Ludvík Hlaváček: Co hledá umění v ulicích?

Umění a veřejnost

Public art, či veřejné umění je samostatným uměleckým žánrem, který se rozvíjí od poloviny 20. století, zpočátku v USA a v západní Evropě, dnes již všude na světě. Jeho základním rysem je to, že umělecké poselství je tu adresováno veřejnosti. V tom tkví jak jedinečnost tohoto žánru, tak i valná část jeho problémů. Se slovem veřejnost je totiž spojena široká škála významů často obsahujících sedimenty různých sociálních frustrací. Veřejné je to, co nikomu nepatří, za co není nikdo odpovědný, z čeho vyprchal všechen osobní vztah. Jak může být něco tak osobního jako je umění spojováno s tímto vychladlým abstraktním fenoménem?

Veřejnost je pluralitní subjekt, přesněji, jeden z mnoha existujících pluralitních subjektů. Odlišuje se od takových subjektů jako je rodina, sousedé, školní třída, pracovní kolektiv, ale třeba i od velkých kolektivů jakými je národ, náboženská komunita a další. Na rozdíl od těchto kolektivních subjektů veřejnost postrádá jakékoliv pozitivní a sjednocující určení. Skládá se z anonymních prvků, které nemají svou tvář. Lze s takovým abstrahovaným subjektem vůbec navázat nějaký dialog? Lze k němu vyslat nějaké poselství a očekávat jeho přijetí?

Ve způsobech komunikace můžeme odlišit mimo jiné také tyto dvě skupiny: v první vysílá subjekt zprávu pro určitého recipienta. V takovém případě se konkrétní poselství odehrává na pozadí známého kontextu. V druhém případě je zpráva vysílána „do éteru“, neznámému recipientovi, každému, kdo ovládá kód zprávy. Kódovaná zpráva vysílaná se svým vlastním kontextem, je určena anonymnímu subjektu, a vstupuje tak do neznámého libovolného kontextu. To je případ komunikace s veřejností a také s existencí veřejnosti těsně souvisí. Kdykoli v dějinách existovalo něco jako veřejnost, a to bylo pouze v období demokratického sociálního uspořádání, existovala také komunikace s anonymním subjektem. Pravděpodobně byl tento způsob komunikace uplatňován v antickém Římě, ale v křesťanském světě, až do demokratických revolučních změn v 18. století, převládl způsob komunikace, v němž zprávy jsou recipovány ve známém kontextu. Křesťanství sice vytvořilo univerzální pojetí světa: každá bytost je výtvorem jediného boha, ale prakticky omezilo tuto univerzalitu na komunitu věřících. Křesťanská obec nemá anonymitu a neurčitost veřejnosti.

S demokratickou revolucí, se vznikem veřejnosti, občanské společnosti, ve které univerzální statut individua ztratil pozadí společného porozumění, se rozbila i struktura společného kontextu lidských zpráv. Pro umění to znamenalo novou sociální roli a novou funkční strategii. Jednak dostalo nového anonymního recipienta, a jednak bylo nuceno hledat si nový statut své existence. Umění jej nalezlo v autonomii: od konce 18. století je umění samostatnou lidskou činností, sociální institucí, budující si své institucionální orgány: školy, muzea, teoretickou a gnoseologickou bázi založenou na estetickém soudu. Umění, jako výkon individuálního porozumění okolnímu světu, se od počátku 19. století obrací na anonymní subjekt – na veřejnost: umělec nevysílá své poselství, které má velmi osobní obsah, cíleně určitému individuu či určité sociální skupině, ale „každému“, tedy veřejnosti, a tím odráží asi ten nejzákladnější rozpor, s kterým je nám v novodobé společnosti dáno žít, rozpor mezi životem a myšlením jedinečného individua a sociálními pravidly a institucemi.

Po tom, co umění získalo v 18. století autonomii, která se stala podstatným rysem jak jeho ontologického výměru, tak i jeho praktické existence, buduje si svá sociální a institucionální pravidla, především způsob prezentace v muzeích a galeriích a soukromých sbírkách a postupně kolem sebe sdružuje i výlučnou sociální skupinu, která jazyku uměleckých poselství rozumí. Je pravděpodobné, že během dvou století vývoje umělecké autonomie se proměnil i adresát uměleckých poselství: je možné, že dnes, v některých případech, umělec adresuje své poselství nikoliv anonymnímu subjektu – veřejnosti, ale výlučnému subjektu „znalců“, svým kolegům na akademii, uměleckým kritikům či uměleckému světu. Principiálně ale snad i dnes zůstávají podstatným smyslem umění záhady lidské existence a nikoliv nějaké dílčí otázky autonomního oboru. Vznik public art v 60. letech 20. století je jenom přirozenou snahou o návrt k sociální roli, kterou v demokratické revoluci umění dostalo: Z pozice konkrétního myslícího a cítícího individua reflektovat stávající podobu člověkem vytvořeného modelu skutečnosti, sociálních pořádků, gnoseologických postupů, hodnotové hierarchie, jazyka a ostatních institucí a další dílčí rysy otevřeného vztahu individua a společnosti.

Umění a skutečnost

Pro pochopení dialogu mezi umělcem a veřejností je důležité dohodnout se o podobě toho, čemu říkáme realita. „Umělec nám předkládá své osobní fantazie, a kdo se tím má zabývat.“, řekne praktický člověk. Vajíčko na slanině k snídani ale také není tak jednoznačnou neproblematickou věcí. Je to kulinářská událost, příděl tuků zvyšující hladinu cholesterolu, regionálně příslušný kulturní rys, výraz osobního přístupu ke světu atd. Nepochybně mají pravdu ti, kteří chápou realitu, ve které žijeme jako otevřený, nekonečný proces semiózy - generování znaků, s kterými spojujeme jisté obsahy, podle nichž přizpůsobujeme své životní postoje a v nich vytváříme nové vztahy mezi znaky a jejich obsahy. Semióza je neuchopitelný proces, v němž pojmy a figury vystupují neoddělitelně od svého kontextu a my lidé se v něm orientujeme většinou implicitním porozuměním, tušením, sympatiemi, a jen v konkrétních případech, tam kde jsou k dispozici jednoznačné premisy, racionální logikou.

V rámci obchodních a politických zájmů studují sofistikované průzkumy aktuální podobu skutečnosti, zájmy, nálady, každodenní návyky, životní cíle a „slabá místa“ lidí současné společnosti, aby těchto poznatků využily ve prospěch objednavatelů. I umění hledá pod povrchem etablovaných schémat lidského jednání hlubší vztahy, ale nikoliv s cílem využít svých nálezů k nějakému vlastnímu prospěchu. Radost z hledání, z poznání, že pod povrchem praktické podoby skutečnosti se objevuje vzrušující záhada, je důvodem umělecké tvorby. Vrací se znovu otázka: jak a proč tuto osobní radost z hledání smyslu lidské skutečnosti komunikovat s veřejností?

Veřejnost a politika

Pojem veřejnost a jemu odpovídající podoba lidského společenství určená neosobním rozměrem zájmena „každý“, je produktem politického systému demokracie. Rovnost každého jednotlivce před zákonem je podstatným prvkem demokracie. Ztráta individuality a neosobní chlad je nevyhnutelným důsledkem politické konstituce toho, co nazýváme veřejnost. Přesto je veřejnost svéprávným subjektem a ne objektem v něčích rukou. Tento subjekt ukazuje svou tvář v konfrontaci s politickou mocí, zejména v důsledku uplatňování politického násilí. V totalitních režimech byla veřejnost nucena přijmout ideologické dogma a byla jí vnucena pasivita poslušného davu. V období normalizace 70. a 80. let v Československu jsme byli svědky toho, jak tato poslušnost pasivního stáda byla veřejnosti vnucována rafinovanou kombinací násilí a svádění. V dnešní době je veřejnost udržována v relativní pasivitě masivní nabídkou zboží, zneužíváním a konfiskací politické moci, propagandou a korupcí. Jistá forma politického násilí je v demokracii při naplňování pravidel nevyhnutelná a proto je velmi těžké určit hranice mezi užíváním a zneužíváním moci. Paul Ricouer se domnívá, že proti zneužití moci existuje jediný prostředek, a to je „bdělost jednoho každého občana“.(1)

Jak zajistit bdělost veřejnosti? Nepochybně podstatným zdrojem veřejné bdělosti je vzdělání v širokém smyslu toho slova, tj. ve smyslu potřeby a touhy každého člověka lépe poznávat a rozumět svým možnostem. Vzdělání nepřináší jen dovednosti, a prostředky výhodného zajištění na světě, ale i kulturu, to znamená hlubší poznání lidské situace a lidských vztahů, rozumněji a efektivněji založené uspořádání hodnot, vědomí závislosti na druhých lidech a na tom, co v mém okolí nemohu ovládnout. Vzdělaný člověk, který pochopil širší souvislosti svého života, nemůže najít uspokojení svého životního osudu hromaděním hmotných statků.

Možnosti umění

V rámci procesu vzdělání, chápaného jako touha po poznání, má umění svou nezastupitelnou roli, určenou širokou škálou tradičních možností. Mezi ty podstatné nepatří estetizace prostředí, ozvláštnění či reprezentace. Zdá se, že mnohem důležitější jsou jiné aspekty umění (2) . Především je to fakt, že umělecké dílo je svou ontologickou povahou ideální předmět. Nepatří do třídy hmotných předmětů, ale do oblasti myšlení. Umělecké dílo je prožitek, který můžeme, pokud jsme k tomu ochotni, realizovat tváří v tvář obrazu, soše či jinému hmotnému znaku. Obecný obsah uměleckého poselství je výzvou k tomu, abychom přepnuli svou každodenní účelovou pozornost k volnému pohybu myšlení, možno říci radikálně ke snění či fantazírování, při čemž význam snu a fantazie v životě jednotlivce i zdravé společnosti popře asi jen zarytý ekonomický racionalista. Předpokladem komunikace uměleckého poselství je aktivní přístup příjemce, který musí být ochoten k chvilkovému opuštění praktickým životem vnucených představ a ke konfrontaci vlastní zkušenosti s novými vztahovými modely. Komunikace s uměleckým dílem předpokládá připuštění idealismu, ve kterém se stará skutečnost mění v otevřené pole nových možností.

S ideální povahou uměleckého díla souvisí i fakt, že se nám podává jako celek (v jednotě figury a pozadí). Umělecké dílo nám staví před oči jistou věc nebo událost, ale tak, že její význam chápeme především z kontextu, ze způsobu či stylu, jakým je prezentována. Umělecké dílo nám podává svůj obsah v podobě celku, který zahrnuje i nás samé. Přichází k nám tak, že nás zahrnuje do svého „světa“. Tak nám připomíná, že náš samozřejmý svět, který si mimoděk tvoříme jako bezděčné pozadí praktického života, je námi vytvořený. Umělecké dílo umožňuje zahlédnout mechanismus naší každodenní účelné praxe jakoby „odjinud“, v nových souvislostech a tak se ze zařazení do rutiny obstarávání na chvíli osvobodit.

Umělecké dílo, to které je prezentováno v galerii, i to, které je umístěno ve veřejném prostoru, je vždy aktem individua, ať máme na mysli tvůrce, nebo toho, kdo je vnímá. Subjektivní vnímání ale neznamená „jen subjektivní“. Naopak, jen subjektivní vnímání je schopno vnímat i to nevyřčené, nedefinovatelné. A i to, stejně jako sen a fantazie, je důležitou součástí života jednotlivce i celé společnosti. Veřejnost, jakkoli je tak výrazně poznamenána anonymitou, je složena z individuí a individuální zkušenost, prožitek či porozumění, je pramenem smyslu všech věcí i celku světa, ve kterém žijeme.

S individuálním charakterem vztahu k uměleckému dílu souvisí i podstatná a neodstranitelná nejistota poznamenávající tento vztah. „Umělecká kvalita je vágní pojem. Vždyť se v tomto soudu neshodnete ani vy sami - umělečtí kritici.“ Tuto větu vyslovují často ekonomičtí racionalisté a je pro ně argumentem pro zpochybnění umění a jeho důležitosti pro harmonický rozvoj společnosti. Ve skutečnosti je rys neobjektivisovatelné nejistoty jedním z podstatných pozitivních rysů umění a jeho sociální role. Objektivita je rys komunikace, ne rys existujícího světa. Objektivitu lidé vytvořili tím, že stanovili komplexní síť znaků, které jsou identické pro každého. Chápat lidskou skutečnost jako objektivní znamená redukovat skutečný svět, do kterého jsme se narodili, na lidský výtvor. Umělecké dílo se svou nejistotou nám připomíná fundamentální nejistotu, ve které žijeme ve světě, který jsme nevytvořili. Důležitým rysem i toho nejdokonalejšího uměleckého díla je jeho nedokonalost. Ta mu dává život a demonstruje, že je pouhým lidským pokusem, tak jako jsou pokusem všechna politická i jiná životní rozhodnutí.

Teoretici nacházejí v události vnímání uměleckého díla, v události estetického prožitku, jistou formu rozdvojení „já“. Při vnímání uměleckého díla dochází k živé myšlenkové interakci mezi „já“ a dílem. Zároveň ale, toto do příběhu takto „zaháčkované“ „já“ se v tomto „zaháčkování“ pozoruje, což může být vysloveno otázkou: „Proč já se na toto tady dívám?“ „Co to dělám, když vnímám umělecké dílo?“ Tato otázka po tom, odkud vlastně přicházím do tohoto příběhu, otevírá výhled do skutečnosti – a zároveň, je to otázka, na kterou není odpověď. Takové otázky většinou neklademe, protože si myslíme, že už předem známe odpověď. Vnímání uměleckého díla je jedním z řídkých okamžiků, kdy reflektujeme „samozřejmost“ našeho života a zjišťujeme, že o tom „odkud přicházím do příběhu“, vlastně nic nevíme.

Toto jsou jen některé z důležitých aspektů umění (důležitá je také např. kreativita), které nám pomáhají pochopit, jakou roli pro rozvoj společnosti může hrát umění. Jsou to rysy umění jako takového, bez ohledu na to, jde-li o umění galerijní či o to, které ve veřejném prostoru usiluje o dialog s veřejností. Člověk je sociální bytost ze své podstaty, jak věděl již Aristoteles a vztah k druhému člověku je obsažen i v tom nejintimnějším projevu. Druhý člověk ale ještě neznamená veřejnost, jak jsme se pokusili zdůraznit výše. Veřejnost je kolektivní subjekt, který nabyl svůj obsah v demokratickém politickém modelu. Veřejné umění se odlišuje od galerijního nejen svým jazykem, který by měl vyjít vstříc nepřipravenému recipientovi, ale také charakterem svého poselství, které by mělo být přizpůsobeno kontextu veřejnosti. Tento kontext je nepochybně politický, pokud slovo politický chápeme v širokém smyslu starosti o život obce-polis. Je-li hlavním nebezpečím života obce pasivita veřejnosti, jak jsme se mohli přesvědčit v minulém století za vlády totalitních režimů, pak je to vskutku ona Ricoeurova bdělost, co je důležitým důvodem uměleckého dialogu s veřejností. Probouzení k bdělosti veřejnosti ale nedochází jen přímými poukazy k explicitním politickým selháním, jakkoli aktivistické politické umění má své oprávnění, ale především jde o reflexi všeobecné „krátkozrakosti“ lidí, kteří svůj svět omezili na malé území vymezené každodenním obstaráváním a konzumováním nabízeného zboží, včetně televizní a podobné zábavy, zboží, které lze získat za peníze. V tomto světě je vše jasné, jeho hodnoty se měří hodnotami, kterými se prezentují sousedé, a život je redukován na soutěž klasifikovanou výší bankovního konta a odehrávající se v různých sociálních kategoriích. Veřejnost, která akceptuje tento pasivní způsob své existence je snadným nástrojem v rukou těch, kterým politická funkce a peníze umožňují přisvojení moci. Politická zvůle a konfiskace moci ale není jediným nebezpečím pro osud lidské společnosti. Stejným nebezpečím je sám systém, který demokracii jako způsob spolužití lidí redukuje na mechanismus volného trhu. Kultura a umělecká tvořivost jsou dnes ohroženy silnou zbraní ekonomického racionalismu, který „se schovává za ideu demokracie“(3) : zájem či nezájem veřejnosti je pro tržní fundamentalisty jediným kritériem hodnot existujících ve světě lidí. Na první pohled se zdá, že trh, tj. projev svobodného zájmu většiny individuí, je zárukou harmonického vývoje společnosti. Ve skutečnosti tržní mechanismus, jako každý jiný lidmi vytvořený mechanismus funguje jen ve vymezené oblasti, vymezené držiteli moci. Mechanismus volného trhu nemá žádné nástroje zabraňující jeho vnitřní destrukci a tím i zhroucení harmonického rozvoje společnosti. Teprve ve spojení s dalšími prvky demokratického zřízení, kterými je nezávislost soudů, nezávislost médií, svoboda projevu a rovnost každého občana před zákonem může fungovat i svobodný trh jako sociotvorný prvek. Bohužel ale i při formálním dodržení všech těchto principů, může dojít, jak víme, k jejich modifikaci držiteli politické moci. Pokud pasivita veřejnosti takové modifikace připustí.

Jak ale může bdělá společnost zamezit excesům moci? Především snad tím, že je schopna vytvořit a uchránit to, čemu se říká kultura. Společnost sebevědomých lidí, kteří své sebevědomí opírají a jasné sociální vědomí, o přijetí individuality a odpovědnosti každého jedince a zároveň o schopnost rozumět sám sobě v rámci celků ve kterých jsme tím, čím jsme. Jen ta společnost, která je jednotou individua a celku, je zdravá a schopna odolat destabilizačním vlivům korupce a konfiskace moci. Společnost, která vytvořila kulturu a s ní i hodnoty, které nejsou na prodej.

Člověk řídí svůj svět pomocí institucí, které si vytvořil. Přesto na ně nemůže převést svou lidskou odpovědnost. Zárukou harmonického a udržitelného rozvoje společnosti je proces svobodného lidského rozhodování a ne nějaký objektivní zákon, jakým byl za komunismu třídní boj a dnes je jím tržní mechanismus. Umění nemůže přímo ovlivnit sociální a politickou situaci, ale může názorně a přesvědčivě ukazovat aspekty složitého a otevřeného procesu semiózy, v němž zrají lidská rozhodnutí. Zároveň demonstruje stěžejní roli individua v tomto procesu. Klíčovou roli má individuální člověk v rámci stávající podoby lidské společnosti, což dnes znamená v rámci veřejnosti. To opravňuje existenci soch v ulicích.

------

(1) Paul Ricoeur, Etika a politika, in: Etika a politika, Umění proti totalitě, Bratislava 1990

(2) O uvedených aspektech podrobně viz: Vlastimil Zuska, Estetika, Úvod do současnosti tradiční discipliny. Praha 2001

(3) Robert Palmer, Přednáška o kulturní politice, Praha, Divadlo v Dlouhé, 25. 6. 2008

Publikováno v: Sochy v ulicích, Brno Art Open ´09. Katalog výstavy pořádané Statutárním městem Brno a Domem umění města Brna ve dnech 1.6. – 30. 8. 2009.