12/15, Pozdě, ale přece

Volné seskupení 12/15, Pozdě, ale přece bylo ustanoveno v roce 1987 jako reakce na vznik skupiny Tvrdohlaví tvořené o generaci mladšími autory. Jeho základní tezi dokládá druhý dopis, který nově vzniklá skupina zaslala Svazu českých výtvarných umělců v roce 1988: 

„Volné seskupení 12/15 je reakcí
na současné podmínky pro české
výtvarné umění, neumožňující
v dostatečné míře spontánní spolupráci
ani konfrontaci umělců.
Vychází z potřeby změnit tuto
situaci v kolektivu názorově
rozdílných autorů, kteří se
pokusí vzájemně respektovat
odlišné výtvarné přístupy.
Seskupení není uzavřené.
Pozdě, ale přece.“

signovaný autory: Jiří Beránek, Václav Bláha, Jaroslav Dvořák, Kurt Gebauer, Ivan Kafka, Vladimír Novák, Ivan Ouhel, Petr Pavlík, Michael Rittstein, Tomáš Švéda a Jiří Načeradský. Později se ke skupině připojil ještě Jiří Sopko.

Skupina sdružovala umělce, kteří se nikdy nehlásili k jednotnému výtvarnému stanovisku. Jak napovídá název i základní teze, jde především o volné seskupení vycházející ze stejného /tíživého/ společensko-kulturního prostředí, na které reagují rozdílnými výtvarnými přístupy. Rovněž je snahou střední generace autorů o definování vlastní pozice v uměleckém prostředí v reakci na nově nastupující generaci na konci 80. let. Ta se začala živě prosazovat v souvislosti s postupně se uvolňující politickou situací a rozvíjet odkaz postmoderny. Členové 12/15, více zatížení politickým odkazem doby 70. a počátku 80. let, kdy převážně vystavovali, vycházeli ve své tvorbě ze subjektivní existenciálně založené reflexe. Ačkoliv nová skupina v porevoluční době vytvořila několik velkých společných výstav (Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece: Kreslení, Galerie Fronta, Praha /1990/, Menší formáty (1994) v Galerii Via Art v Praze nebo Špét, ábr doch (1996) ve Vídni) chyběla jí dynamika nově zformulované skupiny.

Většina těchto umělců vstupovala na výtvarnou scénu během 70. let. Tedy doby, která nebyla nakloněna svobodnému formování výtvarné práce. Rychle se zhoršující kulturní politika normalizačního Československa byla spojena s řadou zákazů vystavovat a tedy i realizovat vlastní dílo v širších souvislostech mimo zdi ateliérů a okruh nejbližších přátel. Jednou ze světlých výjimek se stalo Divadlo v Nerudovce. Zde se v letech 1975 – 1981 představila takřka celá generace mladých výtvarníků malými autorskými výstavami. Ty byly připravovány ve spolupráci s historiky umění, kteří byli ochotní riskovat politické perzekuce, jako Jan Kříž, Marcela Pánková či Ivan Neumann. V Nerudovce také začali prvně vystavovat budoucí členové skupiny 12/15 (Ouhel, Beránek, Pavlík, Novák, Rittstein, Gebauer a Kafka). (Klimešová, Od nové figurace k nové expresi a grotesce, 12/15).

Místo sdružovalo poměrně širokou neoficiální kulturní veřejnost a umělce, kteří nemohli vystavovat svoji volnou tvorbu. Další kulturní persekuce na začátku 80. let tyto neoficiální aktivity utlumily. Situace se pomalu začala měnit až v druhé polovině 80. let, která přinesla možnosti dalších generačních i mezigeneračních konfrontací. Jednou z nich byla i prezentace nově vytvořené skupiny 12/15 v Lidovém domě v roce 1988 (12.15 Jeden mladší, jeden starší) kde se vedle původních signatářů objevili i Jan Bauch, Čestmír Kafka, Jitka a Květa Válovy, Karel Malich, František Dvořák, Libor Fára, Stanislav Kolíbal, Olbram Zoubek, Bedřich Dlouhý, Jaroslav Vožniak, Rudolf Němec, Petr Oriešek, Vratislav Karel Novák, Jiří Sopko, František Hodonský, Václav Benda, Tomáš Rafl, Ivan Bukovský, Stanislav Judl, Tomáš Ruller a Jiří Matoušek.

Petr Nedoma se v recenzi na čtvrtou výstavu skupiny Český glóbus /1991/ konanou v prostorách Městské knihovny v Praze ohlíží do doby 70. let, kdy se skupina postupně formovala: „Podstatným rysem byla značná – ovšem vynucená – uzavřenost každého z tvůrců a konsekventní práce na osobním výtvarném programu uměle „nerušeném“ podněty zvenčí.“

S tím lze souhlasit jen částečně. U děl Ivana Ouhela či Petra Pavlíka, kteří vycházeli z odkazu nové figurace můžeme vnímat konstruování vlastního uzavřeného světa a často až existenciální podtext. Například abstrahované figury a krajiny Ivana Ouhela, které tvořil na konci 70. let, jsou snahou zachytit silové působení světa a budí dojem hledání vlastního postavení v rámci univerza.

Naproti tomu díla umělců ovlivněných groteskou již více reagují na tíživou politickou situaci, kterou převádějí do ironické grimasy. Tak je tomu u prací Jiřího Sopka či Jiřího Načeradského. Sopkovy křičící tváře v sobě zrcadlí bezútěšnost těžké doby kontrastující s živou barevností.

Jedním z autorů 12/15, v jehož díle se objevuje i silný politický podtext, byl sochař Kurt Gebauer. Jeho politické Zdraviče /1987/, které umístil při festivalu Rockfest na terase Paláce kultury v Praze, parodovaly rituály prvomájových přehlídek. Správná strana jatek (1988) vystavená v holešovické tržnici zase opakovala siluetu Leninových pomníků a způsobila skandál.

Právě existenciální, groteskní, sebeironické, ale i lyrické rysy jsou pro skupinu 12/15 asi nejvýraznějšími znaky.

2001

 - Projekt Továrna / The Factory Project, Techo a.s. (část členů), Praha

1996

 - Pozdě, ale přece, Špét ábr doch, Niederösterreichisches Landesmuseum, Wien

1994

 - Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece: Menší formáty, Galerie Via Art, Praha

- Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece: U zdymadla, Mánes, Praha

1992

 - Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece: Kresby, Art Galerie, Žďár nad Sázavou

1991

 - Český glóbus, NG Praha

- Tšekkiläistä nykytaidetta, Wäinä Aaltosen museo (část členů), Turku

- Tšekkiläistä nykytaidetta, Joensuun (část členů), Joensuun

- Tšekkiläistä nykytaidetta, Rovaniemen taidemuseo (část členů), Rovaniemi

1990

 - Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece: Kreslení, Galerie Fronta, Praha

- Inoffiziel (12/15 + hosté), Městské museum Řezno

- Czech Art in the Velvet Revolution (část členů), Nassau

Country museum of Art

- Tšekkiläistä nykytaidetta, Helsingin kaupungin taidemuseo (část členů), Helsinky

1988

 - Forum 1988, Tržnice Praha, Holešovice

- Jeden starší - jeden mladší. Obrazy, sochy, realizace, Lidový dům, Praha

1987

 - Pozdě, ale přece, Jízdárna v Kolodějích

Ševčík Jiří, Morganová Pavlína, Dušková Dagmar a kol., České umění 1938 - 1989 - programy, kritické texty, dokumenty, Academia ve spolupráci s Akademií výtvarných umění v Praze za finanční podpory Ministerstva školství a tělovýchovy ČR a Ministerstva kultury ČR, Praha, 2001

Nedoma Petr, Český Glóbus, Profil, 1991, roč. 1, č. 17-18, s. 2-5, in: Morganová Pavlína, Nekvindová Terezie, Ševčík Jiří, Svatošová Dušková Dagmar, České umění 1980 - 2010 - Texty a dokumenty, Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, Praha, 2011

Klimešová Marie, Od nové figurace k nové expresi a grotesce, 12/15, in: Platovská Marie, Švácha Rostislav, Dějiny českého výtvarného umění VI/2 1958 - 2000, Academia, 2007

Hlaváček Josef, Umění je to, co dělá život zajímavější než umění (jak praví r. f.), Artefact, Praha, 1999