Radek Wohlmuth: Tři věky člověka - Jan Merta v Galerii Václava Špály

Jestli se dá s trochou nadsázky každá výstava Jana Merty (1952) označit za malý svátek, tak ta v pražské Špálovce je ještě o stupeň výš, protože je skoro narozeninová. Dedikační název Mým Pražanům k šedesátinám podvědomě vyvolává představu bilanční retrospektivy, nicméně ten, kdo by na ni vsadil, by se spletl, i když ne tak docela. Minulost je totiž už léta nedílnou součástí Mertovy současnosti. Ani projekt předčasně věnovaný občanům metropole k vlastnímu prosincovému jubileu není výjimkou.

Jan Merta, jeden z klíčových umělců generace 80. let, je ve svém malířském vyjadřování většinou stručný. Vizuální upovídanost a doslovnost nepatří mezi průvodní znaky jeho tvorby. Merta odkrývá i ukrývá zároveň. Jeho abstraktní realismus napoví, ale nedořekne. Podobné je to také s názvy jeho pláten. Jeden každý obraz je otevřený a sdílný, přesto neztrácí tajemství. I to je důvod, proč se vyplatí k Mertovým obrazům vracet.

Ze strany autora ale nejde o nějakou naučenou ekvilibristiku s divákem. Každé jeho plátno má svůj konkrétní důvod. Představuje vzpomínku, vazbu nebo příběh. Je její vizualizací a název něčím jako heslovitou poznámkou v diáři. V něm člověk nebývá polopatický, protože sám ví. Jan Merta je ve své tvorbě prostě jen osobní. U něj víc než u koho jiného platí to, co v mezilidských vztazích. Kdo se chce s jeho malbou „přátelit“ měl by ho na jeho cestě provázet. Tak jako poznává člověk člověka, tak během času dostanou i Mertovy obrazy - pro toho, kdo o to stojí - přesnější kontury.

Styční důstojníci

Výstavy Jana Merty nejsou řetězcem od sebe odtržených solitérů, naopak, představují kontinuum a jako takové je třeba je vnímat. Jsou to většinou rozvětvené momentální situace, které mají kořeny v minulosti, a teprve budoucnost ukáže, k čemu spějí. Ne náhodou má Merta za sebou hned tři výstavy s názvem Liberec, odlišené jen pořadovým číslem, a typické je pro něj malování v cyklech. Ty však nebývají vystavovány kompletní, protože jednotlivé obrazy vznikají v různě dlouhých intervalech, mezi nimiž se věnuje jiným námětům. I v rozprostraněnosti má Mertova malba blízko k životu.

Další článek v řetězu představuje i výstava ve Špálovce. Název je parafrází loňského projektu pro Galerii města Blanska, věnovaného pro změnu Jihomoravanům. Obrazy pak představují vzájemně volně provázanou směsku jako momentální zastavení v čase. Přestože jich byla většina dokončena v roce 2011 nebo dokonce letos, jejich „sourozence“ už bylo možné v Praze potkat. Plátna s tématem Výtvarné výchovy nebo autorova zatím snad nepřiznaného „alter ega“, v malířské monografii reprodukovaného autoportrétu Rembrandta (tehdy s vyškrábanýma očima), mohli „Mertovi Pražané“ vidět na podzim jen o pár desítek metrů dál na výstavě Liberec III v Topičově salonu. První plátna z cyklu Styčných důstojníků se objevila v roce 2010 v rámci Stockhausenovy symfonie v Galerii Zdeněk Sklenář. Ale rokokmen těch „dnešních“ vede ještě o rok hlouběji do minulosti. Také oni totiž za sebou mají konkrétní příběh.

Styčný důstojník je voják s hodností přidělený k jiné složce, než ke které původně patří, aby následně zajišťoval spolupráci mezi ní a tou mateřskou. V Mertově pojetí je to „osobní člověk“, k němuž se nějakým zásadním způsobem vztahuje. Ve Špálovce jsou Styčný důstojník IV, podporučík Martin a Styčný důstojník V, plukovník Lukáš. Jinými slovy obrazy fotografické dvojice Martin Polák a Lukáš Jasanský, kteří v roce 2009 v brněnské Wannieck Gallery souběžně s Mertovou výstavou Výstava, představili svůj obsáhlý projekt Jan Merta. Jeho prostřednictvím, bez malířova vědomí, zmapovali zásadní místa jeho života. Vznikla tak excelentní série, která je z určitého pohledu intimní téměř bulvárním způsobem, ale na druhou stranu má přesahující nadosobní charakter. V Brně mohli diváci mimochodem vidět i Mertovo uhrančivé plátno Tom zobrazující jeho malého syna.

Z očí do očí

Právě tento dětský portrét také pražskou výstavu symbolicky otevírá. Ani ve Špálovce jeden z nejoceňovanějších českých malířů dneška prostor nepřetěžuje. Celou, čistě a s nádechem instalovanou výstavu tvoří jen o něco málo víc než deset pláten, kvarteto drobných prací na papíře a dřevěný objekt padlého sputniku před širokoúhlým průhledem do civilizačního vesmíru Národní třídy. Přestože se tematika obrazů různí, společná mají osobní východiska, typickou „konstrukci“ tvořenou tahy širokým štětcem a „špinavou“ barevnost, která může někomu připomínat khaki odstíny polních vojenských uniforem.

Výstavu symbolicky rámují tři hlavní fáze života, přičemž počátek patří dětství, podzemí zákopové válce středního věku a nebe prvního patra zralosti. Tam kromě vlastní podobizny s rembrandtovským úšklebkem visí i výborný portrét bez tváře s názvem Adriena (bezpochyby Šimotová). Určitý vnitřní napnelismus vyplývá i z toho, že obrazy občas oplácejí pohledy prostřednictvím upřených doširoka otevřených očí a v jednom případě je ve hře dokonce i dalekohled. Autor kromě toho s divákem komunikuje i prostřednictvím nápisů na schodech. Tématem je samozřejmě opět věk. Přestože při výstupu člověku těžknou nohy a asi nejvíc za celou dobu své přítomnosti v galerii si uvědomí pravý důvod konání tohoto podniku - totiž přibývající léta - v případě Mertovy výstavy se bez ohledu na námahu vyplatí schody vyšlapat i několikrát. Je totiž skvělá.

Jan Merta: Mým Pražanům k šedesátinám

Galerie Václava Špály

kurátoři: Lenka Mertová, Martin Dostál

Praha 15. 3. – 29. 4. 2012

art + antiques, 04, duben 2012, s. 72 - 73