Roman Týc

Roman Týc vstoupil do obecného povědomí především prostřednictvím akcí skupiny Ztohoven (100 hoven). Je jedním ze zakládajících členů tohoto volného uskupení a zároveň spoluzakladatelem VJ kolektivu PURE A (2005) a centra pro alternativní kulturu Trafačka (2007). Vlastní tvorbě se věnuje od roku 1992.

Pro Týcovu práci je typická osobní kontinuita, romanti(ý)cká fabule podmíněná touhou po prožitku a důsledná analýza vlastních projektů. Ohledává meze systému, ve kterém se pohybuje. Jeho práce je živena napětím, které vzniká jako zpětná reakce na zásah do systému a hraničního balancování. Začínal jako writer Root (Kořen, jeho původní skautský pseudonym), kdy se poprvé potýká s problematikou legality a ilegality zásahů do veřejného prostoru. V druhé polovině 90. let se začal věnovat VJingu, v němž uplatňuje analogové postupy při projekci. Promítá videokoláže vytvořené z kreseb, maleb a novinových výstřižků, které vkládá do nových souvislostí. Zkušenost s rekontextualizací přenáší i do dalších projektů. Pracuje s prvotní jednoduchou myšlenkou, kterou vědomě nechává působením nahodilých i řízených okolností rozvíjet, přirozeně prohlubuje její plasticitu.

Pro Týce je charakteristický také důraz na autenticitu. Od nepatrných projevů jako návrat k analogu, kdy při VJ´s projekcích apeluje na zachování přímé tvořivosti, přes hru Cap Cop Cup (Seber policajtovi čepici, 2003), kdy v pražských ulicích za běhu nebo při jízdě na skútru kradl policistům z hlav čepice, po plavbu po Vltavě na dřevě při povodních v roce 2002 (zpracováno ve videu Já řeka, 2002). Vzdáleně lze tento nárok dohledat i ve dvou intimních videosnímcích: Dveře z mého dětského pokoje (2004) a Babička R.I.P. (2009) v podobě autentických zvukových stop.

Podobně jako řada jeho současníků se zabývá otázkou veřejného prostoru. Od graffiti a tagů, kterým se náhodně věnoval v první polovině devadesátých let, došel k promyšlenějším formám street artu. Např. při projektu Semafory (2007) nahradil v padesáti semaforech čočky se statickými panáčky za panáčky v akci – odpočívajícího, čůrajícího, sedícího, ukřižovaného apod. (za tento projekt získal ocenění na vídeňském festivalu sidewalk CINEMA 2007). O dva roky později provedl na Národní třídě zásah do pomníku 17. listopadu 1989. Plastiku se symbolem vítězného gesta, tzv. viktorky, rozšířil na levou stranu o datum 17. listopadu 1939 s hajlujícíma rukama a napravo o datum 17. listopadu 2009 s rukama se zdviženými prostředníčky.

Mezi Týcovy práce, které mají odlišné východisko, patří série fotografií Prázdniny s Kenem (2004). Ve fotografiích s přáteli nahradil svou osobu mužským protějškem panenky Barbie – Kenem. Díky optickému klamu se figurka Kena jeví jako téměř skutečný dospělý muž, s nímž Týc nafotil distanční-autobiografické album.

Marek Gregor: Roman Týc zatčen, Reflex, 18. 6. 2010

Radek Wohlmuth: Roman Týc natočil Danu Bártovi klip. Guerilla v obchoďáku, týden.cz, 31.12.2009

Radek Wohlmuth: Památník 17. listopadu na Národní třídě hajluje a fuckuje, týden.cz, 22.11. 2009

Veronika Suchá: Umělec se hájí: Semafory rozhýbal Roman Týc, ne já, Aktuálně.cz, 16.4. 2008

Marcel Kabát: Roman Týc: Romantický trapič policistů, týden.cz, 16.04. 2008

Michael Kimmelman: That Mushroom Cloud? They’re Just Svejking Around, NewYorkTimes/Art, 24. 1. 2008

Petr Volf: Takový umělecký bastard, Rozhovor s Romanem Týcem, Reflex č. 34/2007

Radek Wohlmuth: Romantýcké semafory získaly cenu v Rakousku, Aktuálně.cz, 12.9. 2007

Dalibor Záhora: My prostě máme strach…, blisty.cz, 25.6.2007

Dominik Herzán: Kráva č. 23 – prezident, poslanci, občané a JXD, e-architekt, 23. 10. 2004

Dominik Herzán: Kráva č. 23, informace a dezinformace, e-architekt, 23. 6. 2004

Radek Wohlmuth: Roman Týc, Umělec, 1/2004

cs.wikipedia.org/wiki/Roman_T%C3%BDc

www.ztohoven.com

www.purea.cz

vimeo.com/user2294146/videos/sort:date