Stanislav Diviš

Stanislav Diviš se narodil 20. listopadu roku 1953 v Kutné Hoře a k výtvarnému umění se dostal prostřednictvím uhranutí dílem Františka Kupky. Není také bez zajímavosti, že na základní škole v Telčicích dostával z výtvarné výchovy trojky. Po vyučení v oboru elektromontér a maturitě na střední škole v Kutné Hoře vystřídal mezi lety 1975 a 1982 celou řadu většinou dělnických zaměstnání a mezitím se několikrát pokoušel o přijetí na vysokou výtvarnou školu. V roce 1982 byl konečně přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění do oboru restaurování. V roce 1983 a 1984 již uspořádal první akce, které byly předzvěstí pozdějších zcela zásadních Konfrontací. Šlo o mikulášské besídky pořádané na půdě AVU, pro něž tvořily výzdobu studenti všech ateliérů. Od roku 1984 do roku 1987 uspořádal společně s Jiřím Davidem celkově šest těchto ilegálních a poloilegálních Konfrontací, které byly pro tehdejší studenty jedinou možností, kde mohli zcela svobodně vystavit svá díla. V roce 1985 byl pod záminkou přestupu na VŠUP donucen ukončit své studium a od roku 1987 již pravidelně vystavuje na všech důležitých tuzemských i zahraničních výstavách současného umění. V témže roce také dochází k založení výtvarné skupiny Tvrdohlaví, se kterou mají v prosinci téhož roku první společnou výstavu. Mezi lety 1996 a 1997 pracoval jako asistent Jiřího Davida v jeho ateliéru na pražské AVU a od roku 2003 pak jako vedoucí malířského ateliéru na VŠUP, odkud však v roce 2010 odešel.

Plátna Stanislava Diviše se od poloviny osmdesátých let pohybují někdy více, někdy méně v podstatě na hraně abstrakce, ale takřka vždy si však stále udržují pozůstatky předmětnosti pomocí zástupných znaků. Sémiotika především v Divišových a Davidových obrazech se v této době stala symbolem české postmoderny a konkrétně pak Divišovy obrazy tak vždy procvičují naši představivost a vypovídací sílu znaků. Dalšími ze základních prvků jeho tvorby jsou takřka výhradně práce v rozsáhlých cyklech, které se vyznačují koncentrovanou formální a výrazovou jednotou a neustálá reinterpretace vlastních starších prací nebo jiných cizích předloh.

Jeho první rozsáhlý cyklus Kašpaři, na němž autor pracoval v rozmezí let 1984 a 1985, je zcela pochopitelně silně ovlivněn tehdejší vlnou neoxprese německých Neue Wilde a italské transavantgardy. Kolem roku 1987 maloval Diviš plátna s výhradně sakrální tematikou. Patří mezi ně Dvanáct apoštolů, Golgota, Archa nebo Nesení kříže, která v celém cyklu vystavil na své první samostatné výstavě v pražském Kulturním centru Blatiny a pro která je charakteristický více méně přísný mřížový rastr. V roce 1990 vznikal jeho cyklus s názvem Spartakiáda 90, v němž plátna zobrazovala dráhy pohybů cvičenců na ploše stadionu zobrazených souřadnicovými poli a pozdější reminiscencí na tento cyklus je jeho soubor obrazů s názvem Vzpomínka na Spartakiádu 90. V Partiturách (1992) se pokouší, podobně jako mnoho jeho předchůdců, kterými byli například čeští muzikalisté nebo orfisté přepsat transpozicí hudebního notového zápisu do důmyslného systému znaků něco natolik abstraktního, jako je hudba. Cyklus nazvaný Zbytky, jehož počátek je datovaný rokem 1995, byl inspirován vzorníky látek produkovaných dnes již dávno opuštěnou západočeskou textilkou v Aši, se vyznačuje otázkou hledání možných hranic dekonstrukce předlohy. Cyklus Houby (1995) konfrontuje abstraktní barevnou plochu v podkladu s přesnými přepisy kreseb z mykologického atlasu a pro cyklus Dva světy (2002 – 2003) byly výchozím bodem dokonce dětské kresby vlastního syna.

2012

Martin Dostál, Jiří David, Stanislav Diniš, … probatum est, Praha, 2012.

2011

Stanislav Diviš, Střepy, zbytky, doteky, Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2011.

2009

Stanislav Diviš, Ztracené světy (kat. výst.), Galerie města Plzně, 2009.

2008

Martin Dostál, Stanislav Diviš, Praha, 2008.

2006

Stanislav Diviš, Květy z ráje (kat. výst.), Galerie České pojišťovny, 2006.

2001

Stanislav Diviš, Dva světy, Obrazy (kat. výst.), Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, 2001.

1993

Stanislav Diviš, Obrazy 1985 – 1992 (kat. výst.), Galerie Václava Špály, 1993.

Martin Dostál, Stanislav Diviš, Detail V, 1998, č. 3, s. 3.

Jana Ševčíková, Jiří Ševčík, Paradoxy nejen Stanislava Diviše, Výtvarné umění, 1992, č. 3, s. 34-39.

Jiří Olič, Tvrdohlaví 1987 – 1990, Výtvarné umění, 1991, č. 1, s. 41-44.

Pavel Ondračka, II. výstava Tvrdohlavých, Výtvarná kultura, 1990, č. 3, s. 37-40.