Vjera Borozan patří mezi historičky a historiky umění, kteří zvnitřněle uvažují v geopolitickém kontextu. Specializuje se na transnacionální dějiny umění s důrazem na kulturní vztahy českých a jihoslovanských zemí. Ty pak někdy vystavuje zátěžovým zkouškám postkoloniálních teorií a experimentuje s možnostmi jejich metodologií v rámci dějin umění. Její zájem vychází z osobní zkušenosti vlastní rodiny. Tématu se věnovala ve své diplomové i dizertační práci, které obhájila na Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Své uměleckohistorické znalosti od počátku svého veřejného působení využívá také jako nezávislá kurátorka, pedagožka a editorka. Mezi lety 2005–2011 se podílela na fungování iniciativy pro současné umění tranzit.cz a mezi lety 2017–2018 byla ředitelkou Národního muzea v Cetinje.
kurátorství
V počátcích své kurátorské praxe (2005–2009) se věnovala prezentaci současného českého postkonceptuálního umění v zahraničí (Záhřeb, Budapešť, Černá Hora). V českém prostředí rozvíjela především zájem o možnosti prezentace pohyblivého obrazu (tranzit/Světozor). Později tuto zkušenost uplatnila na pozici ředitelky on-line platformy Artyčok.tv, kde působila mezi lety 2011–2019. Jejím cílem bylo zpřehlednit a uspořádat internetovou databázi s ambicí mezinárodního dopadu. Pro následující praxi zde získala zkušenost vyvažováním kvality výstupů navázaných na nestabilní rozpočet.
Mezi uskutečněné kurátorské projekty patří uvedení práce maďarské dvojice pracující pod pseudonymem Igor & Ivan Buharov, jejichž snímek Bez kormidla (Kormányeltörésben) vystavila v roce 2011 v galerii svit. V kurátorském textu Borozan píše: „Tento moderní epos je konkrétní sebe-analýzou básníka žijícího v maďarské menšině v bývalé Jugoslávii 70. let 20. století. V širším kontextu pojednává o určitých aspektech emigrantského života, o vykořenění, odcizení a proměnách identity způsobených ztrátou jazyka. Vizuální ztvárnění básně nás svižným tempem uvádí do světa odlišných politických a ekonomických situací, soukromých i kolektivních, důvěrně známých i zcela absurdních momentů a setkání.“ (https://www.svitpraha.org/cs/program/minuly/igor-ivan-buharov-rudderless/ci_32/203.html)
V roce 2022 připravila Borozan pro Galerii moderního umění v Hradci Králové výstavu Naťuknout špičku vejce: Kolumbus jindy a dnes. V pojetí výstavy využila svou dosavadní zkušenost a na příkladu dějepisného pojetí mýtu Kryštofa Kolomba s lehkostí reintrpretuje moderní kánon o objevení Ameriky a vybudování role „objevitele“. V expozici se prolínají doprovodné historické texty (opera Františka Škroupa Columbus, texty Konstantina Biebla, Jiřího Voskovce, Jiřího Koláře ad.), historické obrazy ze sbírek (Studie Kryštofa Kolumba od Václava Brožíka) a díla současných umělců tímto motivem inspirovaná (Martina Drozd Smutná, Václav Magid, kolektiv Apart ad.).
V roce 2023 společně se Zbyňkem Baladránem a sdružením Display uspořádala výstavu umělkyň z bývalé Jugoslávie Sanjy Iveković, Jeleny Jureša, Šejly Kamerić, Milici Tomić, kde se soustředila na pohyblivý obraz a zkušenost války. I zde je zřejmý její dlouhodobý zájem o pohyblivý obraz, geopolitiku a možnosti přenosu osobní zkušenosti.
pedagogika
Jako historička umění a praktikující kurátorka dosud působila na třech uměleckých školách. Svou první pedagogickou zkušenost získala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, kde vedla předměty: Aktuální tendence (současné umění světové a české), Kořeny současného umění (poválečné evropské umění) a Současný pohyblivý obraz. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze přednáší současné umění pro zahraniční studenty a rok také společně s Alexandrou Vajd vedla zdejší Ateliér fotografie. Od roku 2019 vyučuje současné umění a umění 19. století na Akademii výtvarných umění v Praze, kde také vede seminář současné teorie pro studenty Ph.D. programu a seminář, který se zabývá možnostmi dekolonizace a základními problémy postkolonialismu. V povinně volitelném kurzu 19. století se snaží nahlížet dějiny umění v globálnější perspektivě a v propojení s dobovými společenskými fenomény.
texty
V dizertační práci s názvem Tři kapitoly společného dějepisu umění. Vzájemné vztahy Čechů a Jihoslovanů na poli výtvarného umění mezi lety 1861–1922, kterou vedl Vojtěch Lahoda, odkrývala aspekty vzájemných vztahů, vlivů a vazeb, jež Čechy a Jihoslovany spojovaly na poli výtvarného umění. Jako referenční rámec pro interpretaci těchto děl zvolila specifický orientalismus klíčící na půdě romantismu a podbarvený myšlenkami o slovanské vzájemnosti. Klíčovou postavou je v tomto kontextu především malíř Jaroslav Čermák a František Bohumír Zvěřina. Dále se zde věnovala chorvatskému umělci Vlahu Bukovacovi, který se na začátku své tvorby významně inspiroval právě dílem Jaroslava Čermáka a od roku 1903 do roku 1922 působil také jako profesor pražské Akademie výtvarného umění. V závěrečné kapitole pak revidovala cesty umělců ze skupiny Osma a jejího okruhu do Dalmácie. Dizertační práce tak funguje jako tři oddělené případové studie a zároveň je možné ji vnímat i jako kompaktní text.
V roce 2020 Borozan pro Artalk Revue 4 připravila příspěvek Dědictví kolonialismu a nebezpečné důsledky hromadění kapitálu, v němž kontextualizuje téma a historicky mapuje rozšíření termínu „kolonialismus“, kdy poukazuje na jeho nadužívání: „Stala se z něj akutní potřeba, jeden z nástrojů změn, ale i příliš snadno aplikovatelná metafora.“ (https://artalk.cz/2020/01/20/dedictvi-kolonialismu-a-nebezpecne-dusledky-hromadeni-kapitalu/) Dále zde rozebírá nástup dekolonizace v českém prostředí, přičemž se odkazuje ke článku Pavla Barši, který nabízí paralelu polarit severu a jihu nebo západu a východu ve vztahu vykořistující a vykořisťovaný. Upozorňuje také na text Ladislavy Gažijové Nitroglycerin v granátovém jablku, ve kterém Gažiová na vztahu filipínského lékaře, literáta, národního hrdiny a zakladatele reformistického hnutí Filipínské ligy Josého Rizala a litoměřického středoškolského profesora a předního filipinisty Ferdinanda Blumentritta ukazuje význam solidarity v antikoloniálním boji. Dále Borozan připojuje poznatky z rozhovoru s polským sociologem a teoretikem Janem Sowou, který dva roky pracoval na projektu Zvrácená kolonizace. Článek zakončuje kapitolou s názvem Představme si stávku jako způsob péče s nadějným poselstvím: „Důležitou roli v tomto procesu sehrávají různé formy solidarit a spojenectví, které budou nutné pro přemožení všech typů útlaku, vykořisťování a politik, udržujících chod toxické akumulace kapitálu a potřebné pro to, abychom mohli společně, spravedlivě a eticky řešit migrační krizi i klimatický rozvrat.“(https://artalk.cz/2020/01/20/dedictvi-kolonialismu-a-nebezpecne-dusledky-hromadeni-kapitalu/)
Borozan také koncipovala a editovala knihu Close Up-post transitions writings (2014), která vyšla v několika jazycích. Výše zmíněné projekty Vjeru Borozan v kontextu místní kunsthistorie a kritiky situují do pozice teoretičky s odbornou i osobní specializací na dekolonizaci v rozšířeném smyslu.
