Petrohradská kolektiv

Budova s číslem třináct na rohu pražských ulic Petrohradská a Ukrajinská již sedm let  představuje domov pro skupinu projektů, jež jsou shromážděny pod názvem Petrohradská kolektiv (k jeho založení došlo na konci května 2015). Jedná se o typický příklad organizace řízené umělci (tzv. artist-run iniciativy) s vlastní produkcí, která inklinuje k tomu být místem pro experiment a současnou kulturu, a to skrze výstavní a edukativní činnosti (přednášky, workshopy, autorská čtení, debaty a jiné). Do tohoto plánu jsou navíc zahrnuty i tvůrčí pobyty českých a zahraničních umělců a program pro živé umění soustřeďující se na hudbu, performance a divadlo. Činnost platformy tak stojí na třech hlavních pilířích: rezidenčním programu, výstavním programu a programu živého umění. Pod Petrohradská kolektiv v současné chvíli spadají Jedna Dva Tři Gallery, komunitní prostor Klub Petrohradská (v minulosti řízen externě pod názvem Kafe Petrohradská), Kino Petrohradská (od roku 2021), třicet šest ateliérů doplněných o fotografické a nahrávací studio a v neposlední řadě i zmíněný rezidenční program AiR Petrohradská se zázemím pro umělce. Výrazný prvek komplexu tvoří i samotný dvůr uměleckého centra, ve kterém často probíhají různé společenské události, především ale koncerty, promítání, předčítání či večery u ohně. Všemi těmito aktivitami se pak organizace snaží oslovovat jak odbornou, tak i širší veřejnost.

Minulost prostoru se váže k počátku devatenáctého století, kdy byly Vršovice samostatným městem, pro něž hrál důležitou roli průmysl. Rohový dům na území dolních Vršovic byl postaven roku 1903 pro účely prvního parního mlýna a pekárny, a to hned v sousedství bývalého areálu Cukrovaru Vršovice. Ke konci třicátých let byl objekt už coby součást tzv. Velké Prahy přestavěn na továrnu na čokoládové zboží Korda a spol., kterou zde následně nahradila sušárna hasičských hadic. Historicky posledním uživatelem objektu byla montážní dílna Závodů průmyslové automatizace. Tento industriální charakter místa se přirozeně propsal do strukturace prostoru, díky níž bylo možné jednotlivé části domu společně s dvorem využít pro různé projekty zmíněné výše. V současné době je budova komunitního kulturního centra určena k demolici a její místo má poté nahradit rezidenční dům. Prostor, který spolek po více než sedmi letech pustoty znovu oživil, je totiž v prozatímním pronájmu, přičemž vlastníkem objektu je developerská společnost. Projekt se tak potýká s poměrně tradičním problémem gentrifikace: sociálně-kulturní přeměna lokace přináší vlastníkovi budovy potenciální budoucí zisk v podobě navýšení tržní ceny parcely, čímž ale zároveň nutně dochází k exkluzi projektů právě tohoto typu. Kolektiv se nicméně v roce 2019 nechal slyšet, že jejich existence není podmíněna místem vzniku a že již aktivně hledá nové, podobné prostory (zdroj: https://magazin.aktualne.cz/bydleni/architektura/az-nam-ho-zbouraji-pujdeme-jinam-umelci-v-praze-ozivuji-dum/r~602a4230bcf611e9bb450cc47ab5f122/, cit. 30. 11. 2022).

Pevné jádro kolektivu od začátku tvoří jeho manažer Daniel Konopáč, dramaturgyně rezidenčních programů a kurátorka Jedna Dva Tři Gallery Edita Štrajtová a hlavní technik a zvukař v jednom Jan Duben. O program živého umění se již třetím rokem stará Mojmír Měchura, k němuž se od září 2022 přidal Tomáš Ferko z Radia Punctum. To, že se jedná o artist-run iniciativu, dokládá i fakt, že oba zakladatelé (Konopáč a Štrajtová) se na kulturním poli stabilně pohybují také coby režisér a multimediální umělkyně. Tým pravidelně doplňují externí pracovníci a dobrovolníci. Neziskové fungování platformy je s drobnými výjimkami každoročně finančně umožněno Státním fondem kultury ČR, Ministerstvem kultury ČR, Magistrátem hlavního města Prahy a Městskou částí Prahy 10. Tyto příspěvky jsou pak doplněny financemi získanými z pronájmu ateliérů a dalších prostor. Pandemie covidu-19, která chod Petrohradské nejvýrazněji ovlivnila během let 2020 a 2021, přinesla provozu jak pozitiva (nové webové stránky a archivaci projektů, nový grafický vizuál či nový projekt Kino Petrohradská), tak i negativa (snížení personálu kvůli finanční situaci nebo třeba nečekané výdaje). V následujícím, tj. letošním roce kolektiv poprvé získal vyšší ministerský grant, a to ve výši 1,2 mil. korun (zdroj: https://www.artantiques.cz/vytvarne-granty-2022, cit. 30. 11. 2022).

Projekt Jedna Dva Tři Gallery byl zahájen v březnu roku 2016. Galerie byla zprvu dostupná přímo z ulice, sídlila tedy na místě dnešní kavárny, následně se přesunula do venkovského domku ve vnitrobloku a aktuálně se nachází v nově zrekonstruovaném prostoru přístupném ze dvora budovy. Výstavní program se soustředí na prezentaci tuzemské i zahraniční umělecké scény, a to jak v autorských, tak i v kurátorských skupinových koncepcích. Hlavní kurátorkou galerie je od počátku jejího fungování Edita Štrajtová, která průběžně spolupracuje s řadou externích, převážně z české scény pocházejících teoretiků či kurátorů, jako jsou například Noemi Purkrábková a Jiří Sirůček, Monika Čejková, Christina Gigliotti nebo Petr Krátký. V roce 2021 se kurátorský tým rozrostl o Lindu Vondrovou (také umělkyni), která s galerií spolupracuje i nadále. Jedna Dva Tři Gallery se vedle prezentace účastníků rezidenčního programu (např. Leevi Toija, Léa Tissot-Laura, Anna Sougy, Øleg & Kaška) zaměřuje na umělce a umělkyně nejmladší generace (vystavovali zde mimo jiné David Střeleček, Veronika Čechmánková, Anna-Marie Berdychová, Sofie Tobiášová či skupina Duna). Jejich práci pak od roku 2021 vystavuje v prostoru o rozloze 115 m², který je rozdělen na dvě různě velké místnosti.

 Detailnějším pohledem na výstavní náplň posledních několika let lze odhalit tendenci k dlouhodobějším, postupně se rozvíjejícím projektům. V minulém roce (tj. v roce 2021) proběhl výstavní cyklus Where the Sun Sets and Where It Rises, jenž adoptoval strukturu příběhu na pokračování – každý ze zúčastněných umělců přicházel do instalace rozpracované již někým před ním, na kterou pak navázal vlastní dílem. Výstavní projekt se tak s postupem času proměňoval, současně ale přirozeně vylučoval možnost sólových výstav. Celkově tak bylo uspořádáno třináct „kapitol“, jichž se zúčastnilo celkem dvacet čtyři umělců (jednak z rezidenčního programu a jednak těch, kteří přijali pozvání od kurátorek Edity Štrajtové a Lindy Vondrové. Vznik tohoto tvůrčího dialogu a výpravné výstavní ságy byl přitom iniciován v kontextu stále intenzivnějšího zájmu o komunitnost a kolektivitu, jenž se mj. odrážel také na letošní kasselské documentě, kterou můžeme považovat za vyvrcholení této již déletrvající tendence. Výstavní cyklus svou formou zároveň reagoval na koronavirovou krizi a na s ní související, možné budoucí hrozby uzavření galerijních prostor. Žánrová i formální fluidnost výstupů tak měla umožňovat i jiné formy prezentace cyklu, než jakou zosobňuje ona „přímá“výstavní prezentace v prostoru galerie. Mezi takové patří třeba publikace, web či performativní čtení. V roce 2022 zdejší výstavní program na principy předešlého výstavního cyklu v mnohém navázal, čímž naplnil předsevzetí galerie zkoumat různé experimentální roviny fungování. Vedle výstav zahraničních rezidentů tak opět proběhl postupně se rozvíjející čtyřdílný cyklus výstav Do you remember me? – You are the one who steals foam and keeps it in their pockets. – But all the foam turned into glue. – It doesn’t matter, anyway.

Jestliže lze výstavy pojmout jako obsah, skrze nějž můžeme zkoumat fungování a formování kulturních platforem (metodologie tzv. „exhibition histories“), pak i na základě výše zmíněného patří Petrohradská kolektiv do skupiny pražských iniciativ vzniklých zdola, alternativních neziskových projektů založených a vedených povětšinou umělci, které též mnohdy fungují bez hierarchického organizování. Tyto typy iniciativ jsou přitom klíčové nejen v začátcích kariéry nejmladších umělců a absolventů vysokých uměleckých škol, ale právě i v dlouhodobějším horizontu v souvislosti s rozvojem experimentálních forem praktického provozu. Provoz tohoto typu lze totiž vnímat coby politický nástroj vymezení se vůči trhu s uměním a v neposlední řadě také jako způsob, jak revitalizovat městské periferie – vytvářet místa pro mezinárodní i lokální setkávání a pro rozvoj současné, nejen výtvarné, kulturní scény.

2022
Kateřina Rafaelová, Chloé Arrouy & Arnaud Eubelen, Linda Vondrová – It doesn’t matter, anyway.
Aron Lodi & Szilvia Bolla, Esther Babulik, Veronika Švecová – But all the foam turned into glue.
Jan Bražina, Sedami Gracia Elvis Theodor Ophelia Azilinon – You are the one who steals foam and keeps it in their pockets.
Juliána Chomová, Joanna Wierzbicka, Na Liu –Do you remember me?

2021
Where the Sun Sets and Where It Rises / Barbora Volfová & Edita Štrajtová, Leevi Toija, Klara Jakes & Monika Kováčová & Chris Attila Izsák, Miriama Kardošová, Tomáš Roček & Iryna Zahladko, Klára Švandová & Ondřej Doskočil, Øleg & Kaška, Léa Tissot-Laura & Anna Sougy, Darina Alster & Lena Luga, Dominika Dobiášová, Anna-Marie Berdychová & Oliver Torr, Jennetta Petch & Szymon Kula, Eva Jaroňová, Victoria Oren, Bronson Smillie, Jette Loona Hermanis

2020
Veronika Čechmánková – So Far, So Close
Tereza Vinklárková, Monika Rygálová – Both Bodies Clove
Judita Levitnerová, Šimon Levitner – Black Ice Scratching
David Střeleček – Dew Drop Echoes

2019
Sara Andreasson – Tracing Outlines
Johan Lundin – Artistic Break
Makkali_org – Black sea  
DUNA – Objects in (the) mirror are closer than they appear
Sofie Tobiášová – Mud my day

2018
Irène Mélix – La culotte de sapho 
Aloïs Yang , Al Yakubouskaya – On the Search of the Blurred Borderline Between Being & Believing
Ewa Doroszenko, Jacek Doroszenko – Soundreaming 

2017
Karolina Rossi – Lekce ponoru
Jakub Pospíšil, Filip Hauer – Tvoje udržitelná budoucnost
Romana Drdrová – Body of Work

2016
Geffen Refaeli – Return 
Valentýna Janů, Richard Janeček – Last reference
Dante Daniel Hartl – Zkrocení zlého muže