Vladimír Birgus zastává výraznou pozici na současné české i mezinárodní fotografické scéně, kde se prosadil v řadě souvztažných rolí. Působí jako kurátor, publicista, historik a pedagog fotografie. Paralelně k dráze teoretika rozvíjí vlastní fotografickou tvorbu.
Počátky jeho kurátorské činnosti se pojí s olomouckou Galerií v podloubí, jejíž výstavní program se v normalizačních letech vymykal ze zaměření oficiálních galerijních institucí. Během 70. a v první polovině 80. let se zde organizačně podílel na výstavách představujících mladou generaci české a slovenské fotografie a několikrát zde i sám vystavoval. Svými příspěvky do Československé fotografie a Revue fotografie zahájil v druhé půli 70. let publicistickou práci, která se postupně rozrostla do objemného korpusu textů publikovaných v řadě domácích i zahraničních periodik. Psal recenze výstav, profily mladých autorů i osobností z dějin světové fotografie, ale také studie o avantgardním divadle a jeho využití filmových a fotografických projekcí, podložené výzkumem v rámci diplomové a disertační práce. Díky možnosti cestovat po Evropě napomáhal zvýšit domácí povědomí o aktuálním dění ve světové fotografii, publikoval recenze zahraničních výstav, fotografických festivalů a galerií. Podařilo se mu vybudovat širokou síť mezinárodních kontaktů, které vyústily v kooperaci na kurátorských projektech u nás i v cizině. Užší spolupráci navázal s představiteli polské a litevské fotografie.
Je autorem řady knižních monografií (Miroslav Bílek, Milan Borovička, Tibor Honty, Jindřich Marco), zásadně přispěl zhodnocením tvorby Františka Drtikola nebo objevil do té doby neznámého krnovského fotografa Gustava Aulehlu. Doménou Vladimíra Birguse jsou velké přehledové výstavní projekty a doprovodné publikace, vycházející i v cizích jazykových mutacích, které představily českou fotografii na mezinárodním poli a pomohly ji zasadit do evropského kontextu.
Na přelomu 80. a 90. let, kdy na Západě vzrostla poptávka po kulturní produkci ze zemí bývalého socialistického bloku, připravil spolu s Miroslavem Vojtěchovským několik přehlídek současné československé a posléze české fotografie pro zahraniční fotografické festivaly a výstavní instituce: Contemporary Czechoslovakian Photography (1989, Amsterdam), Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart (1990, Kolín nad Rýnem), Jistoty a hledání v české fotografii 90. let (1993) a Česká fotografie 90. let (1996). Později se Birgus v ohledávání současné fotografické scény zaměřil na dílčí aspekty: s Václavem Podestátem sestavil přehlídku Současná česká dokumentární fotografie (2001, Herten), genderové vymezení sehrálo stěžejní roli v expozici českých a slovenských fotografek Glocal Girls v rámci Prague Biennale 3 (2007) a prozatím poslední velká výstava Vnitřní okruh v současné české fotografii (2013) se pokoušela poodhalit „témata a motivy autorské sebereflexe, introspekce, intimity, rodiny, nejbližších lidí a věcí“ (V. Birgus).
Z osobností fotografické avantgardy se Birgus intenzivně věnuje dílu Eugena Wiškovského a Jaroslava Rösslera. Mezinárodně ceněný byl obsáhlý výstavní projekt Moderní krása. Česká fotografická avantgarda 1918-1948 (1998), premiérově uvedený v Barceloně a reprízované v Paříži, Lausanne, Praze, Mnichově, ve zkrácené verzi i v Berlíně a Budapešti. S Janem Mlčochem uspořádal vedle výstavy Akt v české fotografii (2000) rozsáhlou reprezentativní přehlídku Česká fotografie 20. století (2005), která nesázela pouze na etablované autory, ale snažila se postihnout v chronologickém uspořádání hlavní vývojové tendence české fotografie, včetně těch, které byly dříve upozaďovány, ať už šlo o žánrovou amatérskou fotografii meziválečného období nebo tvorbu v duchu socialistického realismu.
Birgusovy kurátorské projekty často navazují na jeho pedagogickou činnost. Po dokončení studií na FAMU se stal v roce 1978 odborným asistentem na zdejší katedře fotografie a v letech 1998-2002 v rámci katedry vedl Kabinet dějin a teorie fotografie. Již v roce 1982 se ujal vedení Institutu výtvarné fotografie Českého svazu fotografů, který provozoval distanční a později kombinované vzdělávání pro fotoamatéry. V roce 1990 získal Institut tvůrčí fotografie akreditaci vysokoškolského pracoviště a stal se součástí Slezské univerzity v Opavě. Birgus zorganizoval velké množství výstavních prezentací studentských prací na domácí půdě i v zahraničí a přispěl tak velkou měrou k mezinárodní reprezentaci obou vysokých škol.
V počátcích vlastní fotografické tvorby na přelomu 60. a 70. let se Birgus věnoval inscenované fotografii. Zatímco v souboru Sekvence (1969-73) manipuloval s negativem, aby zachytil postupné mizení figury v sekvenčně řazených snímcích, cyklus aktů Kontrapunkt (1972-74) je vystavěn na výtvarném kontrastu černé a bílé. Postupně v jeho díle převládl formát fotografického dokumentu. Zaznamenává scény z veřejného života, ať je to kritický pohled na komunistické oslavy a manifestace nebo náhodné a přesto vypointované situace z ulic západních evropských měst, které směl v 70. letech navštívit v rámci prázdninových pracovních pobytů (cykly Bradford, East End, 1975). Celoživotním projektem se stal rozsáhlý a dosud neukončený cyklus Cosi nevyslovitelného. Jeho snímky často disponují paralelními ději a nekonvenční kompozicí, zachovávají si subjektivní ladění a výtvarný charakter. V 80. letech vstupuje do jeho fotografií barva, která se stává funkční dominantou obrazu a podporuje nádech přízračnosti. V průběhu 90. let se jeho fotografie barevně i kompozičně zklidňují a zalidněné scény střídají výjevy s menším počtem postav. Situacím Birgus dodává až existenciální rozměr a viděné transformuje do symbolické roviny, jeho fotografie tak získávají emotivní výmluvnost čehosi nevyslovitelného.
Použitá literatura:
Štěpánka Bieleszová, Vladimír Birgus. Fotografie 1972-2014, KANT, Praha 2014.