Artlist - databáze současného umění: Zaostalí

Postupné slábnutí a rozpad režimu ve druhé polovině osmdesátých let přály mnoha polooficiálním i (stále) neoficiálním uměleckým aktivitám, mezi něž patřila zejména série Konfrontací. V roce 1987 vydal Svaz československých výtvarných umělců výzvu k zakládání uměleckých skupin, v důsledku čehož začalo vznikat velké množství uskupení spřízněných autorů jak nejmladší (Tvrdohlaví), tak i střední generace (12/15 Pozdě ale přece).

Do jednoho takového uskupení se také sdružily čtyři velmi odlišné tvůrčí osobnosti: Hugo Demartini (*1931), Pavel Nešleha (*1937), Bedřich Dlouhý (*1932) a Zdeněk Beran (*1937), které si svůj provokativní a sebeironický název Zaostalí zvolily mimo jiné pro své stanovisko jít proti módním proudům.

Jejich první společnou výraznější akci představovala kolektivní instalace na neoficiální přehlídce Forum 88 organizované Jiřím Sozanským v prostorách jatek v pražských Holešovicích: umělci se vědomě vymezili proti nebezpečnému stereotypu přidělování výstavních míst jednotlivým autorům [viz Nešleha, Pavel. K Zaostalým krok za krokem…, in: Wittlich, Petr (ed.). Zaostalí forever, Praha: Gallery, 2007, s. 73] a spontánně a nahodile navršili svá díla na kupu, kterou nazvali Hromada.

Otázku společných východisek a názorové blízkosti přibližuje Pavel Nešleha: „Aktivita začala mít pevný tvar a cíl. Vytvořením společné monumentální instalace jsme dostali chuť říci něco podstatného o sobě i o situaci doby. Chtěli jsme proti bezbřehosti a pokleslosti postavit pevnou, senzualitou nabitou formu, nesoucí zprávu o potřebě překračování časových limitů jednotlivých epoch. […] Uvědomili jsme si, že v pozadí byla jistá forma reakce na posuzování hodnot umění momentální aktualitou […], ale i trvání na evropské kulturní tradici a odmítání totemických mytologií a z toho plynoucích forem v našem prostředí geneticky neopodstatněných a uměle importovaných. Proto se také do naší tvorby promítaly citace barokní, realistické a romantické malby, vycházející z osobních programů založených na životní a umělecké zkušenosti. “ [viz tamtéž, s. 73-75]. Právě návrat k domácímu umění a vymezení se proti „stokrát přežvýkaným citacím mimoevropských kultur“ [viz Beran, Zdeněk. Trochu světla k temné historii vzniku skupiny Zaostalí, in: Wittlich, Petr (ed.). Zaostalí forever, Praha: Gallery, 2007, s. 75] se stal výrazným spojovacím prvkem tak rozdílných umělců, jakými členové Zaostalých byli. Rok po založení skupiny se k ní přidružili ještě další dva autoři: hudební skladatel Jan Klusák (*1934) a architekt Karel Kouba (*1929).

Následná výstava plánovaná na jaro 1990 v Lidovém domě se neuskutečnila; několik děl bylo prezentováno na komorní přehlídce v Nové síni, rozměrnější díla pak na souběžné výstavě Praha – Paříž, Dialog ´90 v pražském Mánesu.

Na výstavě Situace ´92, rovněž v Mánesu, umělci znovu vytvořili instalaci Hromada, v níž kromě demonstrace časového předělu a postmoderní mnohosti vznikla optická metafora vyjadřující deziluzi z informační tříště a marnosti umění [viz tamtéž, s. 75].

Tato výstava se na dlouhou dobu stala poslední výstavou Zaostalých, a to až do velké skupinové retrospektivy konající se v Galerii hlavního města Prahy v roce 2007, jejímž kurátorem byl Petr Wittlich.