Romana Drdová

Absolventka Akademie výtvarných umění v Praze nejčastěji pracuje s médii objektu, fotografie nebo instalace, pro které nachází inspiraci i mimo rámec vizuálního umění, konkrétně v kontextu módy, designu, nových technologií či marketingu. S oblibou tematizuje práci se světlem, průhledností nebo lidským tělem, a to skrze precizně destilovanou estetiku čistých tvarů a minimalistické palety barev s důrazem na textury.

Ve své rané tvorbě se Drdová soustředila především na konceptuální ohledávání fotografického média. Její černobílé snímky Slope z roku 2012 pracují s odkazy avantgardního tvarosloví a estetiky, o rok později na výstavě Blue/White (Galerie Kostka, MeetFactory, 2013) již ale k fotografiím přidává modré a bílé zářivky, které se na obraze spolupodílejí a posouvají ho od média fotografie dále směrem k prostorové instalaci. Napřesrok se autorka v kolektivní výstavě Pocitová teplota (Prádelna Bohnice, 2014) bez fotografie už zcela obejde. Její zájem o práci s prostorem, fotografií a strukturami podpořila také stáž v ateliéru experimentálního textilu na UMPRUM, která ji mimo jiné dovedla k aktivnímu zkoumání materiálů a již dříve oblíbené módy. K módním návrhům přitom přistupuje až se sochařskou citlivostí, pomocí níž lze lidskou psychiku tvarovat skrze tělesnost. To souvisí s úvahami umělkyně jak o ochraně těla, tak i o jeho vylepšení či omezení nejrůznějšími pomůckami. Počátky těchto úvah jsou patrné v jejích projektech jako smogový kšilt (Mica, UMPRUM, 2014), který má nositele uchránit před ataky zahlceného vizuálního prostředí.

Fascinace texturami je jí vlastní i v simultánně rozpracovávaném zájmu o materiál zrcadla, skla a dalších odrazových ploch. Jejich schopnost narušit a pohltit do sebe okolní prostor prozkoumává v semestrálním projektu několika o sebe opřených zrcadel Locomotion v ateliéru fotografie (UMPRUM, 2014). V dialogu s fotografkou Vladimírou Večeřovou pak téma rozvíjí hlouběji na výstavě Too Soon (GAMU, 2015), kde křehký materiál nechává plout po ostrých hranách schodiště jako fluidní masu anebo experimentuje se zdáním levitace a budováním napětí, když skly tíží takřka neviditelná nylonová vlákna. Jak je pro Drdovou charakteristické, i v instalaci Pohled (Veletržní palác, NG, 2015) reaguje na konkrétní prostor, tentokrát původního prezidentského salonku Veletržního paláce. Použitím skla a jeho odrazů se vztahuje k dominantní fasádě budovy a odvádí pozornost od jedinečného výhledu směrem k monumentálnímu foyer v interiéru. Především však diváka staví tváří v tvář nečekané optické hře s perspektivou a vnímáním.  

S personalizovanými módními potřebami úzce souvisí i snaha umělkyně komentovat téma brandingu a zdánlivé individualizace využívající trefné marketingové claimy. V práci Water Self (2016) navrhla sérii identických lahví čisté vody s atraktivně pojednanými obaly a povedeným copywritingem, aby tak navodila důvěryhodnou iluzi originální podpisové značky a kritizovala marketingové mechanismy jejich funkčním přivlastněním. Narcistní vyznění a zájem konfrontovat diváka s nečekanou situací pak ještě umocnila samotná forma uvedení projektu v rámci výstavy konané v módním butiku Jakoby. Drdová konečně způsob, jakým se sama běžně obléká, staví na roveň své vlastní umělecké práce. 

Vedle jasně artikulovaných pozic nabízí Drdová i méně konkrétní polohy, jimž je společná chladná abstraktní estetika navozující náladu skrze více či méně náhodně kombinované materiálové kompozice. Takovou představovala například výstava Intuitive Gradient (Galerie K.art.on, Karlin Studios, 2015), která se pohybovala na hranici mezi domnělými a konkrétními asociacemi, mezi reálnými předměty a jejich odrazy. Do té doby poměrně střídmou barevnost autorka obohatila výraznými odstíny neonově žluté a růžové, které lze vnímat i jako odkaz k aktuálním designovým trendům. Opět se tak ocitá na tenké hranici mezi volným a užitým uměním, nechává je navzájem prolínat a splývat a vědomě odkazuje k oběma těmto uměleckým oblastem, aniž by v některé z nich argumentačně či esteticky selhávala. 

Krom světa reklamního průmyslu a současných sociálních sítí plných pečlivě stylizovaných situací, přiznávají vizuálně působivé kompozice Romany Drdové inspiraci také úsporností asijských kultur. Tento přístup je dále zřejmý i v díle módních reliktů budoucnosti Profoundly Human, kterým se prezentovala na výstavě Dům módy (Galerie Hraničář, 2016). Komplexně se pak tématem zabývala v samostatné výstavě Písmo bez kostí (Galerie současného umění Futura, 2017), kde téma futuristických vizí módního průmyslu a budoucnosti medicínské protetiky rozvíjela v souvislosti s obecným diktátem krásy a zdraví na lidských kosterních pozůstatcích. Tělo a jeho části se v materiálově a barevně harmonické expozici stávají produkty, jejichž prezentace odvozená z praxe komerční fotografie je až děsivě chladná a odosobněná. V rozšířeném pojmu tělesnosti Drdová zaznamenává ovlivňování lidské fyziologie, přičemž usiluje o vyrovnané výpovědi nacházející se někde mezi experimentální laboratoří, zenovou zahradou a aranžovanou obchodní výlohou.

Články:

2017,
Michal Novotný: Portfolio, In: Art & Antiques, No 9, září 2017, s. 32
Dita Malečková, http://artalk.cz/2017/05/22/cjch-2017-special-romana-drdova-pohled-overlook/
2015
Karolina Ketmanová, Radio Wave https://vltava.rozhlas.cz/zrcadla-sklo-i-efemerni-krajina-na-vystave-umelkyn-v-gamu-5215083
Veronika Čechová, Artikl http://artikl.org/galerie-evolucni/svet-za-sklem

Rozhovory:

2017
Matěj Samec, Radio Wave https://wave.rozhlas.cz/finalistka-chalupeckeho-romana-drdova-kazdy-ma-pravo-jit-po-ulici-s-tim-ze-svuj-5964704
Jiří Ptáček http://jiriptacek.blogspot.cz/2017/08/lucie-romana-drdovy-nejsme-pouze-sestry.html

Reportáže:

2013
Red 8, kurátoři: Tereza Jindrová a Jen Kratochvíl, Galerie UMPRUM, Praha, http://artycok.tv/19289/red8