Historik umění a teoretik Jiří Šetlík patřil zejména během 60. let k předním osobnostem české výtvarné scény. Figuroval v několika výtvarných periodikách, kde publikoval řadu převážně monografických a tematických studií zaměřených hlavně na československé a zahraniční poválečné sochařství a architekturu 19. a 20. století; jeho celoživotním zájmem bylo dílo Otty Gutfreunda. Zároveň zastával i významnou roli na poli kulturně-společenského iniciátora – a to jakožto teoretik skupiny UB 12.
Šetlík studoval dějiny umění na Filozofické fakultě v Praze na přelomu 40. a 50. let. Studia dokončil – vzhledem k atmosféře roku 1953 – politicky pochopitelně zatíženou prací Příklad cesty sovětského výtvarného umění ke klasice pro naše umělce. Také v následujících letech musel občas udělat ústupek režimu v podobě studií o umělcích, jejichž směřování mu nebylo blízké, jako v případě brožury o díle Aloise Sopra. Ta vyšla v nakladatelství SNHLHU (1959), kde Šetlík externě působil. Oproti tomu však také mohl ve Výtvarné práci a Výtvarném umění publikovat texty o mladé, nejen sochařské generaci, která se v 2. polovině 50. let začala profilovat v nadějné autory.
Šetlík se pohyboval v okruhu umělců kolem Adrieny Šimotové (s níž jej pojil příbuzenský vztah – byl jejím bratrancem), Václava Boštíka, manželů Janouškových, Daisy Mrázkové, Stanislava Kolíbala a dalších přátel, kteří postupně utvořili skupinu UB 12. Jeho známí se v následujících letech stali předmětem mnoha textů; ve studii Předpoklady cest mladé generace z roku 1957 například zhodnotil dosavadní stav českého poválečného sochařství, které dle způsobu tvorby rozdělil na dvě linie. Šetlík se v textu zdárně vyhýbá zkompromitovanému slovu realismus, a tendence proto nazývá jako „ilusivní“ (ve skutečnosti realistické) a „neilusivní“ (směřující k větší míře stylizace a později k abstrakci). Studie zároveň poukazuje na dva základní problémy, které sochařství v dané době tížily, ačkoliv jsou pojmenovány velmi opatrně. Šetlík tu upozornil jednak na účelové a ve výsledku neplodné zaklínání mladé generace fenoménem Josefa Václava Myslbeka, který jí byl předkládán jako hlavní vzor. Dále naopak poukázal na vliv Otty Gutfreunda, přičemž ale oproti zavedeným zvykům nevyzdvihoval jeho sociálně civilistní sochy, nýbrž ty kubistické. To bylo v době, kdy se celá jedna generace sochařů dostávala k vlastnímu sochařskému výrazu právě skrze kubistické tvarosloví nalezené u Gutfreunda nebo Emila Filly.
Text Bilance československého sochařství z roku 1965 představoval další Šetlíkovu přelomovou studii. Nejenže v ní detailně popsal vývoj plastiky od roku 1945, ale vysvětlil také obrat mladé generace od popisnosti a naturalismu směrem k individuálnímu chápání sochy jako prostředku pro vlastní vyjádření, tj. proti dřívějšímu očekávanému a hlavně politicky a státně reprezentativnímu výrazu a vyjádření. Díky zvolené rétorice autor zároveň nijak výrazně nenapadá současné kulturně-politické tlaky na umělce, ale snaží se argumentovat, že pokud chce být sochařství součástí moderní společnosti (jak se socialistická společnost viděla), musí přijmout i nové pohledy a názory s ohledem na svobodný úsudek autorů. Současně se jednalo o jednu z prvních studií zevrubně popisující vývoj poválečného sochařství. O rok později následoval text Vědomí souvislostí, který navazoval na předchozí úvahu a společně s historickým exkurzem a nástinem minulého vývoje opět v podstatě obhajoval mladé sochaře.
Kromě těchto bilančních textů napsal Šetlík během 60. let i rozsáhlejší monografie (Bedřich Stefan, Vladimír Janoušek, Marino Marini) nebo texty o sochařích (Gustav Seitz, Miloslav Hejný, Ladislav Zívr). V letech 1958–1964 byl zároveň vedoucím Sbírky moderního umění v Národní galerii, následně až do roku 1968 působil jako šéfredaktor Výtvarné práce a poté krátce jako ředitel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V letech 1967–1968 byl na stáži v USA. Americké zkušenosti po návratu nemohl sice v praxi na žádnou delší dobu uplatnit, v československých poměrech ojedinělá příležitost vycestovat na delší čas do zahraničí však na něj měla formující vliv.
Po roce 1970 byl postupně, podobně jako ostatní progresivní teoretici, ze všech svých pozic a činností odstřiháván. V Uměleckoprůmyslovém muzeu mohl i nadále zůstat, ale jen jako technický pracovník, a až do roku 1989 nemohl téměř publikovat ani jinak veřejně vystupovat. V průběhu 70. a 80. let se jeho jméno mohlo objevit pouze v samizdatových sbornících (Památce Jiřího Padrty, Václava Nebeského, Pocta Jiřímu Johnovi aj.), kde se i nadále věnoval problematice sochařství, viz např. Cesta sochaře Miloše Chlupáče (1983) nebo Svět sochařky Věry Janouškové (1984). Výjimečně se Šetlíkovy texty mohly také otisknout v katalozích k mimopražským výstavám bývalých členů UB 12 nebo jiných blízkých přátel (Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Olga Čechová), kde nebyl dosah cenzorů tak bedlivý. Prvním článkem, který mohl jít po dlouhých letech do oficiálního tisku, byl text Gutfreundovské paradoxy (1985), který vyšel v populárně naučném časopise Príroda a společnosť. O tři roky později následoval text Předehra Fillova a Gutfreundova návratu do Čech. A konečně v roce 1989 vyšla obsáhlá publikace shrnující dokumenty osobní povahy k životu a dílu, které Šetlíka po celý život fascinovalo: Otto Gutfreund. Zázemí tvorby. V témže roce byl přijat jako odborný pracovník Sochařské sbírky Národní galerie v Praze.
V následujících letech zastával nejrůznější pozice od kulturního rady velvyslanectví v USA přes předsedu Společnosti Jindřicha Chalupeckého až po pedagoga a prorektora VŠUP. Důležitější než tyto funkce však pro něj byla jeho publikační činnost, na kterou mohl po letech navázat. Za spis Otto Gutfreund získal v roce 1994 docenturu.
V průběhu 90. let se začal pomalu zhodnocovat vývoj umění nejen poválečného, ale i umění celého 20. století, které bylo kvůli předchozím politickým vlivům zkresleno. Za jeden z nejdůležitějších Šetlíkových textů z tohoto období lze považovat Počátky činnosti tvůrčích skupin a jejich význam, ale i monografické texty věnující se jednotlivým autorům. V Dějinách Českého výtvarného umění (2007) zpracoval kapitolu „Léta sedmdesátá a osmdesátá: České umění v exilu“. Šetlík po celý život umění i sbíral. V roce 2018 část své sbírky daroval Muzeu umění a designu v Benešově.