Tomáš Pospěch

Tomáš Pospěch je český fotograf, teoretik, pedagog a kurátor, jehož všestranné aktivity na poli fotografie a výtvarného umění přesahují do publicistické a nakladatelské činnosti (nakladatelství PositiF). Ve svých dokumentárních fotografických projektech dlouhodobě zkoumá socio-kulturní otázky spjaté s tématem češství s přesahem do konceptuálních až subjektivně-meditativních poloh.

Klíčovou roli v tomto zkoumání zaujímá ucelená vizuální studie podstaty českého národa nazvaná jednoduše Češství (2004–2014). Nekomplikované fotografie zachycují jádro toho, co je nám důvěrné známé a každodenně nás obklopuje, ačkoli v prostředí velkých měst pomalu mizí  –  vidíme turka naservírovaného do skla na umělohmotném ubruse (Bez názvu, 2014), řízky v ubrousku, koblihy a kakao, šumperák, venkovské fotbalisty (Bez názvu, 2008), chaty, hasiče (...). Mezi zachycenými protagonisty lze vysledovat zažité vzorce oblékání i dekorování, které, byť mnohdy působí jako z minulého století (Bez názvu, 2014), autor nijak kriticky nehodnotí. Deset let trvající projekt zároveň zosobňuje esenci všech dalších Pospěchových cyklů – ať už vznikly paralelně s Češstvím, posléze nebo dříve. 

Zájem o české prostředí se v raných souborech ukazuje z klasicky dokumentárního hlediska – v černobílých cyklech s geometrizující kompozicí mapuje autor každodenní život obyvatel specifického regionu Hlučínska (Pomezí, 1994–1997; cyklus vznikl ze skupinového dokumentárního projektu Lidé Hlučínska 90. let 20. století) nebo fotografuje proměny republiky po roce 1989 v uzavřených komunitách vesnic, malých měst, klášterů a věznic (Ostrovy, 1996–2002). Snímky působí jako obecné symboly běžného života, k nimž se lze snadno vztáhnout – postarší dvojice rozmlouvá mezi pluhařským náčiním na poli (Bez názvu, 1994–1997), vrásčité ruce drží otěže koní míjejících pár procházejících se důchodkyň (Bez názvu, 1994–1997). První barevný soubor Look at the Future (2001–2006) sleduje vstup globální firemní kultury nadnárodních společností na tuzemský trh.

Pospěchovo tíhnutí ke konceptuálnějším přístupům, patrné již v souboru z devadesátých let Domácí práce (1994–1999), se plně formuje v cyklu Krajinky.jpg (2002–2005), kde autor tradičními postupy (velkoformátovým fotoaparátem) pořizuje snímky obrazovky svého počítače s krajinářskými výjevy z rozehraných počítačových her, jež ve výsledných kontaktech referují k české krajinářské tradici Josefa Sudka a Jana Reicha. Odkazování se k tuzemským fotografům není v Pospěchově díle ostatně výjimkou – Domácí práce (1994–1999) přeinterpretovávají dílo Jana Svobody, Bezúčelná procházka (2004–2008) si přímo vypůjčuje název od experimentálního filmaře a fotografa Alexandra Hackenschmieda.

Zmíněné projekty, až na výjimky vznikající souběžně, jsou také součástí série několika cyklů pohrávajících si s kontextuálními odkazy na vizuální strategie krajinářské fotografie. Typicky českému tématu fotbalu se věnují Bezúčelná procházka a Taken Off (2005–2010). Třebaže se jedná o sportovní žánr, Pospěch zřetelně narušuje jeho koncepci – snímky místo zpocených těl v běhu zachycují takřka až meditativní, nadčasové krajiny vesnických fotbalových hřišť (Bez názvu, 2010), osamocené skupinky hráčů vyčkávající na okraji periferie (Bez názvu, 2008) nebo členy týmu snažící se vylovit z vody zakopnutý míč, jenž na snímcích ani jednou nespatříme (Bez názvu, 2008). 

Podobně na stereotypy zobrazování reaguje soubor Majitelé hradů (2004–2005), kde je pro změnu zpochybňována konvence fotografování památek a architektury. Rozsáhlý fotografický cyklus se zaměřuje na osobitý český fenomén: vytváření zahradních modelů skutečných i imaginárních hradů a zámků. Pospěch portrétuje majitele hrdě prezentující své výtvory (Jevišovice, 2004) a všímá si vztahu těchto staveb k jejich vlastníkům i k původním předobrazům tak, jak je můžeme vidět ve vlastivědných publikacích. Výsledek působí groteskně, jako směs patriotismu a příznačně českého domácího kutilství (Bouzov, 2004). Lidovými představami o moderní architektuře se pak zabývá fotografická studie Mizení plánu (Šumperák) (2013–2016) sledující takzvané „šumperáky“, nejrozšířenější typ domu u nás, ve snaze najít jeho originál skrze laboratorně standardizované snímky jeho nejrůznějších variací (Bez názvu, 2013–2016).

Posledním uceleným souborem Zemědělské práce (Agrokombinát Slušovice) (2009–2017) se autor cyklicky vrací na počátek své tvorby, kdy přeinterpretovával dílo Jana Svobody; apropriuje archivní materiál bývalého JZD a využívá přitom postupů obvyklých v zemědělství – nalezené snímky jsou vytrhávány z původních kontextů, graficky ošetřovány a roubovány na autorské fotografie pořízené v bezprostřední návaznosti na archiv (Agronom, 2009–2017). Projekt se snaží zrekonstruovat ideály a typické činnosti ze socialistického Československa osmdesátých let; novým kontextem však poukazuje na vizuální strategie propagační fotografie.

Do fotografické tvorby Tomáše Pospěcha se nevyhnutelně promítá jeho kunsthistorická a teoretická zkušenost. Ať už na zahradních modelech hradů a zámků sleduje konvence fotografování architektury a památek nebo si pohrává se stereotypy sportovní fotografie na příkladu venkovského fotbalu, dotýká se zároveň také témat neodmyslitelně spjatých s typicky českými fenomény. Jeho fotografie nicméně nehodnotí, nekomentují, pouze si všímají. Hranice mezi pozitivním a méně lichotivým bývá koneckonců často tenká a pověstná česká šetrnost a kutilství se může snadno změnit v to, čemu v eufemismu neřekneme jinak než malost.

Více viz: www.artlist.cz/tomas-pospech-453/

Více viz: www.artlist.cz/tomas-pospech-453/

Více viz: www.artlist.cz/tomas-pospech-453/