Kulturní organizátor a sběratel umění Jaroslav Krbůšek vstoupil na českou výtvarnou scénu v době pozdního socialismu osmdesátých let. Díky svému entuziasmu, organizačnímu talentu a kurátorské intuici se mu podařilo na sklonku období přísné normalizace vykřesat v podstatě z ničeho Galerii Opatov. Vzniklo tak kulturní centrum, které desítkám perzekuovaných umělců a umělkyň vrátilo možnost vystavovat svou aktuální tvorbu a hlavně se setkávat v – na tu dobu – ojediněle uvolněné a přátelské atmosféře vernisáží.
V opatovském provizoriu získal Krbůšek řadu zkušeností, ale i kontaktů a nápadů na pokračování. Porevoluční doba mu pak umožnila založit vlastní Galerii Jaroslava Krbůška, která vznikla v roce 1991. O dva roky později se stal vedoucím Galerie Ruce a od roku 1995 byl kurátorem pražské Galerie Václava Špály. Ve svých výstavních a kurátorských aktivitách se soustředil především na generaci dnes již kanonických umělců a umělkyň vstupujících na výtvarnou scénu v šedesátých letech (tzv. střední generace) a sdružujících se tehdy ve skupinách Křižovatka, Trasa, UB 12 nebo v Klubu konkrétistů.
Krbůšek neprošel žádným uměleckým ani kunsthistorickým vzděláním a v době, kdy se ujal organizování výstav na Opatově, byl stále zaměstnán jako manuálně pracující. O výtvarné umění a alternativní hudbu se ale zajímal již v Šumperku, odkud se na konci sedmdesátých let přestěhoval do Prahy, kde záhy navázal styky s okruhem osob kolem Jazzové sekce a s historikem umění a kurátorem Karlem Srpem. V téže době začala Jazzová sekce vydávat sešity Situace věnující se právě tzv. střední generaci, jako byla Adriena Šimotová, Eva Kmentová nebo Václav Boštík. Krbůšek se přes tyto aktivity, k nimž patřila například distribuce krabiček pro projekt Josky Skalníka – grafika Jazzové sekce – postupně seznamoval a spřátelil s řadou osobností z řad výtvarníků.
Poté, co byla v roce 1984 Jazzová sekce – a s tím i veškerá její činnost – zakázána ministerstvem kultury, hledal Krbůšek možnosti, jak svým přátelům pomoci. V místě svého bydliště na Jižním Městě oslovil ředitele Obvodního kulturního střediska Opatov Vojtěcha Lindaura [1] [2] [3] [4] a ještě v témže roce začal v předsálí tamních koncertních prostor pořádat výstavy spřátelenému okruhu výtvarníků. I když by se mohlo zdát, že polovina osmdesátých let se vzhledem k dění v SSSR a nastolené glasnosti a perestrojky nesla v duchu postupného uvolňování dohledu nad kulturou, nebylo tomu tak docela. Svazové galerie byly pro určitou skupinu umělců naprosté tabu a nezbývalo než se přesunout na periferii Prahy, rozptýlit se do méně kontrolovaných regionů nebo do soukromých a jiných nevýstavních prostor. Ve většině případů se tyto nezávislé a dnes již téměř legendární výstavy odehrávaly jako jednorázové, mnohdy i mezigenerační akce typu Setkání na tenisových dvorcích TJ Sparta Praha (1982) nebo řada Konfrontací (1984–1987) a bývaly také záhy po svém otevření uzavřeny orgány Státní bezpečnosti. Krbůšek tedy – podobně jako Jiří Halík v Lidovém domě ve Vysočanech – našel cestu, jak zcela legálně a s příslušnými povoleními rozvíjet kontinuální galerijní program s jasnou kurátorskou vizí. Obdobou Galerie Opatov byla brněnská Galerie Na bidýlku založená sběratelem Karlem Tutschem. Během osmileté existence Galerie Opatov v místě proběhlo více jak sto výstav: první představila dílo sochaře Karla Nepraše, v roce 1988 galerie hostila například performance Tomáše Rullera a v roce 1992 svou činnost zakončila skupinovou výstavou …a závěr.
Po roce 1989 se Krbůškovi naskytly nové možnosti pokračování v kurátorské a organizační činnosti, a to již na plný úvazek a s lepšími podmínkami než jaké nabízelo opatovické provizorium. Mezi lety 1994 až 1997 založil, vedl a kurátorsky zaštiťoval pražskou Galerii Ruce. Dramaturgie více jak třiceti výstav, které zde během tří let proběhly, v mnoha ohledech navazovala na výstavní linii Galerii Opatov. Vedle autorů střední generace Krbůšek ale oslovoval i tehdy mladé a ještě neprověřené autory a autorky, jako byl Krištof Kintera nebo Denisa Lehocká a Boris Ondreička.
Od roku 1995 – po vyhraném konkurzu – vedl rovněž Galerii Václava Špály. Věhlas „Špálovky“, jak se jí i dnes familiárně říká, byl během období tzv. normalizace zcela minimální. Zatímco v šedesátých letech se jednalo o jednu z nejprestižnějších adres, v následujícím dvacetiletí si zde podávali dveře především zasloužilí a národní umělci, ale i autoři téměř neznámí, pro režim ovšem nekonfliktní. Krbůšek po svém nástupu zmobilizoval síly a galerii za pomoci sponzorů zrekonstruoval. Po vzoru svého legendárního předchůdce Jindřicha Chalupeckého přistoupil k rozdělení galerie na „malou“ a „velkou“, díky čemuž mohly probíhat dvě výstavy naráz. Kromě renomovaných zahraničních a domácích autorů, jako byl Stanislav Kolíbal, Eva Fuková nebo Milan Knížák, dostávali příležitost i ti začínající – jako například skupina Perplex. Výstava další výtvarné skupiny se pro Krbůška ve vedení galerie stala jeho poslední kurátorsky připravenou výstavou. V roce 2000 skupina Pode Bal rozvířila veřejnou diskuzi svým projektem nazvaným Malík Urvi . Ten reflektoval skutečnost, že se politická reprezentace po roce 1989 dostatečně nevypořádala s komunistickou minulostí. Vlivné osobnosti politického a mediálního života zobrazené v galerii na fotografiích – jako například Jan Kavan nebo Jan Cimický – našly zastání u tehdejšího sponzora galerie, který svou finanční podporu zastavil. Následné existenční potíže vedly Krbůška k uspořádání prodejní výstavy Vykoupení, kde bylo možné zakoupit staré knihy, katalogy a pozvánky z výstav. V současné době stále vede eponymní Galerii Jaroslava Krbůška a věnuje se sběratelské činnosti.
Lindauera?
ano
[3]
ještě jednou prosím o kontrolu jména: Lindaur, nebo Lindauer?