve svých počátcích spojen především se jménem umělce Krištofa Kintery. Byl to právě on, kdo společně se skupinou dalších lidí, kteří si říkali Jednotka a mezi něž mj. patřili Irena Perclová, Rastislav Juhás, Silvestr Melone, Irena Česalová, David Máj nebo Patrik Sedlák, a za pomoci finanční podpory z Linhartovy nadace zrekonstruoval prostor bývalé košer jídelny. Cílem bylo doplnit v podzemí fungující klubovou kulturu o současné výtvarné umění a divadlo. Místo bylo značně zdevastované a podle slov Kintery připomínalo spíše ruinu (Jiří Horák, Rozhovor s Krištofem Kinterou o NoD, Sešit NoD, 2007, č. 4). První výstavy byly organizovány již v roce 1999 ve stále rozestavěném prostoru. Podobně „punkový“ přístup je Linhartově nadaci svým způsobem vlastní, resp. se opakuje i v případě dalších nadací podporovaných kulturních akcích.

V 90. letech byla během festivalů a jiných událostí probíhajících v klubu Roxy, ale třeba i pod Stalinovým pomníkem (jako např. festival s politickým kontextem Totalitní zóna, kde vysílal i první nezávislý rozhlasový vysílač Radio Stalin), zároveň prezentována výtvarná díla tehdejších současných umělců a umělkyň. Obrazy a instalace byly mnohdy umístěny na neobvyklá místa a sloužily pro doladění atmosféry ve společnosti, která v té době sršela zájmem o nové podoby kultury, a to v její nejširší formě. Prostor Galerie NoD tak z počátku sloužil především pro dynamické setkávání umělecké komunity, která místo tohoto typu vřele vítala. Ke komunitnímu charakteru přispělo i vlastní umístění prostoru galerie, přes nějž se v prvních letech jejího fungování procházelo k dozadu umístěnému baru, originálně navrženému právě Kinterou. Autorova původní idea konfrontace výtvarného umění s klubovou scénou, kdy horní bar a galerie zůstávaly společně s klubem otevřeny do pozdních ranních hodin, se však časem ukázala jako silně nefunkční. Dlouholeté spory mezi dramaturgií Roxy a NoDu nakonec vedly kromě ztráty baru i k odchodu zakládajících osob včetně Krištofa Kintery v roce 2001.

Autonomie, o kterou Kintera v počátcích provozu usiloval, se v průběhu let omezila jen na prostor galerie. Bar, který byl dříve nedílnou součástí NoDu a který dnes funguje spíše jako kavárna, byl mezi lety 2007–2008 pod vedením kurátora Jiřího Ptáčka přesunut do přední části NoDu, čímž se galerie oddělila od zbytku provozu. Z praktického hlediska se jednalo o rozumný krok, v pozdních večerních hodinách bylo možné galerii uzavřít a zabezpečit tak zároveň vystavená díla. Současně s tím však byla přerušena vlákna umělecké komunity, pro kterou se galerie volně přelévala do místa pro setkávání a diskuze. K rozdmýchání vztahů v budově přispěl i skandál kolem kontroverzního odvolání kurátora Milana Mikuláštíka z umělecké skupiny Guma Guar. Ten v roce 2009 v Galerii NoD uspořádal výstavu s názvem Achtung! polského umělce Petera Fusse, která kritizovala izraelsko-palestinský konflikt. Součástí vystavených děl byly filmové záběry nacistů, jimž byly autorem dotvořeny židovské hvězdy. Výstava vzbudila silné emoce a po půl hodině od otevření musela být uzavřena. Představitelé Pražské židovské obce hrozili vypovězením nájemní smlouvy nejen NoDu, ale i klubu Roxy. Celý spor se nakonec vyřešil odvoláním Mikuláštíka z pozice kurátora a jeho nahrazením historikem umění Jiřím Machalickým.

I zvolení Machalického však bylo doprovázeno kontroverzí. Odborná komise ve složení Krištofa Kintery, Vladimíra Skrepla a Jiřího Ptáčka tehdy Machalického Linhartově nadaci nedoporučila ani do druhého kola výběrové řízení, a konečný výběr proto vzbudil nesouhlasné reakce. Linhartova nadace své rozhodnutí odůvodnila tím, že Machalického dramaturgický plán nejlépe splňoval představy o budoucím fungování Galerie NoD, kterým mělo být rozšíření konceptu a zahrnutí mezigeneračního dialogu. Kritika ze strany umělecké scény, v čele s Kinterou a Ptáčkem, ovšem směřovala především k zastaralosti a vyčpělosti Machalickým navržených kurátorských schémat. Podle Kintery nebyly dostatečně progresivní, a neodpovídaly tak charakteristice Galerie NoD (https://www.artantiques.cz/machalicky-v-nod). Navzdory tomu zde Machalický pracoval až do roku 2017, a zůstává tak nejdéle působícím kurátorem od počátku fungování Galerie NoD.

Výběr vystavovaného umění zde – stejně jako u jiných nekomerčních galerií – závisel na osobě kurátora či kurátorky. Kintera galerii pojímal jako universální prostor spolu s divadlem a s barem/kavárnou, který byl sám o sobě uměleckým dílem. Mikuláštíkova kurátorská pozice odrážela jeho aktivisticky zaměřenou uměleckou tvorbu pěstovanou v rámci Guma Guar. Machalický pak představoval určité ustálení výstavního programu skrze kombinovanou prezentaci mladých a starších (mnohdy i již nežijících) umělců a umělkyň. Základním parametrem pro kurátorský výběr byl jejich již existující vztah s NoD a Linhartovou nadací, což prostor pro experimentování s dramaturgií výstavního programu poněkud zužovalo. Střídmější Machalického prezentace již etablovaných jmen, jejímž příkladem může být výstava Josefa Žáčka Obrazy (2010) nebo výstava Malby větrem Vladimíra Merty (2011) odkazující na jeho roli v akčním umění 80. let, se Linhartově nadaci zřejmě zdála – z hlediska snahy vyhnout se jakékoliv újmě – udržitelnější.

Proměnu tohoto konceptu přinesl až odchod Machalického a nástup současného kurátora Pavla Kubesy v roce 2017. S tím souvisela i rekonstrukce galerijního prostoru, který byl probouráním stěn a zakrytím oken opticky i zvukově lépe oddělen od zbytku provozu a umožnil tak nové, současnější způsoby prezentace výtvarného umění. Kubesa ve svém kurátorském konceptu klade důraz na podporu vycházejících, ale i již etablovaných autorů a autorek mladé generace – např. Antonie Stanová: Maculata (2020); Filip Dvořák a Martin Kolarov: Kapitola druhá / Chapter two (2018); Juliana Höschlová a Marta Antoniak: Bulimia Cocktail Party (2017). Výstavní program pak přibližně jednou ročně doplňuje jednou velkou osobností, která současnou mladou scénu formuje – např. Vladimír Houdek: Migréna (2021); Rafani: Rafani Art Apartment in the Heart of the City, 2019; Vladimír Kokolia: Obraz podle podoby (2017). Tento koncept se podle Kubesových slov citovaných na webu galerie obrací k iniciačnímu impulsu z počátků NoDu.

Galerijní dramaturgie ovšem v kontextu současné doby usiluje o prohloubení uměleckého výzkumu a o profesionalizaci nastupující mladé umělecké generace. Uměleckými intervencemi v rámci projektu ROXY Visuals ve spodním prostoru klubu, projekcemi Video NoD v zadním prostoru kavárny a instalacemi ve veřejném prostoru nad křižovatkou ulic Rybná a Dlouhá, Galerie NoD navazuje na svůj prvotní koncept s ambicí propojovat různorodé publikum se současným výtvarným uměním. V roce 2019 zde proběhla skupinová výstava SEN O VÝSTAVĚ, která odkazovala k 20 letému výročí NoDu a na níž se podíleli kurátoři, kurátorky, umělci a umělkyně v tomto multikulturním prostoru v minulosti průběžně působící. Přes různé peripetie a změny ve vedení se Galerie NoD profesionalizovala a stala se autonomním prostorem s vlastní dramaturgií. S místem původně svázaný a kdesi v pamětech hluboko zakořeněný duch devadesátkového mísení stylů a experimentování s pojmem galerie je tak dnes již jen předmětem vzpomínek a výročních výstav.

2022

Peter Watkins: Mother Tongue

2021

Anežka Hošková & Jakub Hošek: Mall Goth

EPOS 257 & MI(A)REK ČÁSLAVKA feat. JAN LESÁK: Alter Ego

Pavla Malinová: Tvář s lehkým záchvěvem trápení

2020

Antonie Stanová: Maculata

Luděk Rathouský & Ondřej Homola & Julius Reichel: Daň ze ztracené hodnoty / Lost Value Taxes

Martin Zet: Slova (Would I Were)

2019

Igor Hosnedl: Stolování/Dining

Radek Brousil: STANDING, HOLDING A WATERLILY

Rafani Art Apartment in the Heart of the City

2018

Jakub Jansa: Club of Opportunities #5 Keep in Line

Petr Dub: Projektivní test

Anna Hulačová & Jana Vojnárová: Paralelní pozdravy

2017

Tereza Zelenková: Had, který zmizel v díře ve stěně

Juliana Höschlová & Marta Antoniak: Bulimia Cocktail Party

Daniel Vlček: Okem mechanické reprodukce

2016

Tomáš Predka & David Postl: Muž, který se nebral příliš vážně

Monika Žáková: Bílá, šedá, bílá

Isabelle Richner: Côte

2015

RAW FOOD (skupinová výstava)

Lenka Klodová: Showrooms

Michal Cihlář, Veronika Richterová: Za závěsem

2014

Filomena Borecká, Bruno Dubois, Magali Sanheira, Zbyněk Soukup: Vital Forces

Jan Paravan: Night Dive

Martina Riedlbauchová: Duholety

2013

Tomáš Vaněk: Particip č. 173, pop is ka

Veronika Dolanská: Now Spread Your Wings, Open for the Flight

Alexi Goubarev: Sleeping Mode / Režim spánku

2012

Michaela Vrbková: Záznam

Adam Štech: Udělám si hlavu

No Dimension Summer | Lukáš Houdek: Život snů

2011

Iren Stehli, Jaroslav Beneš, Jiří Poláček: Tichá rezistance

Recyklace (skupinová výstava)

Vladimír Merta: Malby větrem

2010

Josef Žáček: Obrazy

Chyba: Eva Matoušová, Jakub Tauš a Martin Nytra

Robert Šalanda a Q: Hírouz

2009

Jakub Jurásek: Vzhlížení

Inna Levinson + Tomáš Roubal

Pavel J. Hejátko: Pomníky z asfaltu

2008

KASSABOYS: KASSABOYS MUSEUM

Ivan Svoboda: Cestou z kanceláře

Asya Flitman, Lyusya Voronova: Azbuka moskevského bytu

2007

EASTERN ALLIANCE: NAVRAT MRTVEHO UMENI / část 1

Petr Skala - Bez Pointy

Dan Vlček / Výstavní prostor okno

2006

Tereza Šímová, Patricia Talacko + Roland Siegwald, Dominik Lang: Everytime you walk away you take a piece of me with you

David Böhm a Jiří Franta: Není to co co by to mohlo být

Antonin Kopp: Mini serie / Czech Point

2005

Evžen Šimera: Markéta Vaňková

Egoart award (skupinová výstava finalistů)

Richard Wiesner: Karusel

2004

Fremdkörper (skupinová výstava)

Carl Warwick: Panelak‘s and Pornography

Ivan Vosecký: Dobrý nápad

2003

Rafani: Příčina

Zaměstnanost / Employment (skupinová výstava)

6. května (skupinová výstava)

2002

Roman Trabura: Nové obrazy / New Paintings

Ateliér grafiky Fakulty výtvarného umění VUT Brno (skupinová výstava)

Jan Nálevka: Without You I’m Nothing

2001

Tono Stano: Fascinace

Nadia Rovderová: Terezín - andělé promlouvají

Umělci v triku (skupinová výstava)

2000

Jindřich Štreit: Cesta ke svobodě

Alena Kotzmannová: Story

1999

Poslední underground (skupinová výstava)

Vidiny (skupinová výstava)