Poté, co se dům umění na počátku 50. let stal sídlem tehdy vzniklé Galerie výtvarného umění v Ostravě, v kulturním provozu Ostravy se zrodil a latentně několik desetiletí přežíval problém neexistence stálého a výstavního prostoru, jehož cílem by byla prezentace především aktuálních dobových výtvarných tendencí. Absence městské galerie jako významné součásti kulturní nabídky v Ostravě byla výtvarnými i jinými umělci znovu a mnohem výrazněji explikována a opakovaně připomínána od počátku 90. let minulého století. Jedním z nejvýraznějších kritiků tohoto neutěšeného stavu byl ostravský malíř a performer Jiří Surůvka.
Poté, co Ostrava neuspěla v soutěži o Evropské hlavní město kultury 2015, zdálo se, že snům o městské galerii na dlouho dobu opět odzvonilo. Opak byl naštěstí pravdou. Přes rozličné peripetie a několikaleté spory mezi městem a kulturní obcí o podobu, umístění a právní status této instituce, byl v roce 2013 zastupitelstvem města schválen vznik městské galerie, jež měla být podpořena z rozpočtu města tříletým grantem a umístěna v nájmu v části vítkovické auly Gong (galerie, dvorana) a dále pak v prostoru tzv. Trojhalí Karolína.
Ve výběrovém řízení na uměleckého manažera galerie uspěl Marek Pokorný a galerie v závěru roku 2014 zahájila svou činnost pod názvem Platforma (pro současné umění) Ostrava, zkráceně PLATO. Ve svém tiskovém prohlášení nastínil nový umělecký manažer dramaturgické směřování této nové instituce: „Městská galerie Ostrava je v mém pojetí především novou platformou pro prezentaci a zprostředkování současného umění ve všech jeho podobách. Na novém projektu mě zajímá především možnost od samého počátku ovlivnit způsob, jakým je možné umění vystavovat, jak o něm mluvit a jak ho dávat do zcela specifických souvislostí v dynamicky se rozvíjejícím městě s dlouhou a významnou průmyslovou tradicí, ve městě, které je sociálně velmi rozmanité a které silně prožívá svou vlastní identitu.“ Výstavní dramaturgii přitom od počátku koncipoval tak, aby do Ostravy přiváděl rozličné polohy a podoby současného umění. Přičemž zpočátku opatrně, později stále výrazněji upozorňoval na to, že absence dlouhodobější perspektivy spojená jak s otázkou stálého působiště – jehož provoz nebude ovlivňován dalšími funkcemi a zájmy spojenými s místem pronájmu –, tak i s jistotou pravidelného financování nezávislého na nejisté perspektivě grantové podpory, pro budoucí rozvoj galerie představuje výrazně omezující faktor.
I přes ne příliš ideální podmínky se ale PLATO rozhodlo nerezignovat na kvalitu a náročnost svého programu. Za dosavadní více než dva roky své existence tak Marek Pokorný namixoval výstavní koktejl, v němž se střídají konceptuálněji zaměřené projekty se site-specific instalacemi, videoartem, objektovým uměním, fotografií a malbou, přičemž výběr autorů vůbec nepodléhá regionálním omezením, zaměřuje se naopak především na umění s nadregionální, často i celoevropskou perspektivou. V této souvislosti lze připomenout výstavu objektů Iriny Koriny nazvanou Měřítka touhy, obrazů Pavla Pepperštejna, obrazů a objektů Žanny Kadyrové a Alice Nikitinové, objektů Vladímíra Skrepla, instalace 5.D. Stana Filka nebo obrazů Vladimíra Houdka.
Marek Pokorný si ale od počátku uvědomoval, že náročně koncipovaný program nutně vyžaduje i výraznou míru edukace, bez níž je recepce a pozitivní přijetí současného umění v podstatě nemožné. Tento aktivní vzdělávací přístup k divákovi se neomezil jen na galerijní animace – stejně jako ve výstavním programu si i zde Pokorný nastavil vysoké cíle.
Vzniklo tak několik přednáškových a diskusních cyklů. První z nich – cyklus besed „Hlava umělce“ – se odvolává na text Milady Součkové z roku 1943, který dle anotace na webové stránce Plata „tematizuje nejen tvůrčí proces, ale také postavení umělce ve společnosti. Jedná se o manifest svého druhu, jehož nové čtení se může stát východiskem pro kladení analogických otázek i dnes. Záměrem programu je představit způsob myšlení nejzajímavějších českých umělců střední, mladší a nastupující generace.“ Další z cyklů dostal název „Silná/ý v teorii“ a jde o sérii přednášek, jejichž cílem je snaha seznámit diváky s teoretickým zázemím současných úvah o umění a se způsoby interpretace uměleckého díla. „Odložená paleta“ se oproti tomu věnuje autorským čtením a besedám o umění.
Významná změna nastala od poloviny roku 2016, kdy se galerie konečně stala příspěvkovou organizací města. Získala tedy výrazně vyšší právně-ekonomickou perspektivu. A zdá se, že i další determinanta – neexistence vlastního zázemí – se může v dohledné době vyřešit uvažovaným umístěním galerie do prostoru bývalých městských jatek.
2016
Pavel Pepperštejn: Memory is over
Žanna Kadyrova / Alice Nikitinová: Ochranné zbarvení
Vladimír Skrepl: Broučci
2015
Michał Budny / Jaromír Novotný: Kapradinový květ
Václav Magid: Autonomie
Stano Filko: 5.D.
2014
Irina Korina: Měřítka touhy
Tomáš Vaněk: Particip č.178
Markus Copper: Kursk