Pražský dům fotografie

Pražský dům fotografie je něco mezi zatím nesplněným snem české fotografické obce a její noční můrou, která v sobě nese dravý a nevyzpytatelný potenciál 90. let spolu s ideály vybledávajícími na přelomu milénia. Historie Pražského domu fotografie je značně navázána na druhou polovinu 80. let, kdy se začalo mezi fotografy formovat silné povědomí o nutnosti zřízení stálé instituce, která by napomohla k etablování fotografie mezi ostatní umění. Přestože na území České republiky existovala a existují muzea užitého umění věnující se sbírání a vystavování fotografie, nikdy nebyla založena instituce, pro niž by fotografie představovala primárním zájmem. Podobné výstavní neukotvení platilo pro volnou fotografii a ji provozující fotografy. Ti v roce 1988 začínají uvažovat o založení Aktivu volné fotografie, který nakonec vzniká roku 1989 jako občanské sdružení, a to především zásluhou fotografů Štěpána Grygara, Jaroslava Beneše, Josefa Mouchy, Miroslava Machotky a Pavela Baňka, od nichž se členská základna dále rozšiřuje.

Problém, se kterým se občasné sdružení od počátků potýká, není nedostatek erudovaného přístupu k fotografii, ale nezkušenost s vedením finančně nezávislé instituce v období nástupu dravého kapitalismu. V této anotaci se však legislativním a finančním problémům sdružení věnovat nebudu, jsou však historickým podpisem devadesátých let a posléze ozvěnou změn majetkových poměrů, vytunelovaných sponzorských firem, či praktik Magistrátu hlavního města Prahy za úřadování Pavla Béma.

Jako nejzajímavější a pro porevoluční etablování řady fotografů významné se jeví období 1991-1997, kdy Pražský dům fotografie sídlí v Husově ulici. Výstavní program těchto let představil jak klasiky české (Jaroslava Rösslera, Viléma Reichmanna, Eugena Wiškovského, Františka Drtikola, Emilu Medkovou, Františka Vobeckého, Tibora Hontyho, Karla Ludwiga) a světové fotografie (André Kertésze, Augusta Sandera, René Burriho, Michala Rovnera, Michaela Kenna), tak i členy Aktivu volné fotografie například Viktora Koláře, Jindřicha Štreita, Ivana Pinkavu a mnohé další včetně Jiřího Hankeho, jehož práci „Pohledy z okna mého bytu“ reflektoval Vilém Flusser.

Flusserova návštěva Československa v roce 1991 naznačuje další pole působnosti Aktivu, jímž měla být kromě prezentace fotografů i lektorská činnost. Jedním ze způsobů zajištěním financí na provoz byl kromě darů (Eastman Kodak Company a Ilford UK) projekt první ředitelky aktivu Suzanne E. Pastor. Jednalo se o vytvoření limitované série portfolií klasiků české fotografie z originálních negativů, za účelem jejich prodeje sběratelům a institucím.

PHP vytvářel i vlastní sbírku. Ovšem ne v muzeálním slova smyslu, ale jako finanční oporu vlastního fungování. Do sbírky byly zařazovány dary, ale především fotografie členů, které sloužily jako určitý členský poplatek. Tato sbírka posloužila jako vstupenka do dialogu s Magistrátem hlavního města Prahy a ministerstvem kultury ČR ze strany občanského sdružení FotoForum (původně PHP, ale přejmenované právě kvůli transformaci) za účelem získání nové budovy v Revoluční ulici. Spojením tří jmenovaných pak vzniká Pražský dům fotografie jako obecně prospěšná společnost a daná sbírka je dne 2. prosince 2005 zařazena do Centrální evidence sbírek – CES Ministerstva kultury České republiky. Tento přerod vedl mimo jiné k tomu, že se sbírka od té doby nijak nerozšiřuje.

Hlavním posláním Pražského domu měla být kromě poskytování výstavních příležitostí svým členům a prezentace významných zahraničních fotografů, také reprezentace české fotografie v zahraničí. Letní workshopy, které PHP provozoval, měly v devadesátých letech přitáhnout především zvědavce o bývalý východní blok, ale také zpropagovat domácí scénu. Přes vysokou úroveň vyučujících se však ani tato snaha o získání větší pozornosti pro české fotografické prostředí a finančních prostředků pro chod organizace nevydařila.

Idea vytvoření nezávislé fotografické instituce, zaplňující mezery v historii a splácející dluhy, které české prostředí vůči fotografickému médiu má, se nakonec nezdařila. Po dlouhých průtazích během přesunu do Revoluční ulice PHP zanikl (v roce 2010) a současný výstavní prostor - Dům fotografie, spravovaný Galerií hlavního města Prahy, je spíše ozvěnou velkých idejí.

Zdroje:

Petr Nagy: Pražský dům fotografie, diplomová bakalářská práce, Opava 2008.

Pražský dům fotografie, text Josef Moucha, Martina Pachmanová, Praha 1997.

Během dlouhodobé činnosti Pražského domu fotografie se zde vystřídala velká řada výstav a akcí, odvislá od aktuálního směřování organizace a jejích možností.

Kromě výstavních programů snažících se představit jak kanonizovanou českou fotografii, tak méně známé fotografy se Pražský dům fotografie věnoval prezentaci torby nejmladších a často ještě studujících fotografů. Pro ně pořádal od roku 1993 do roku 1997 soutěžní výstavy nazvané Nová jména. Zde se představila například Markéta Othová nebo Veronika Bromová. Kromě zájmu o českou scénu prezentoval PHP (Prague House of Photography) také fotografy zahraniční. V přechodových obdobích, kdy PHP nevlastnil žádné výstavní prostory, pořádal výstavy v jiných institucích. To platí například pro období 1998 po vypovězení smlouvy v Husově ulici 23, či rok po povodních 2002, kdy byly sbírky i zázemí PHP na Haštalském náměstí částečně zničeny. Mezi významné výstavy je třeba zařadit ty, pořádané během festivalu FOTO Praha – Kolín (1998) a také zahraniční jako „15 Czech and Slovak Photographers“ nebo „Inszenierte Fotographie“ v německém Braunschweigu.

Po znovuotevření Pražského domu fotografie v roce 2014, nyní však již pod vedením Galerie hlavního města Prahy (viz následující text), proběhlo zatím jen několik málo výstav: Slovenská nová vlna – 80. léta (2013-14), Jiří Kovanda proti zbytku světa (2014), Andreas Müller-Pohle: Koincidence. Výběrová retrospektiva (2014), Dvojexpozice – Sbírka Pražského domu fotografie v Galerii hlavního města Prahy (2014-15), Vladimír Židlický: Retrospektiva (2015), Osvětimské album (2015), Iren Stehli: Libuna a jiné eseje (2015).