Rudolf Volráb

Obrazy a objekty Rudolfa Volrába postihují důležité rysy českého umění 60. let. S pozvolným příchodem výstavních možností, byť trvaly jen několik málo let a skoro symbolicky skončily Volrábovým úmrtím v roce 1969, se český výstavní prostor postupně oboustranně otevíral jak zahraničním výstavám, tak i výstavami českých umělců v zahraničí, spojenými i s jejich osobní účastí. České umění té doby mělo ambici vyrovnat se a zařadit do širokého spektra světového umění, která byla podporována kritiky jako byl Jindřich Chalupecký, Jiří Padrta či František Šmejkal a dalšími, a zároveň ctižádost dát českému umění svébytnou podobu.

Volrábova tvorba se po ukončení školy /1961/ otevřela možnostem informelu, prohloubena i přátelstvími se Z. Beranem, J. Valentou či A. Tomalíkem. Ale už i v tomto propojení se projevila Volrábova odlišnost a charakteristický tvůrčí zájem. Umělce nepřitahovala drásavá existenciální poloha informelu, ale daleko více jeho radikálně nové obrazové možnosti. Obraz se u něho vyvazuje z příběhu a projevuje se hlavně jazykem svých prostředků - nánosy barev a zásahy do nich kupříkladu vrypy jej uvolňují a prohlubují výrazové možnosti barvy a její struktury. Již v této abstraktní fázi tvorby se začíná postupně prosazovat Volrábovo celoživotní téma, kterým se stala postava, ani ne tak pro svůj příběh a jeho významy a symboly, ale více jako figura, tematizující obrazovou plochu, její komponování, rozrušování a fragmentování, které postupně povedou k narušování a otevírání obrazové plochy. Figurální obrazová osnova si však ponechává silné emocionální pouto se světem, které tuto osnovu prohlubuje silnou smyslovostí, prožitkem těla, tělesností jako sítem, skrze něž si umělec přisvojuje svět. Často má tato tělesnost výrazné erotické konotace.

Pro tyto rysy je Volrábova tvorba přiřazována k nové figuraci, zatímco její počátky k informelu, tvořícími širší dobový rámec a umožňující koncepční výstavní konfrontace umělců, pro něž obě linie nějakým způsobem determinovaly jejich tvorbu. Výsadní téma figury mělo však nejrůznější podoby a často zcela odlišná východiska. Jejich konfrontace na výstavě nové figurace v Praze v r. 1969 dala také vyniknout silným individualitám a jejich odlišným přístupům k lidské postavě jako tomu bylo v té době u existenciálně laděné tvorby K. Nepraše, J. Balcara nebo jinak u J. Načeradského, A. Kučerové či A. Šimotové a dalších, nebo u O. Slavíka, jehož tvorba byla nesena podobnou smyslovostí a tělesností, jako tomu bylo u Volrába.

Podstatným rysem Volrábovy tvorby stále zůstává její spontánní analytičnost, která jej vedla k experimentálním pokusům s plochou obrazu, k jejímu narušování, dekomponování a fragmentování. Kolem roku 1967 vznikají obrazy nebo kresby, /přesněji práce na papíře, které alternují obrazové postupy v jiném médiu/, které jsou sestaveny z různých ploch a tvarů, vytvářejících konečný nepravidelný útvar, někdy doplněný dalším materiálem, jako v obraze Čtyři z roku 1969, v němž je rozvíjený tvar ve čtyřech metamorfózách převeden nakonec do plastického tvaru z igelitu. Podobným způsobem postupuje i s figurou, rozloženou do fragmentů, které překomponovává do nových strukturálních vztahů. Zároveň se obraz začíná otevírat do prostoru, je budován barevnými vrstvami různých tvarů, které obraz proměňují v podstatě do objektu. Zůstává ale stále obrazem, který se rozvíjí z plochy a svými vrstvami se prostoru pouze otevírá.

Je však nutné zmínit jeden z dalších důležitých dobových odkazů, které české umění propojovaly se světovým děním. Volrábová tvorba je zařazovaná k nové figuraci, ale podobně jako u Jiřího Balcara má svým výrazem a projevem blízko k pop artu. Je to patrné v umělcově postupu, který spojuje fragmenty nebo části těla s jeho celkem, jejichž střídání připomíná tiskovou plochu. Podobně blízko je i Volrábův způsob práce s barvou v jejích základních tónech, v používání převážně přímých barev.

V letech 1968 a 1969 se v Pardubicích konalo symposium Artchemo, které bylo zaměřené na využití umělých hmot v umění. Volráb se jej zúčastnil objekty, které v podstatě vycházely z jeho předchozího postupného otevírání plochy obrazu do prostoru. Ve vrstvených a překrývajících se transparentních plastových siluetách hlav se už obraz transformoval do prostorového útvaru, do objektu. Zda tento způsob naznačoval další cestu přes objekt k soše, nelze pochopitelně říci. Je ale možné, že se tu ozvalo Volrábovo východisko ve sklářském studiu v Kamenickém Šenově, ale zároveň i souvislost se zaměřením ateliéru Josefa Kaplickéhu na pražské Umprumce na sklářskou tvorbu. Ostatně jeho spolužáky tu byli kupříkladu V. Kopecký, S. Libenský nebo D. Vachtová. Rudolf Volráb se tak jeví jako iniciátorská osobnost, jež svou tvorbou překračovala hranice mezi jednotlivými výtvarnými obory a z jejich prolínání a postupů si vytvářela svoje vlastní téma.

2010 kat. výstavy Topičův salon Praha /J. Rous/

2002 kat. výstavy Galerie moderního umění Roudnice nad Labem /M. Hlaváčková/

1997 M. Nešlehová, Poselství jiného výrazu, ARTetFAKT Praha

1995 Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia Praha

1985 kat. výstavy v Národním domě na Vinohradech /M. Pánková/

1970 L. Novák, Nová figurace, Obelisk, Praha

1969 Výtvarná práce č. 14-15, Nová figurace

1968 R.V., Výtvarné umění č.5, 6

1967 R.V., Výtvarné umění č. 10, Z. Felix

1967 R.V., Literární noviny, 29. 7.