Stanislav Podhrázský byl malíř, kreslíř, sochař a restaurátor. Vyučil se malířem pokojů, v patnácti letech odešel do Prahy a absolvoval zde tříleté studium na Státní ústřední škole bytového průmyslu. Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou nastoupil ihned po válce, stejně jako jeho generační souputníci Miloslav Chlupáč či Zbyněk Sekal.
Na konci čtyřicátých let byla jeho tvorba silně ovlivněna surrealismem, jehož podněty do ateliéru Františka Tichého, kde studoval i Podhrázský, přinesl Mikuláš Medek. Jak sám autor podotkl: „[surrealismus] byl pro mě nejpřijatelnější program – přitahovala mě nejvíc svoboda myšlení, kterou surrealismus dával.“[1] Podhrázský v tomto období vytvořil zejména plastiky, jež v českém surrealistickém sochařství zaujímají ojedinělou pozici (Jeníček, 1949; Jeptiška, 1949).
Plastika Nohy (1947) je známa především z cyklu aranžovaných fotografií Emily Medkové, které autorka pořídila u okna Podhrázského ateliéru. Obraz Imaginace strachu – Kočka z roku 1949 obsahující ústřední motiv ruky, jemuž se autor v této době věnoval téměř obsesivně, je často citován jako zachycení ducha doby po nástupu komunistického režimu. Toto období končí umělcovými psychickými problémy a jeho dobrovolnou hospitalizací, v důsledku čehož v první polovině padesátých let téměř netvořil. Ze školy odešel bez absolutoria v roce 1950 a živil se restaurátorskými pracemi (zámek Fričkovice, škola ve Strakonicích a Klatovech).
Po roce 1955 se opět vrátil k tvorbě a v centru jeho pozornosti se tehdy ocitl námět mladé dívky se symbolem v podobě rozbitého džbánu (Dívka u stolu, 1956).
V roce 1957 se stal členem skupiny Máj 57, prvního uskupení vzniknuvšího po zrušení zákazu uměleckých skupin, v rámci něhož se účastnil tří výstav (1957, 1958 a 1964).
Dvěma důležitými olejomalbami z tohoto roku (Neděle; Milenci) ve své tvorbě otevřel „program magického civilismu“, kdy opustil moment vnitřní extáze a obrátil se ke zdánlivě klidné tematice.[2] V tomto období Podhrázského tvorbě dominuje kresba, zejména uhlem, a téma ženského aktu. Jak si všímá Marie Klimešová, kresby lze rozdělit do dvou skupin: jedna vychází z autorovy předchozí zkušenosti ze surrealismu a projevuje se deformacemi fyziognomie a vypjatou, vyzývavou tělesností, která nabývá archetypální povahy coby symbol plodnosti a touhy. Druhá skupina má lyrický výraz a podtrhuje dívčí půvab, snovou emoci.[3]
Opět se hojně se objevuje motiv džbánu tradičně spojovaný se symbolikou dívčího panenství. Téma křehké dívčí krásy dominuje i na plátnech (Sestry, 1963; Dívka s dlouhými vlasy, 1967).
Od šedesátých let jsou Podhrázského figury umístěny do krajiny, přičemž jde o krajinu nekomplikovanou, symbolickou, plochou, omezenou na naznačené vyvýšeniny (Milenci, 1969) či inertní barevný podklad (Skupina dívek, 1969; Koupání, 1971). Lidská postava je na plátnech mnohdy zastoupena zvířetem – často se opakují psi (Psí cesta, 1970), koně (Modří koně, 1983), ptáci (Ptáček na skořápce, 1980), šelmy – kočky či lvi (Stín kočky, 1981; Boj, 1988).
V kontextu českého umění zaujímá Stanislav Podhrázský postavení solitéra, určené zejména jeho bezvýhradným zaměřením na figuru a výraznou imaginaci. Jeho tvorba také neprošla žádnými výraznými proměnami: od raných artefaktů až po pozdní díla se setkáváme s jeho typickými náměty – dívčí akty, milenci, postavy v krajině. Výjevy zachycené v jakémsi bezčasí dotváří autorova specifická ikonografie: džbán, loďka, vlasy, zvíře. Obrazy a kresby jsou prodchnuty erotičnem. Podhrázský neskrýval svou inspiraci italskou renesancí a manýrismem: jeho základními formálními prostředky jsou světlo a barva, barevná škála je ale nebohatá, některé malby působí až monochromně.;
Podhrázský byl v neposlední řadě také klíčovou postavou restaurátorských prací na zámku v Litomyšli, které se odehrály v několika etapách v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let. Autorovým velkým přínosem bylo především restaurování monumentálních figurálních sgrafit.
Z iniciativy Jany Claverie a Františka Šmejkala zakoupilo v roce 1983 čtyři autorovy kresby do sbírek muzeum Centre Georges Pompidou. Dosud nejrozsáhlejší retrospektivní výstavu Stanislava Podhrázského uspořádala Galerie hlavního města Prahy v roce 2013 (kurátorka Marie Klimešová).
[1] EIDERNOVÁ-KOUBOVÁ, Vladimíra. Toužil jsem hlavně to umět. Rozhovor se Stanislavem Podhrázským, Revolver Revue, 1993, č. 24, s. 54.
[2] KLIMEŠOVÁ, Marie. Stanislav Podhrázský, Praha: Arbor vitae, 2013, s. 97.
[3] Tamtéž, s. 57.
Studium:
1945–1950 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha (u Františka Tichého)
1942– Státní ústřední škola bytového průmyslu v Praze
KLIMEŠOVÁ, Marie. Stanislav Podhrázský. Praha: Arbor vitae, 2013.
KŘENKOVÁ, Hana. Stanislav Podhrázský: otrokem tajemství. Diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 2013.
KŘÍŽ, Jan; ZEMANOVÁ, Helena. Stanislav Podhrázský 1920 – 1999: Muzeum a galerie Litomyšl 15.7.-30.9.2001, České muzeum výtvarných umění v Praze 31.10.-9.12.2001 (kat. výst.). Praha: České muzeum výtvarných umění, 2001.
KŘÍŽ, Jan. Stanislav Podhrázský (kat. výst.). Karlovy Vary: Galerie umění, 1998.
PODHRÁZSKÝ, Stanislav; PALCR, Zdeněk. Setkání (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy-Klenová, 1996.
PODHRÁZSKÝ, Stanislav. Stanislav Podhrázský (kat. výst.). Náchod: Státní galerie, 1995.
KŘÍŽ, Jan. Stanislav Podhrázský: výběr z díla (kat. výst.). Praha: Nová síň, 1991.
EIDERNOVÁ, Vladimíra; ČERNÁ, Marie. Stanislav Podhrázský: Obrazy - kresby (kat. výst.). Dobříš: Městské kulturní středisko, 1982.
ZEMINA, Jaromír. Stanislav Podhrázský (kat. výst.). Litoměřice: Galerie výtvarného umění, 1972.
MRÁZ, Bohumír. Stanislav Podhrázský: Obrazy, kresby (kat. výst.). Karlovy Vary: Galerie umění, 1971.
ZEMINA, Jaromír. Stanislav Podhrázský (kat. výst.). Praha: Galerie Václava Špály, 1969.
KONEČNÁ, Alena. Stanislav Podhrázský: Obrazy 1962 – 66 (kat. výst.). Brno: Galerie Jaroslava Krále, 1966.
KŘÍŽ, Jan. Stanislav Podhrázský (kat. výst.). Praha: Galerie bratří Čapků, 1966.
CHLUPÁČ, Miloslav. Stanislav Podhrázský, Zdeněk Palcr (kat. výst.). Praha: Alšova síň umělecké besedy, 1960.
ŠÍDA, Jan. Výtvarník Stanislav Podhrázský miluje kočky, štíhlé nohy a džbány. In: novinky.cz [online]. 2.1.2014 [cit. 28. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/kultura/323340-recenze-vytvarnik-stanislav-podhrazsky-miluje-kocky-stihle-nohy-a-dzbany.html.
LEDVINA, Josef. Solitér: k výstavě Stanislava Podhrázského. Art&Antiques, 2013, č. 12/1, s. 14-19, ISSN 1213-8398.
VÁCHOVÁ, Lucie. Neklidná krása. Ateliér, 2013, č. 25-26, s. 1, ISSN 1210-5236.
ŠETLÍK, Jiří. Výběr z díla Stanislava Podhrázského. Ateliér, 2011, č. 2, s. 3, ISSN 1210-5236.
MACHALICKÝ, Jiří. Socha kabátu byla provokace. Lidové noviny, 2010, č. 296, s. 9, ISSN 0862-5921.
HOROVÁ, Anděla. Rajská zahrada snu a tichého šílení. Ateliér, 2002, č. 2, s. 7, ISSN 1210-5236.
WAGNER, Radan. Rebel Podrhrázský byl lyrikem. Večerník Praha, 2001, č. 275, s. 18, ISSN 1210-1117.
HŮLA, Jiří. Ženská krása jaké stálá malířova jistota. Lidové noviny, 2001, č. 224, s. 16, ISSN 0862-5921.
KUČERA, Leoš. Litomyšl mapuje Podhrázského. MF Dnes – Kraj hradecký Dnes, 2001, č. 167, s. 3, ISSN 1210-1168.
ZEMINA, Jaromír. Hrst vzpomínek na Stanislava Podhrázského. Kritická příloha Revolver Revue, 1999, č. 15, s. 12-24, ISSN 1211-118X.
HOROVÁ, Anděla. Skupina Máj 57, Dydek Ladislav, Chlupáč Miloslav, Palcr Zdeněk, Podhrázský Stanislav. Ateliér, 1998, č. 14-15, s. 2, ISSN 1210-5236.
CHLUPÁČ, Miloslav. Zdeněk Palcr – Stanislav Podhrázský (Z vernisáže). Ateliér, 1996, č. 8, s. 4, ISSN 1210-5236.
JANATA, Michal. Dva hlasy z ticha odloučení. Český týdeník, 1995, č. 118, s. 10. ISSN 1211-0302.
(mik). Podhrázského snová realita. Dnešní Litoměřicko, 1995, č. 179, s. 9, ISSN 1210-6291.
VANČA, Jaroslav. Podhrázského sen o duši nahých žen v roudnické galerii. Práce, 1995, č. 175, s. 9, ISSN 0231-6374.
HLAVÁČKOVÁ, Marie. Stanislav Podhrázský v roudnické galerii. Severočeský regionální deník, 1995, č. 181, s. 16.
(aku). Láska je umělcům věčným tématem: Stanislav Podhrázský vystavuje obrazy, kresby, sochy. Hradecké noviny, 1995, č. 93, s. 6, ISSN 1210-602X.
PÁNKOVÁ, Marcela. Generacemi napříč. Ateliér, 1994, č. 2, s. 16, ISSN 1210-5236.
KOUBOVÁ, Vladimíra. Toužil jsem hlavně to umět (rozhovor se Stanislavem Podhrázským). Revolver revue, 1993, č. 24, s. 52 – 84.
ŠABOVIČOVÁ, Irena. Eros a sen. Playboy, 1993, č. 6, s. 22-23, ISSN 0862-9374.
ŠETLÍK, Jiří. Šedá cihla 78/1991. Ateliér, 1991, č. 17, s. 8, ISSN 1210-5236.
ŠABOVIČOVÁ, Irena. Tajemství průzračnosti. Svobodné slovo, 1991, č. 47, s. 5, ISSN 0231-732X.
KOUBOVÁ, Vladimíra. Radost nezáměrnosti. Ateliér, 1991, č. 3, s. 1, ISSN 1210-5236.
MILER, Karel. Dědic surrealismu. Lidové noviny, 1991, č. 32, s. 8. ISSN 0862-5921.
LAMAČ, Miroslav. České zátiší na Hluboké. Ateliér, 1988, č. 6, s. 1, ISSN 1210-5236.