Stanislav Kolíbal

Stanislav Kolíbal patří bezpochyby k jedněm z nejvýznamnějších protagonistů českého, ale i mezinárodního umění druhé poloviny dvacátého století, a to s přesahem, pro autorův úctyhodný věk, do století dvacátého prvého. Narozen v Orlové na Těšínsku se s rodiči po okupaci tohoto kraje přestěhoval do Ostravy. Koncem války byl nasazen k pracím do Ostravských dolů. Možná, že právě tyto rané zážitky vnesly do jeho pozdějšího, jinak na první pohled celkem racionálně geometrického díla, existencionální podtext. K výtvarnému umění inklinoval Kolíbal už od raných let. Od svých třinácti let modeloval a kreslil. V roce 1943 (ve svých osmnácti letech) vystavoval na skupinové výstavě v Domě umění v Ostravě. Rozhodnutí stát se umělcem bylo jednoznačné, a tak se Kolíbal rozhodl studovat přímo v centru dění – v Praze.

Kolíbal v té době studoval na VŠUP u Strnadela; nepatřil tedy přímo k umělcům, kteří se učili v sochařském ateliéru Josefa Wagnera, kde se konstituovala pozdější velmi silná generace umělců (jako V.+V. Janouškovi, O. Zoubek, M. Chlupáč, Z. Palcr či E. Kmentová). Generačně a hledáním východisek z bezbřehého předepisovaného dogmatismu socialistického realismu se však s nimi shodoval. Tvorba prakticky všech zmíněných sochařů se obracela ke vzorům meziválečné avantgardy s tím, že tvary soch byly sumarizovány, abstrahovány a stylizovány někdy do geometričtějších forem, jindy do oblých křivek, a to vše s vyloučením detailně popisného realismu.

V padesátých letech byla Kolíbalovým námětem povětšinou ženská figura měkkých oblých tvarů. Těla žen jsou často znázorněné v nezvyklých polohách: nalézáme v nich Kolíbalův tak typický zájem o labilitu a vyvolání poctu nejistoty. Jeho sochy postav a torz se na první pohled lišily od figurálních děl jeho vrstevníků. Umělcova originalita přístupu v rámci tehdejší situace byla paradoxně dána tím, že Kolíbal sochařství nestudoval: „kdybych sochařství studoval, nikdy bych nepoznal onu tak potřebou nezatíženost“, vzpomíná autor.

Rok 1963 je pak rokem zlomu: autor přechází k abstraktní geometrické formě. K ní mohl lehce alternovat nejen proto, že byl oproštěn od klasických sochařských záležitostí, jako třeba budování hmoty apod., ale také proto že, už ve svých figurativních sochách se zajímal o geometrii, projevující se třeba jako hranaté rozložení rukou složených do jakéhosi kosočtverce (Torzo s rukama v bok, 1959). Od roku 1963 bývá pak jméno Stanislava Kolíbala uváděno v souvislosti s konstruktivním uměním, ale Kolíbal čistý jazyk konstrukce nepřijal do důsledků. Zrovna tak je volný jeho vztah k minimalismu, který je mu často přiřazován. Zatímco americký minimalismus je založen na Stellově výroku „to co vidíte, je to, co vidíte“, Kolíbalovy abstraktní práce implikují další významy a sdělení. Na rozdíl od přísné seriálnosti minimalismu, jsou Kolíbalovy sochy výsledkem promyšlené skladby s výsledným kompozičním napětím. Nosným tématem se mu stává téma lability a vratkosti. Sochy a instalace jsou sestavovány z různých částí a typicky kolíbalovskou kompozicí vzniká dojem nestability. „Čtyři polokoule, opřené navzájem jedna o druhou, udržovaly se v klidné vertikální poloze. Vypadaly velmi stabilně, ale to bylo jen zdání. Každou chvíli se mohly rozpadnout“, říká Kolíbal o své soše Labil z roku 1964. Jindy pocit napětí dosahuje kombinací organických a anorganických prvků (např. socha Symetrický objekt z roku 1965). Dominujícím materiálem se stala sádra, která pro svou bělost zbavuje díla expresivního působení a směruje diváka spíše k meditativnímu vnímání. Svou křehkostí pak tento materiál plně podpořil základní myšlenku Kolíbalovy tvorby, která vypovídá o křehkosti a labilitě lidského bytí.

I v 70. letech zůstala jedním z hlavních prvků jeho tvorby labilita, vyjadřující pocit nepredikovatelnosti lidské existence. Důležitým momentem jsou úvahy o čase, o jeho změnách a trvání a o věcech, které chátrají a rozpadají se. Formálně přibývá v 70. a 80. letech rafinovanosti v kompozici prvků, objevují se také další materiály jako překližka, kusy plechu, tabule skla a také provázky a nitě, kterými Kolíbal nahradil kreslenou linii. V těchto dílech si Kolíbal pohrává s optickou iluzí a smyslovými klamy -zdánlivě „kreslená“ linie má materiálovou podobu.

V 70. letech nemohl Kolíbal vystavovat. To jej paradoxně vedlo k objevení pro něj nové výtvarné formy: k instalaci. Soustředil se totiž na práci ve svém ateliéru, kde začal skládat jednotlivé prvky díla do volných kompozic se vztahem k danému prostoru: stěna nebo podlaha se staly součástí autorova konceptu (např. Hnědá tabule, 1973; Dvojí možnost, 1974 ad.).

Určitý zvrat ve vývoji tvorby nastává pak v roce 1985, kdy na scénu vstupují reliéfní objekty s názvem Geometrická cvičení. Dřívější křehká metaforičnost byla opuštěna. Na místo toho se autor soustředil na skladbu geometrických tvarů tak, aby vznikla konstelace, která je harmonická a která představuje divákovi řád. Dalším zlomovým bodem byl pro Kolíbala rok 1988. Tehdy umělec dostal pozvání od DAAD k jednoročnímu pobytu v Západním Berlíně. Pro Kolíbala se otevřel nový svět, tolik odlišný od světa života v totalitě. Nekonečná svoboda na jedné straně, ale také spotřební západní svět plný nepřeberných informací, který Kolíbal chápal jako svět chaosu. To silně ovlivnilo i jeho tvorbu. Začíná vznikat série Staveb – rozměrných prostorových konstrukcí ze dřeva (později i ze železa). Kolíbal v těchto pracích vyjádřil touhu po struktuře, která stojí proti stavu chaosu. Chtěl vyjádřit pozitivní hodnoty – něco, v čem by nebylo místo pro destrukci a labilitu, která po léta zrcadlila stav bytí v omezeném duchovním prostoru komunistické země.

Koncem tisíciletí pak vznikají plastiky Olympie I. a Olympie II., za nimiž stojí autorova vzpomínka na návštěvu starověké Olympie se sesutými hromadami architektonických prvků. Princip lability a princip zastaveného pádu zde má pokračování: dochází už ke zborcení. Sochy Olympií jsou černé a prvky jsou uspořádány tak, že mají vzbuzovat dojem náhody, avšak jejich skladba je uváženou koncepcí.

Po roce 2000 se Kolíbal vrátil k některým principům a formám, kterým se věnoval již dříve: vznikají cykly s názvy Černé reliéfy, Bílé reliéfy a Šedé reliéfy. Černé reliéfy se objevují v roce 1999. V nich se autor zabývá vrstvením geometrických ploch. Následuje série Bílých reliéfů z roku 2011, v nichž vrstevnatost není tolik patrná a spíše dominuje geometrická kresebnost. Tato řada reliéfů rozvíjí Berlínské a poberlínské kresby, které měly nejprve brzy po roce 1988 pokračování v prostorových objektech s názvem Stavby (v nichž Berlínské kresby byly jakýmsi jejich půdorysným předchůdcem). Druhá, pozdější cesta od starších kreseb vedla právě k Bílým reliéfům, které staví k sobě polaritu plošné kresby a prostorové trojdimenzionality. Šedé reliéfy z roku 2012 jsou pak spojením několika autorových zkušeností: kresebnost Bílých reliéfů je propojena s iluzivní hrou se skutečností, známou z Kolíbalovy tvorby 70. a 80. let.

Kolíbalovu tvorbu téměř od počátku provází zájem o geometrické řešení hmoty a prostoru. Jeho sochy a objekty jsou charakteristické užitím minimálních prostředků, avšak jejich výpověď je značná. Výstižně nazval jeho dílo kritik Tomáš Pospiszyl, když hovoří o Kolíbalovi jako o tvůrci „emocionální geometrie“. Autorova tvorba není totiž výrazově chladná: je založena na vnímání komplementarity protichůdných hodnot, jako je stabilita a labilita, řád a chaos, trvání a pomíjení, vznik a zánik. Kolíbalovo dílo je tak zrcadlem jeho osobních emocí, vyvolaných vůkolním světem a společností. Kolíbalovo dílo se dotýká základních transcendentních hodnot lidského života. A i když tento charakter umění, ve smyslu Chalupeckého důrazu na transcendentální sdělení uměleckého díla, se zdá být dnes mnohými přehlížen, Kolíbal si dokázal získat obdiv i v řadách mnoha renomovaných mladých umělců. Myslím, že toto je velkou satisfakcí nejen pro umělce samotného, ale i pro celé české umění druhé poloviny dvacátého století.

Realizace v architektuře a veřejných prostorách (výběr):

1977 Dekorativní zeď ČS. kulturního střediska v Berlíně

1973 Památník 50.výročí ČS. rozhlasu v Praze

1971 Zahrada ČS-zastupitelství, Stokholm

1969 Plastická zeď ČS-zastupitelství, Londýn

1967 Střešní zahrada ČS.pavilonu, EXPO Montreal

1964 Opěrná zeď pankráckého předmostí Nuselského mostu v Praze

2012

Stanislav Kolíbal, Sochy a projekty/Sculptures and Projects, Arbor Vitae, Praha

2009

Kresby ke knihám : 1947-1994, Ostrava / 1943 -1949, Arbor Vitae, Praha

2003

Stanislav Kolíbal, Kresby, sochy, komentáře, Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov,

2005

Stanislav Kolíbal, Šest cyklů / Six Cycles, Kresby, akvarely, reliéfy / Drawings Watercolour Reliefs, Arbor Vitae

2000

Stanislav Kolíbal : Labil, stabil : Plastiken und Zeichnungen, Hamburg : Deichtorhallen

1999

Stanislav Kolíbal : Opere dal 1956 al 1999, Roma : Edizioni della Cometa

1997

Stanislav Kolíbal, Retrospektiva, Národní galerie v Praze

1995

Stanislav Kolíbal 1988 – 1995, Dům umění města Brna

1989

Stanislav Kolíbal : Daadgalerie, Berlin 30, Berliner Künstlerprogramm des DAAD

Další literatura:

2010

Klimešová Marie , Roky ve dnech (České umění 1945 - 1957), Galerie hlavního města Prahy, Praha

Stanislav Kolíbal: Bílé kresby / White Drawings 1968-1976, White Gallery, Osík

Stanislav Kolíbal: Kresby v ploše a v prostoru / Drawings in Plane and Space, Galerie města Plzně

2009

Stanislav Kolíbal: Kresby ke knihám 1947-1994, Arbor Vitae, Praha

Beneš Ondřej , Ševčík Oldřich , Architektura 60. let („Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století), Grada Publishing, a.s., Praha - Holešovice

2007

Hlaváček Josef , Cvičení z estetiky, Gallery, spol. s r.o. (Jaroslav Kořán), Praha

Stanislav Kolíbal, Galerie Woxart

2005

České ateliéry / Czech studios (71 umělců současnosti / 71 contemporary artists ), Art CZ, Praha

2004

Stanislav Kolíbal: Prostor rozhodování, Moravská glerie, Brno

2003

Umění je abstrakce: česká vizuální kultura 60. let, Kant ; Arbor vitae, Praha

2003

Petr Volf, Na začátku je čára : rozhovory s výtvarníky, Paseka, Praha, Litomyšl

2002

Osobnosti českého grafického designu (Stanislav Kolíbal), Muzeum umění Benešov

2001

Hůla Jiří , Rozhovory, Nakladatelství Dauphin, Praha

2000

Stanislav Kolíbal: Labil - Stabil

1999

Hlaváček Josef , Umění je to, co dělá život zajímavější než umění (jak praví r.f.), Artefact, Praha

Stanislav Kolíbal - Kresba – prostor, Galerii Šternberk

Stanislav Kolíbal, Centrum kultury a vzdělávání , Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava

1997

Machalický Jiří , Česká grafika XX. století ve Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR, Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Praha

J.Valoch - S.Kolíbal / Retrospektiva, NG v Praze

1996

Jiří Šetlík, Cesty po ateliérech: 1976-1986, Torst, Praha

1995

Olič Jiří , Pomocný slovník českých a slovenských výtvarných umělců, F. R. & G. spol. s r.o., Bratislava (Bratislava)

Stanislav Kolíbal /1988-1995, Dům umění města Brna

Stanislav Kolíbal (Česká kresba 3), Galerie umění Karlovy Vary

Stanislav Kolíbal: Texty. Tři originální kresby Stanislav Kolíbal. Aulos, Praha. Vydáno 40 číslovaných výtisků ve formátu 350 x 253 mm

1994

Chalupecký Jindřich , Nové umění v Čechách, Nakladatelství a vydavatelství H&H, s.r.o., Jinočany (Praha-západ)

Ohniska znovuzrození: České umění 1956-1963, Galerie hlavního města Prahy, Ústav dějin umění AV ČR, Praha

Galerie MXM 1992-1993, Galerie MXM, Praha

1993

Stanislav Kolíbal: Konstrukcje – Constructions, Muzeum Sztuki , Lodž

Pět osobností : Václav Boštík, Čestmír Kafka, Stanislav Kolíbal, Karel Malich, Adriena Šimotová a jejich díla ze sbírek Galerie Benedikta Rejta, Galerie Benedikta Rejta, Louny

Jiří Šefčík, Situation Prag : Dialog zweiter Generationen, Kampnagel-Internationale Kulturfabrik, Hamburk

1992

Stanislav Kolibal, Atelier Calder, Orléans

1991

Détente, Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig, Vídeň

Hlaváček Josef , Výpovědi umění, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem (Ústí nad Labem)

J.Ševčíková-J.Ševčík / Kunst, Evropa AdKV, Verlag Herman Smidt, Mainz

1990

Umělecké sdružení Nová skupina, Národní galerie v Praze

1989

Zhoř Igor , Klíče k sochám (Čtení o sochách a sochařích), Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, Praha

Stanislav Kolíbal: Kresby '88, Ústřední kulturní dům železničářů, Praha

1988

Stanislav Kolíbal: Knihy, kresby, prostor, Dům umění města Brna

1987

Stanislav Kolíbal, Opatov 1987, KS Opatov

1985

Stanislav Kolíbal : Kresby a ilustrace, Galerie umění, Karlovy Vary

1983

Stanislav Kolíbal, Padiglione d'Arte Contemporanea, Milán

8 Künstler aus Prag in München, Kulturreferat der Landeshauptstadt München a Institut für moderne Kunst, Norimberk

1981

Eleven contemporary artists from Prague, Michigan University

1980

Konečný Dušan , Umění a doba, Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n.p., Praha

Stanislav Kolíbal: Mezi prostorem a plochou (Siítuace 6), Jazzová sekce Svazu hudebníků, Praha

1979

Bénamou Geneviève , L´art aujourd´hui en Tchecoslovaquie, Geneviève Bénamou, Paříž (Paris)

1976

Stanislav Kolíbal, Marlborough Galleria d´arte, Řím 1976

1974

Hilton Kramer / The Age of the Avant Garde, Secket and Warburg, London

1973

Devět kreseb z let 1968-1972, Jiří, MPVU, Brno

Stanislav Kolíbal, Salone Annunciata Milano

1968

Nová citlivost : Křižovatka a hosté, Dům umění Brno

1967

Stanislav Kolíbal, Svaz československých výtvarných umělců, Praha

1960

Stanislav Kolíbal, Umělecká beseda, Praha

1957

Vlasta Prachatická Adriena Šimotová Jiří John František Burant Stanislav Kolíbal, Umělecká beseda, Praha

Catalogues, publications:

S.K. Šest cyklů, Arbor Vitae, Praha 2004

S.K. Kresby, sochy, komentáře, E. Schiele Art Centrum, Český Krumlov 2003

S.K. Texten, Deichtorhallen, Hamburg 2000

S.K. Labil-Stabil, texty Felix, Zdeněk; Smolik, Noemi, Deichtorhallen, Hamburg 2000

S.K. Opere dal 1956 al 1999, texty Appella, G.; Dorfles, Gillo; Perilli, Achille; Gualdoni, f., Edizioni della Cometa, Roma 1999

Stanislav Kolíbal. Retrospektiva, texty Rousová, Hana; Dorfles, Gillo; Valoch, Jiří; Erben, Václav; Chalupecký, Jindřich; Lamač, Miroslav; Zemina, Josef; Messe, Thomas M.; Gruen, John; Hlaváček, Josef; Felix, Zdeněk; Perilli, Achille; Ševčík, Jiří, Nárdoní galerie, Praha 1997

Česká kresba 3, text Valoch, Jiří, Galerie umění, Karlovy Vary 1995

S.K. 1988-1995, text Valoch, Jiří, DUMB, Brno 1995

S.K. Texty, Aulos, Praha 1995

S.K., text Elkar, Catherine, Le Quartier, Quimper 1993

Du spirituel au conceptuel, text Villeneuve, Jeanne, Musée St-Croix, Poitiers 1993

S.K. - Konstrukcje, texty Jedlinski, J.; Zagula, A., Muzeum sztuki, Lodź 1993

S.K., texty Valoch, Jiří; Nuridsany, Michel, Atelier Calder 1992

S.K. - Kresby, text Janoušek, Ivo, ÚKDŽ, Praha 1989

S.K., text Felix, Zdeněk, Galerie DAAD, Berlín 1989

S.K. - Knihy, kresby, prostor, text Valoch, Jiří, DUMB, Brno 1988

Kresby, text Rousová, Hana, Galerie umění, Karlovy Vary 1985

S.K., vlatní text, Padiglione d´arte contemporanea, Milano 1983

S.K., O.K.Harris Gallery, New York 1980

Srp, Karel, S.K. - mezi prostorem a plochou, Situace 6, Jazzová sekce, Praha 1980

S.K., text Perilli, Achille, Marlborough Galleria d´arte, Řím 1976

Devět kreseb z let 1968-1972, text Valoch, Jiří, MPVU, Brno

1973

S.K., texty Zemina, Josef; Messer, Thomas M., Washington 1973

S.K., vlastní text, Nová s´ˇn, Praha 1967