Historička umění a kurátorka Hana Rousová patří díky svému originálnímu přístupu k tématům, jimiž se zabývá, k nejvýznamnějším a nejinspirativnějším osobnostem oboru. Obdivuhodná šíře jejího zájmu pokrývá umění 19. století, meziválečnou avantgardu, padesátá léta nebo též k československé umělce z tzv. neoficiální sféry v období normalizace. Kurátorsky připravila několik desítek výstav a stala se iniciátorkou a spoluautorkou řady objevných publikací. Za svou odbornou činnost obdržela mnoho významných ocenění. Přestože pedagogicky nepůsobila na žádné z univerzit, lze Hanu Rousovou považovat za osobnost, která nepřímo – skrze své dílo a osobní konzultace – pozitivně ovlivňuje nejen adepty a adeptky dějin umění, ale i již etablované osobnosti historiků a historiček umění.
Rousová vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde mezi její pedagogy patřil Jaroslav Pešina, Jan Květ nebo Petr Wittlich a jejími spolužáky a spolužačkami byli Hana Hlaváčková nebo Karel Miller. Obdobně jako tomu bylo například u Jany Ševčíkové, i Rousové cesta k soudobému umění vedla skrze umění starší – v jejím případě z 19. století. Mezi její oblíbené umělce patřil Adolf Kosárek, k jehož dílu ovšem na konci padesátých let vyšla monografie. Pro svou diplomovou práci (uznanou jako dizertaci) si tedy vybrala příbuzné téma o krajinářské škole Kosárkova učitele: Max Haushofer, učitel krajinářství na Akademii výtvarných umění v Praze (Příspěvek k problematice českého krajinářství kolem poloviny 19. století).
Romantickému krajinářství a vedutám se následně věnovala až do poloviny sedmdesátých let. Pro Muzeum hlavního města Prahy, kde byla v té době zaměstnaná, kurátorovala několik výstav, v nichž se věnovala tématům jí blízkým. Představila v nich dílo Antonína Pucherny (1972), Ludvíka Kohla (1971) nebo Pražské střelecké terče (1975). V roce 1975 nastoupila jako kurátorka do Galerie hlavního města Prahy, kde působila následujících dvacet jedna let, přičemž její profesní zájem pod vlivem okolností během této doby nabral zcela jiný směr. Pro galerii připravila desítky výstav. Vedle režimem přijímaných umělců, jako byl grafik Ladislav Čepelák (1984), se jí podařilo v osmdesátých letech prosadit i výstavy umělců a umělkyň, s jejichž jmény se divák během tzv. normalizace neměl příležitost ve výstavních síních setkat. To byl případ výstavy Jitka Svobodová: Kresby, objekty (1982) nebo Olga Čechová: Kresby (1985). Kolektivní výstava Motiv okna v díle deseti současných českých výtvarných umělců (1983), kam rovněž zařadila „neoficiální“ autory a autorky, by se v Praze uskutečnit nemohla, a byla proto uvedena v Letohrádku Ostrov v Ostrově.
Rousové působení v GHMP bylo významné nejen co do počtu výstav, které pro galerii připravila, ale rovněž z hlediska tehdejší akviziční činnosti. Z vlastního zájmu začala od sedmdesátých let navštěvovat uzavřenou skupinu „neoficiálních“ umělců a umělkyň, přičemž od nich vybírala především kresby, které následně předkládala k posouzení nákupní komisi GHMP. Haně Rousové se tak – díky jejím vyjednávacím schopnostem a díky otevřenosti některých členů nákupní komise GHMP, kde zasedal Adolf Born, Oldřich Smutný, Jan Smetana, ale i obávaný ředitel Dobroslav Kotek – podařilo do sbírek galerie „propašovat“ díla Karla Malicha, Stanislava Kolíbala nebo již zmíněné Jitky Svobodové, což bylo oproti jiným pražským galeriím zcela bezprecedentní. Galerie tak nejenže získala za výhodné ceny cenné artefakty, ale podporovala tím současně i umělce a umělkyně, kteří svá díla nemohli vystavovat, ani oficiálními cestami prodávat.
V druhé polovině osmdesátých let se Rousová začala stále více zajímat o meziválečné avantgardní proudy v Československu. Témata, jež byla po celou dobu normalizace v podstatě tabu, bylo možné otevírat až právě v době politického a kulturního uvolňování. Rousová v té době, někdy i ve spolupráci s dalšími historiky a historičkami umění, připravila mnoho výstav znovuobjevujících epochu rozmanitých výtvarných projevů a osobností. K takto zaměřeným výstavním počinům patřily Devětsil: Česká výtvarná avantgarda dvacátých let (1986), Tvrdošíjní a hosté (1987), Skupina Ra (1988) nebo Linie/barva/tvar v české malbě, kresbě a plastice třicátých let (1988), na které se mohla veřejnost po dlouhé odmlce seznámit s díly Zdeňka Pešánka, Toyen, Vincence Makovského nebo Hany Wichterlové. Po sametové revoluci se Rousová začala zabývat dříve opomíjeným uměním národnostních menšin na území Československa. Byla součástí kurátorského týmu při realizaci výstavního projektu Magia naturalis: Mnichovští umělci v Praze (1992) a následně také výstavy Mezery v historii 1890–1938: Polemický duch Střední Evropy – Němci, Židé, Češi (1994).
Mezi nejvýznačnější počiny Hany Rousové patří podíl na koncepci katalogu a výstavy Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu (1938–1945) probíhající v Galerii hlavního města Prahy v roce 2011. V tomto badatelsky objevném projektu se společně s Vojtěchem Lahodou, Annou Pravdovou a dalšími kunsthistoriky snažila na tvorbě více jak padesáti umělců – od Františka Hudečka po Aléna Diviše nebo Jindřicha Štyrského – popsat dopady nacistické a následně komunistické ideologie na uměleckou tvorbou a osudy uvedených autorů.
Na toto téma navázala ve spolupráci s historičkou umění Marií Klimešovou, a to v rámci výstavy Tenkrát v Evropě: Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953 (Výstavní síň Masné krámy, Plzeň, 2017), která kladla důraz na spletité osudy jednotlivých autorů, jež byli v důsledku druhé světové války a následného komunistického převratu nuceni nedobrovolně se přesouvat napříč Evropou či po světě. Zatím posledním významným počinem Hany Rousové je kniha Tak blízko, tak daleko. České umění 1947–1960 v mezinárodních sociokulturních souvislostech (2023), jež opět vznikla v badatelském tandemu s Marií Klimešovou. Jedná se o vůbec první pokus nastínit provázanost československého umění s uměním vzniklým v daném časovém rámci v Evropě. Rousová v oceňované publikaci opět dokázala, že jejím hlavním přínosem pro dějiny umění je její schopnost nahlížet na události či umělce a umělkyně bez zažitých stereotypů. V posledně jmenované knize se tak konkrétně děje skrze demytizaci významných, kulturně historických mezníků či poukázáním na neznámá fakta, vazby a vztahy, jež československé umělce propojovaly s okolním světem. Práce na zmíněné publikaci získala hned několik významných ocenění, jako je Cena za publikaci roku 2023 udělovaná Českou akademií vizuálního umění nebo cena Ministerstva kultury.
Zdroj:
Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800 – 2008), 2. svazek N/Ž, Academia, Praha 2016, 1238–1239.
Tomáš Klička, Johana Lomová, Nejsme sluhové umění, ale jeho partneři, rozhovor s Hanou Rousovou, Art and Antiques 5, 2024, 54–64.
Rozhovor s Hanou Rousovou vedla Zuzana Krišková, 21. 11. 2024.