Lenka Lindaurová

Oblast odborné působnosti Lenky Lindaurové je pozoruhodně rozsáhlá, avšak jasně ohraničená zaměřením na výtvarné umění. Pravidelně pracuje s přesahy k jiným uměleckým oborům, k filmové tvorbě, hudbě či designu, vždy však s primárním záběrem na současné umění, umělce a jejich produkci. Její široký rozhled a různorodá praxe z ní činí jednu z nejvýraznějších teoretiček (a teoretiků) současného umění, jejíž přítomnost na české umělecké scéně je výrazně znatelná a formující.
Lindaurová v roce 1987 absolvovala obor Český jazyk a občanská výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Během svých pozdějších profesních aktivit se ke svému studijnímu oboru několikrát nepřímo vrátila, první zásadní pracovní zkušenost ji však ihned nasměrovala k oblasti, se kterou je dosud nejvíce spojována. Od revolučního roku 1989 až do roku 1995 působila jako redaktorka kulturní rubriky Lidových novin, v té době jedné z nejčtenějších tiskovin. Následovala různá obdobná angažmá v méně či více mainstreamových médiích – od redaktorky kulturní rubriky magazínu Playboy přes časopis Architekt až po šéfredaktorskou pozici v časopise Umělec –, kde Lindaurová opakovaně dokazovala, že umí ke kultuře přitáhnout pozornost různorodého čtenářského publika. Nakonec po krátké roční přestávce roku 2003 nastoupila do redakce časopisu Art&Antiques, aby se v následujícím roce stala jeho šéfredaktorkou. Doposud stále nejčtenější tištěný magazín o výtvarném umění vedla do roku 2006. Poté přešla na další šéfredaktorský post, tentokráte v jednom z prvních oborových internetových časopisů s názvem Artservis. S vedením portálu www.artservis.info byla spojena až do roku 2009. Ještě před ukončením své činnosti v něm nastoupila jako ředitelka do Galerie Václava Špály v Praze a v této pozici pak působila až do roku 2010. Pro Lindaurovou to přitom nebyla první pracovní zkušenost ve vedoucí pozici mimo žurnalistiku. Již mezi lety 1996 a 1997 vedla společnost Fine Art, která se specializovala na prodej současného výtvarného umění, tedy na v té době v tuzemském prostředí poměrně netypickou oblast.
Jako zásadní bod v profesním životopise Lenky Lindaurové se dá označit nástup na pozici výkonné ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Tu zastávala v období mezi lety 2009 a 2010, poté byla její funkce přeformulována na předsedkyni správní rady a ředitelku SJCH. Pod jejím vedením se Společnost, a především cena, kterou každoročně uděluje umělcům do 35. roku, stabilizovala jako konkrétní, jasný ukazatel odborného hodnocení na české výtvarné scéně.
Po odstoupení v roce 2015 a předání pomyslné štafety své nástupkyni se Lindaurová na nějaký čas vrátila blíže svému původnímu předmětu studia, tedy k pedagogice. Založila edukativní platformu Art’s Cool, kterou aktivně vedla dva roky. Jednalo se o kreativní kurzy, v nichž vyučovali přední čeští umělci, které Lindaurová osobně znala, a získala je tak pro účast. Současně, jakožto asistentka ateliéru produkce, vedla dílnu s názvem „Portfolio – prezentace umělce“ a workshop „Portfolio a sebeprezentace“ na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU). V období mezi lety 2017 a 2018 také vystupovala jako hlavní metodik Českých center v oddělení kulturní diplomacie se zaměřením na výtvarné umění a společenské vědy.
Opomenout nelze ani její kurátorskou praxi. Lindaurová se aktivně podílela na několika desítkách výstav a projektů, a to jak v tuzemském prostředí, tak i v tom mezinárodním. Uváděna bývá především vítězná ideová koncepce Expo 2010 Šanghaj (se SIAL) z roku 2008. Nejpozději od přelomu milénia Lindaurová rovněž opakovaně zasedá v odborných porotách a grantových komisích.
Roku 2018 pak svůj žurnalistický záběr rozšířila o další periodika. Jako externí redaktorka přispívá do Deníku N, je editorkou magazínu o investicích do umění vycházejícího v nakladatelství Economia a rovněž art directorkou Bohemian Heritage Fund a šéfradoktorkou souvisejícícho časopisu Heritage. Krom toho také od roku 2018 působí v managementu videoprodukcí při vznikající Kunsthalle Praha.
Dokumentární tvorba je další ze zajímavých kapitol v profesním portfoliu teoretičky Lenky Lindaurové. Režisérsky a scenáristicky stojí za dokumentem „Cena Jindřicha Chalupeckého“ z roku 2010, který vznikl ve spolupráci s Českou televizí a Cineart. Na toto téma navázala pozdějším časosběrným dokumentem s názvem „Finalisté“, který se věnoval jedné pětici finalistů a sledoval jejich umělecké i životní osudy po dobu šesti let. Mezi její zatím nejnovější počiny patří dokument opět využívající časosběrného formátu o nově vznikající kulturní instituci Kunsthalle Praha, na kterém pracuje od roku 2018. Od letoška, tedy od roku 2020, se ve spolupráci s Pamětí národa a Kunsthalle Praha rovněž dramaturgicky podílí na připravovaném seriálu medailonů s názvem „Umění v izolaci“. Lindaurová tak opakovaně potvrzuje, že dokáže nahlédnout, aktuálně hodnotit a komentovat i ty nejsoučasnější kauzy, což jí v jejím oboru staví do výjimečné pozice.