Teoretik a pedagog Radek Horáček je významnou osobností brněnské kulturní scény, jejíž rádius však zároveň výrazným způsobem překračuje. Díky jeho působení vznikají iniciativy, které mají v oblasti kultury celostátní dopad a které jsou rozpoznatelné i v rámci mezinárodní scény. Důležitou roli pak sehrávají jeho aktivity v oblasti zprostředkování umění co nejširší veřejnosti.
Již v roce 1998 vydal publikaci, která se jako první v České republice zabývala předáním uměleckého zážitku z prostředí kulturních institucí směrem k široké veřejnosti – včetně nejmladšího publika. Kniha Galerijní animace a zprostředkování umění dodnes patří k hlavním zdrojům informací z této oblasti.
Tématu galerijní pedagogiky se Horáček věnuje dlouhodobě. Jako vedoucí Katedry výtvarné výchovy při Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně do značné míry zodpovídá za to, jakým směrem se bude ubírat teoretické vzdělání v daném oboru. Ten ostatně ve svých publikacích také prakticky definoval – vypracoval mimo jiné základy terminologie, která se stala všeobecně uznávanou a dosud se používá. Viz např. sousloví „galerijní animace“, které prvně použil právě Horáček, a to kvůli zřetelnému odlišení od animace filmové.
V roce 2008 pak Katedra výtvarné výchovy při PedF MU pod Horáčkovým vedením jako první u nás získala akreditaci pro studijní magisterský obor s názvem Galerijní pedagogika a zprostředkování umění. Tím se stala důležitou platformou pro výuku i výzkum různých forem předávání uměleckého zážitku. Z širšího pohledu se ale jedná pouze o jeden z důležitých milníků dnes již pětadvacetiletého úsilí o ustanovení tohoto oboru, které je zřetelně spjato s brněnskou katedrou a Horáčkovým působením zde.
První mezinárodní konferenci v České republice, která byla věnována galerijním animacím, Horáček s kolegyní Šárkou Dostalovou uspořádal již v roce 1994. Mezi hosty byli zástupci z Centre Pompidou či Muzea moderního umění ve Vídni. Konferenci doprovázela vůbec první publikace o problematice zprostředkování umění v ČR s názvem V dialogu s uměním. V roce 1999 následovala další konference uspořádaná ve spolupráci s Nadací a Centrem pro současné umění Praha (publikace Art in Public Dialogue).
Jako pomyslné uzavření jedné etapy a dovršení snah lze pak vnímat začlenění nové profese zprostředkovatele umění – pod názvem „edukátor v kultuře“ – do katalogu prací, které má platnost od ledna roku 2018. Jde o výsledek činnosti komise náměstka ministra kultury, jejímž je Horáček členem. Až do tohoto roku profese „galerijního pedagoga“ v českém prostředí oficiálně neexistovala – i přes akreditovaný studijní program, který byl zahájen o deset let dříve.
Horáčkův vliv tedy nekončí na půdě univerzity. Aktivně usiluje o to, aby se o působení „uměleckých pedagogů“ vědělo i mimo vybrané školy a muzea. Je autorem a členem organizačního týmu projektu Týden výtvarné kultury, jenž v Brně pravidelně probíhá již od roku 2010. Cílem této akce je dostat výtvarnou kulturu do ulic města směrem k veřejnosti, ale současně také získat nové návštěvníky výstav a odborných doprovodných programů v galeriích. Týdne výtvarné kultury se účastní muzejní instituce a zapojují se do něj i studenti středních škol, pro které bývá vyhlašována výtvarná soutěž. Akce se věnuje především popularizaci současného umění, které je částí veřejnosti vnímáno jako komplikované a těžko uchopitelné.
Mnozí si ovšem Horáčkovo jméno – i přes jeho nepřehlédnutelné působení na pedagogické fakultě – stále spojují s brněnským Domem umění, jehož ředitelem byl v letech 2002 až 2006. I v této pozici se však soustředil na rozvíjení spolupráce výstavní instituce se vzdělávacími zařízeními, a to od základních škol až po ty vysoké.
Hlavní zaměření Radka Horáčka je proto možné popsat jako výchovu, respektive výchovu ke vnímání umění a následnému vzdělávání v rámci něj. Právě tím se stává rozpoznatelnou a nepostradatelnou osobností mezi českými teoretiky a kritiky umění.
Své teoretické poznatky Horáček může čerpat i z praxe: kromě toho, že na začátku své kariéry, byť krátce, zastával post učitele na základní škole, působil také jako aktivní tvůrce. A třebaže naposledy vystavoval v roce 1989 v brněnské Galerii mladých, lze předpokládat, že pohled z pozice autora je pro něj stále přítomný.
Možná se i proto považuje za stále vnímavého kritika, pro něhož je zpětná, byť třeba i nelibá reakce hodnoceného umělce, hodna pozornosti a zamyšlení. Psaní kritik pak vnímá obdobně jako práci výtvarných pedagogů. Nejde mu o to vynášet definitivní a jednoznačné soudy, ale otevírat cesty k uměleckému dílu. Záměrem tak zůstává ve všech výstupech své činnosti transparentně čitelný, zaměřený na konkrétní cíl, jímž je přiblížení výtvarného umění co nejširšímu publiku. Z jeho aktivit lze vyčíst, že toto poslání se mu daří opakovaně naplňovat.