Jan Zálešák je na české umělecké scéně znám především jako kurátor a teoretik přednášející na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (FaVU). Jeho oborovým zázemím však není studium dějin nebo teorie umění, ale pedagogické vzdělání, které získal nejdříve v Hradci Králové a poté pokračoval v doktorském studiu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kde absolvoval v roce 2007 s dizertační prací nazvanou Rámce interpretace (s podtitulem K interpretaci obrazů v odborných diskurzech a ve výtvarné výchově). V práci se zaměřuje na srovnání přístupů k interpretaci obrazů v odborném diskurzu a ve výtvarné výchově, přičemž sleduje posun těžiště od dějin umění k vizuálním studiím coby hlavnímu referenčnímu rámci progresivní výtvarné pedagogiky.
Zájem o vzdělávání a zprostředkování umění byl u něj vždy velmi úzce navázán na současné umělecké dění, které po příchodu do Brna v roce 2003 reflektoval v četných výtvarně-kritických textech. Vztah k současnému umění se do velké míry promítá také do Zálešákovy odborné, teoretické praxe. V roce 2007 pak uspořádal společně s Radkem Horáčkem kolokvium věnující se galerijní pedagogice a výtvarné výchově, které doprovodil sborník odpřednášených textů (Aktuální otázky zprostředkování umění). O rok později oba autoři navázali sympoziem, které si kladlo za cíl zmapovat opět metody výtvarného vzdělávání (sborník Veřejnost a kouzlo vizuality), tentokrát s poukazem na umělecká díla, jejichž součástí je přímá komunikace s divákem nebo jeho aktivní participace.
Od roku 2009 do roku 2013 působil Zálešák jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně, kde na Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě mimo jiné přednášel úvod do vizuálních studií. Od roku 2011 pracuje jako odborný asistent na FaVU, kde v současné době vede Katedru teorie a dějin umění.
S pedagogikou, tentokrát ale vysokoškolskou, souvisel také projekt Školy umění, který v roce 2012 iniciovala Fakulta umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a na kterém spolupracovalo pět českých uměleckých škol (samostatných akademií a uměleckých fakult). Vedle závěrečné výstavy Hi5 v Domě umění města Brna (DUMB) bylo součástí projektu pět dílčích kurátorských programů. Jeden z nich, nazvaný s-flux, připravil Zálešák společně se Šárkou Svobodovou. Do galerijního prostoru DUMB v Domě pánů z Kunštátu pozvali postupně všech 15 ateliérů z FaVU a vyzvali je, aby vždy v rámci jednoho dne připravili vlastní program odrážející směřování a zájem studentů. Výsledkem byla dynamická prezentace patnácti jednodenních výstav exponující vztahy uvnitř školní instituce, ale také situace vynášející metody uměleckého vzdělávání mimo „bezpečné“ prostředí školy.
V letech 2008–2010 působil Zálešák jako kurátor brněnské Galerie mladých, kde se věnoval především samostatným výstavám (začínajících) umělců. Připravil zde ovšem i skupinovou výstavu s názvem Re-romantic (2009), v níž se zaměřil na zkoumání odkazu a současných podob romantismu v českém umění. Jako kurátor „na volné noze“ spolupracoval později také s brněnskou Fait Gallery, s brněnským Domem umění, se zlínskou Galerií Kabinet T nebo s pražskou Galerií Václava Špály a s FUTUROU.
Ze Zálešákových nejvýraznějších kurátorských počinů zde připomeneme především výstavy Vzpomínky na budoucnost II (Dům umění města Brna, 2013/2014) a Apocalypse me (Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, 2016). První jmenovaná skupinová přehlídka se věnovala uměleckým dílům, jež vznikají jako výsledek výzkumu v oblasti paměti, historie či archivu. Šlo o snahu zmapovat v českém kontextu tendenci, kterou již v roce 2004 nazval Hal Foster „archivním impulsem“. V této výstavě se však Zálešák nesnažil sledovat jen to, jak umělci zkoumají odkaz modernity, ale skrze tuto „(n)ostalgickou“ perspektivu se pokusil kriticky reflektovat naši nepříliš uspokojivou současnost. Na to pak „navázala“ výstava Apocalypse me, ve které Zálešák představil opět mezinárodní skupinu umělců. Vystavené práce sice pracovaly s jazykem formálně odlišným od předchozí zmíněné výstavy, zůstal zde ale deklarovaný zájem o současnou situaci, konkrétně pak o důsledky globální hegemonie pozdního kapitalismu. Téma apokalypsy v názvu výstavy pak odkazuje k dlouhodobé krizi, v níž se společnost pod tíhou takového systému ocitá, a působí tak někdy dojmem, že se musí každou chvíli zhroutit.
Kromě kurátorské práce se Zálešák věnuje také kritickému a teoretickému psaní, publikoval či publikuje v časopisech Ateliér, Artalk, Art & Antiques nebo Fotograf. V roce 2010 mu v Sešitě pro umění, teorii a příbuzné zóny vyšla studie zabývající se kritickým kurátorstvím a problematikou uměleckého výzkumu. V té částečně navázal na konferenci v Kasselu, jež proběhla v březnu 2010 a jejímž tématem byla otázka, nakolik současné kurátorské strategie navazují na tradici institucionální kritiky a rozvíjejí ji. Ve svém textu pak Zálešák sledoval některé počiny „kurátorského aktivismu“ a jako jejich podhoubí pojmenoval především prekarizované podmínky kulturních pracovníků.
V roce 2011 pod hlavičkou VVP AVU, kde také v roce 2008 krátce pracoval, vydal zásadní publikaci Umění spolupráce věnující se oblasti participativního umění a spolupráci umělců ve dvojicích či uměleckých skupinách. V knize, která v úvodní části rekapituluje vývoj participativního umění a jeho teoretické reflexe, se Zálešák zaměřuje především na české umění posledních pětadvaceti let, v němž mapuje nejen kolektivní uměleckou práci a projekty založené na spolupráci s publikem či návštěvníkem galerie, ale věnuje se zde také přesahům „umění spolupráce“ směrem k sociální a politické angažovanosti.