Stanislav Zippe

Stanislav Zippe, tvůrce světelně kinetických plastik a světelných prostorových instalací, se narodil v roce 1943 v Hořicích v Podkrkonoší, kde také vystudoval sochařskou školu (1957-61). Patří k předním českým představitelům kinetického umění. V první polovině šedesátých let vytvářel geometrické abstraktní obrazy, rozvíjející vztahy čtverců na ploše, vyvolávající dojem rozpadajícího se systému (například Struktura z roku 1962). V šedesátých letech vytvořil návrhy na tři monumentální veřejné plastiky: z roku 1965 pochází model pro Vysokou školu zemědělskou (provedený o rok později), v roce 1967 se zúčastnil soutěže na plastiku novostavby soudu v Ústí nad Labem.

Návrh na plastiku pro telekomunikační centrum v Holečkově ulici na Smíchově již využíval umělé světlo reflektorů skrytých za kruhovými, konkávně prohnutými plochami, které se mělo rozsvěcet a zhasínat a vytvářet tak na povrchu plastiky světelné efekty. Postupně začíná směřovat k dematerializi a od sochařských objektů využívajících přírodního světla dospívá k totálnímu popření objemu a tvaru. Jeho přístup je stále více minimalistický, zaměřený na samotný vizuální zážitek zbavený symbolických či narativních obsahů.

Společně s dalšími členy skupiny Syntéza se podílel na scénografii divadelních představení, například baletu Spirála v roce 1968 v pražském Divadle hudby, který vznikl ve spolupráci Vladislava Čápa (světelná režie), Stanislava Zippeho (zavěšený objekt), Václava Kučery (skladatel) a Františka Pokorného (choreograf). Zippeho objekt (o velikosti 2 x 2 metry) byl slepený z dřevěných, bíle natřených latěk a jeho podoba se měnila v průběhu představení. Ve výstavním sále vystavil světelně kinetickou plastiku Proměna tvořenou čtyřmi bílými čtvercovými plochami umístěnými na zemi, osvětlenými lampičkami, v níž poprvé výrazně tematizoval umělé světlo. Barva prostředního světla se střídala v pravidelných intervalech, zatímco zbývající čtyři světelné zdroje v rozích se proměňovaly postupně a vytvářely světelně kinetický pohyb. Plastika byla doprovázena nezávisle vzniklou skladbou Rudolfa Komorouse Náhrobek Malevičův.

V letech 1967-69 vznikají Luminosférické variace, která byly poprvé vystavené v Divadle hudby. Před černou plochou, do níž byly napíchány špendlíky s hlavičkami obarvenými fluorescenční barvou, byla od jednoho okraje rámu k druhému vedena spirálovitá drátěná linie, silně vybíhající do okolního prostoru a zase se vracející. Jako osvětlení bylo poprvé využito ultrafialové záření, pod jehož paprsky zaniká temná plocha a vynikne vlastní světelné dění, zúžené pouze na barevné body a linie. Roku 1969 vytvořil Zippe společně s Vladislavem Čápem pro pařížské Bienále mladých model umělého vesmíru, jakéhosi utopického prostoru zbaveného gravitace. Do prosklené krabice umístili diagonální skleněné plochy pokryté čočkami, které se vzájemně zrcadlily a pohybovaly se, čímž docházelo k relativizaci prostoru a k vyvolání pocitu prostorového zmatení. V létě 1969 se uskutečnila Zippeho první samostatná výstava Kinetické objekty v Galerii na Karlově náměstí, kde vystavil například plastiku Proměna, Luminosférické variace a kresby umělých vesmírů, vznikající nanášením fluorescenční barvy na papír přestříkaný černým latexem. V instalaci Spirála umístil do zatemněného rohu místnosti nasvícené UV zářením černá zrcadla, na něž nakladl několik míčků potřených fluorescenční barvou a doprostřed prostoru umístil svítící drátěný kruh. Ke stropu byla zavěšená rotující spirála poháněná motorkem, tvořící dominantní kinetický prvek instalace.

Přibližně kolem roku 1973 začínají vznikat zatemnělé konkrétní prostory osvětlované ultrafialovým světlem se světelnými liniemi, pokrytými luminiscenčními barvami, zavěšenými v prostoru v různých, často prudce zalomovaných úhlech. Návštěvník vstupující do prostoru těchto instalací – Zippe je nazýval Světelné konstrukce - se ocitá ve tmě a přestává si uvědomovat skutečné prostorové hranice, jelikož jedinými orientačními body jsou tu svítící linie. Prostorové zmatení je zvýrazňované tím, že linie často začínají nikoliv v rozích či na stěnách nýbrž uprostřed prostoru, čímž dochází k výraznému popření prostorových parametrů původního prostoru a vytvoření nového, virtuálního prostoru. Zippe vytvořil také několik návrhů určených pro otevřený venkovní prostor, kde měl linii představovat laserový paprsek (například projekt Světelné linie pro Zlín, 1994). Na sympoziu Mutějovice (1983) vedl klikatící se linii jedním z polí chmelnice, čímž vytvořil jedno z mála děl vnímatelných na světle a z prostorového odstupu.

V osmdesátých letech tvůrce experimentuje s počítačem a od devadesátých let se stále více věnuje práci s elektronickými technologiemi, přičemž navazuje na jednoduchost dřívější tvorby a pokračuje v rozvíjení konstruktivistických motivů. Projekce umísťované do ztemnělých prostor navozují atmosféru, která je podobně pohlcující jako v případě ranějších světelných prostorových instalací Josef Hlaváček příznačně charakterizoval Zippeho přístup jako „informatiku zneužitou k imaginativním záměrům.“ Dílo RGB - Amorfní struktura (2004) je velkoplošná videoprojekce tvořená hodinovým záznamem autorského programu, náhodně generujícího zvolna se proměňující barevné mlhoviny. Počítačovou instalaci Neklidné konstrukce (2004) tvoří trojice autorských programů, které společně vytvářejí jeden vizuální celek-triptych. Každý z programů řeší stejný problém, ale pokaždé v jiné barvě (red, green, blue). Společným problémem je vytváření a sledování útvarů, podobných drátěným krychlím, čímž vzniká zvláštní proměnlivé zobrazení podobné živým organismům.

1999 SOCHA A OBJEKT IV., mezinárodní výstava, Bratislava, Slovensko; II. Nový zlínský salon, Státní galerie ve Zlíně, Dům umění, Zlín

1998 J. Hlaváček ÁJÁT, text v katalogu výstavy v galerii „Die Aktualität des schönen…“, Liberec

1996 K. Srp Světelná pole, text katalogu výstavy v GHMP v Praze

1995 Nová Encyklopedie českého výtvarného umění, Academie 1995, str. 955

1994 J. Machalický text v katalogu výstavy Grafika šedesátých let

1993 A. Potůčková text v katalogu samostatné výstavy v českém muzeu výtvarných umění v Praze

1991 A. Svoboda Stanislav Zippe instalace, projekty a obrazy, Ateliér 6/1991; J. Valoch text v katalogu samostatné výstavy v Galerii V. Kramáře; (JH) Zippe a světlo, Literární noviny 14/1991; A. Svoboda Stanislav Zippe Vztahové kresby, Ateliér 22/1991, str. 8

1990 M. Klivar Myslitel konstruktivního umění Stanislav Zippe, Architektura 3/1990; J. Hlaváček Text v katalogu výstavy Jiná geometrie

1989 A. Svoboda Světlo a geometrie Stanislava Zippeho, Panorama 4/1990

1988 J. Valoch: text v katalogu výstavy Geometrie v současném výtvarném umění, ZK Benar Litvínov; Jazyk geometrie v současném výtvarném umění, časopis Ateliér, č. 11, s.4; Současné umění v netradičním prostoru, Lidová demokracie 17.9. 1988; J. Hlaváček, text do katalogu samostatné výstavy v městském muzeu v Hořicích v Podkrkonoší; Igor Zhoř text do katalogu výstavy Možnosti vlákna, Galerie v předsálí, Blansko

1982 J. Valoch, text do připravovaného katalogu, neuskutečněno (rukopis)

1979 JAZZ 25 (Rozhovor s K. Srpem)

1978 katalog samostatné výstavy, divadlo v Nerudooce, Praha (rozhovor s R. Prahlem)

1970 Výtvarné umění, č. 7; Dušan Konečný Kinetismus, Palas Bratislava

1969 Katalog 7. bienále mladých v Paříži, Francie; Doba, č. 207

1968 Form, č.7, Anglie