Stanislav Judl

Dílo Stanislava Judla, jehož relevantní část vznikla v průběhu pouhých deseti let, je důležitým příspěvkem k českému umění 80. let. Autor sice rokem narození patří spíše ke generaci 12.15 (na studících se setkal např. s Petrem Pavlíkem, Vladimírem Novákem, Václavem Bláhou a Michaelem Rittsteinem, kteří studovali v Paderlíkově malířském ateliéru ve starších ročnících; další člen 12.15 Ivan Kafka je dokonce o rok mladší), ovšem kromě krátkého raného období groteskní figurace s ní nemá příliš společného. Naopak jeho tvorba vykazuje některé styčné rysy s postmoderní generací 80. let; svým tíhnutím k transcendentním hodnotám se však vymyká i z ní. Tradičně bývá přiřazován k jakési mezivrstvě, tvořené solitéry jako jsou Václav Stratil, Margita Titlová, Josef Žáček či Petr Veselý.

Na škole i jistou dobu po ní se Judl nikterak nevyděloval z konvenční dobové produkce. Maloval obrazy v duchu tehdejší dětské ilustrace, do jejichž nenáročné ikonografie jen pozvolna pronikaly osobitější motivy, např. odkazy na mechanicky manipulovaného člověka (Muž na klíček, 1979-80). Klíčovým dílem, v němž se od tohoto raného období odpoutal, je olej na překližce Schizofrenie (1979). Jeho dvě části – vlevo dětsky pojatá kočka a papírové vlaštovky, vpravo monochromní rudá plocha – jsou oddělené brutální průrvou, která symbolizuje i přelom v jeho díle. Následuje zmíněné období groteskních obrazů, v jejichž názvech se někdy objevují slovní hříčky (Jazykozpytci, Čekání na den, který nebude, Dušení /podle duše/; Velkoobchod drobným zbožím).

V té době se Judl již ocitl v okruhu neoficiálního umění. Zúčastnil se dvou důležitých akcí v mimogalerijních prostorech, které byly zlikvidovány policejním zásahem, aniž by jejich výsledky mohli spatřit diváci: Setkání na tenisových dvorcích v areálu na pražské Sparty v červnu 1982 a sympozia Chmelnice v Mutějovicích na podzim roku 1983. Na druhé akci vytvořil instalaci Lacetka nazvanou podle textilní stužky. Jemný liniový kužel byl svým vrcholem zavěšen na jednom z drátů mezi sloupy chmelnice, a tak se opticky propojil přímo s nebem jako symbolem transcendentální sféry. Stejný motiv kombinovaný se siluetou protažené postavy pak hraje klíčovou roli v sérii, kterou volně nazývá Šedé obrazy (1983–1984). Ostré i rozestřené linie v různé intenzitě černi na bílém podkladu jakoby „ušpiněném“ nejasnými stopami a četné další rukopisné nuance vytvářejí bohatou vizuální strukturu těchto obrazů.

Zmíněná zkušenost mutějovického sympozia pro Judla spíše znamenala definitivní rozhodnutí, že experimentální přístupy rozšiřující sféru umění mimo jeho tradiční hranice neodpovídají jeho záměrům a cílům. Naopak ústředním tématem, kterým se pak zabýval jak ve své tvorbě, tak ve svých úvahách, se stala historická proměna tradičního závěsného obrazu, ztráta jeho aury a také možnosti, jak by se tento rozměr posvátného nechal restituovat. Jestliže se v Šedém cyklu objevují motivy, které jej volně přiřazují k první archetypální vrstvě české postmoderny (loď, kultovní vozík, meandr), k následující vlně divoké malby spojené s jazykovými hrami, banalitou a vyprázdněním smyslu už zaujímá kritický postoj. Naopak se „vydává na území, které dosud bylo pro umělce dvacátého století víceméně tabu: otvírá otázku po Boží existenci.“ (P. Pečinková) Podněty k úvahám o vztahu pozemského a absolutního nachází v baroku, respektive ve studii Zdeňka Kalisty Tvář baroka (vyšla 1982 v Mnichově v edici Svědectví). Snaží se vrátit obrazu jeho sakrální funkci, na níž odkazují nejen názvy (Sanktuář, Martyr, Madona, Světec v klobouku), ale i některé formální znaky (netradiční rámy, triptych Archa pojal jako křídlový oltář). Obrazy založené na fantaskní imaginaci a staromistrovském provedení jsou koncipovány jako postmoderní alegorie, vedle zaujetí barokem se v jejich složité ikonografii odráží i mnohaleté zaujetí heraldikou, které se věnoval na vysoké, takřka profesionální úrovni. V posledním období se ve svých obrazech dotkl i smrti, která ho zajímala jako nadčasové téma, s nímž se umění vždy vyrovnávalo. A smrt jej nakonec dostihla i v realitě: v roce 1989 krátce před svou samostatnou výstavou, kterou připravoval pro ÚKDŽ v Praze, spáchal z neznámých důvodů sebevraždu.

Přestože Judl byl člověk bez vyznání i bez osobní náboženské zkušenosti, stalo se tázání po absolutnu hlavím námětem jeho tvorby. Přestože se tím vyřadil z hlavního proudu české postmoderny, Pavla Pečinková ve své interpretaci v Judlově monografii dokládá, že „byl svými symbolistními vizemi daleko „postmodernější“ než tehdy mohl kdokoli (i on sám) tušit…“. Uplatňuje celý rejstřík postmoderních postupů, jako je parafráze, citace či alegorická reinterpretace, ovšem stojí v opozici „k její programové indiferenci významů a neopouští modernistický koncept umění jako vztažení k absolutnu. Jedním z nejdůležitějších aspektů naší postmoderny bylo odmítnutí morálních aspektů umění, ale právě na nich Judl tvrdošíjně trvá.“

1992

Kněžiště modlitebny evangelického sboru v Benešově

1988

Stěna v depu železničních vagonů ČSD, Praha

1977

Dekorativní stěna Stadionu E. Rošického, Strahov, Praha (s Rostislavem Novákem)

Performace, Akce:

2010

Stanislav Judl: Slavnostní prezentace monografie, Café Jednorožec, Klatovy

1984

Možnosti dotyku, Výstavní síň MKS Rokycany, Rokycany

Pečinková, Pavla: Stanislav Judl. Galerie Klatovy / Klenová 2009.

Pavel Kácha: Škola, praxe, umění. Svobodné slovo, 18.12. 1983

Pavla Pečinková: Stanislav Judl. Příspěvek v ineditním sborníku NN 4, 1986, nestránkováno (s. 17-18)

ach: Málo známé dílo. Lidová demokracie 26. 3. 1987

kli: Generační konfrontace výtvarníků. Lidová demokracie 15.11. 1988

pak: Jeden starší, jeden mladší. Svobodné slovo 1ý.11. 1988

Ivo Janoušek: Obrazové vize Stanislava Judla. Ateliér, 1989, č. 6 s. 5

Pavla Pečinková: Něco s osudem. Ateliér, 1990, č. 2, s. 5

Pavla Pečinková: Contemporary Czech Painting. Gordon&Breach, UK, 1993, s. 50-53

Jindřich Chalupecký: Nové umění v Čechách. H+H, Praha 1994, s. 150

Marie Judlová: heslo v NEČVU, UDU AVČR, Praha 1995, s. 329

Jiří Fiala: Mluví-li duše. Vesmír 1996, č. 5, s. 298-300

Zakázané umění I a II, Výtvarné umění 1995, č. 3-4; 1996, č. 1-2

Pavla Pečinková: Zlatá střední cesta. Sborník symposia Centrum – okraj ? Elita – priemer. Errata, Trnava 1999, s. 43-51

Splátka na dluh. Torst, Praha 2000, s. 58-61

Václav Malina: Setkávání se Stanislavem Judlem. Spektrum, 4, 2001, č. 3, s. 12

Pavla Pečinková: Stanislav Judl. Ateliér, 14, 2001, č. 19, s.4

Speciální číslo časopisu Pěší zóna věnované S. Judlovi: Pěší zóna, revue pro památkovou péči, archeologii, historii a umění, Plzeň, roč. 2001, č. 9

Marie Klimešová: Osamocený romantik Stanislav Judl. Revue Art, 2005, č. 2, s. 44-47

Peter Kováč: Judlova malířská cesta ze tmy ke světlu. Právo, 19, 2009, č. 88, s. 14