Rafani: Východiska

Východiska verze 01

Naše východiska vyvozujeme z napětí mezi proklamací teoretických předsevzetí a popisem praktických kroků, jsou více či méně obecná, neopírají se o příklady. Obecnost nám přijde demokratičtější, protože umožňuje, aby východiska byla srozumitelná i nezasvěceným čtenářům. Možná jsou předestřené vztahy jednotlivců, skupiny, společnosti a umění samozřejmé, ale pro nás byla a stále je tato zdánlivá samozřejmost do značné míry nesamozřejmou. Těch několik následujících odstavců by se při troše dobré vůle dalo zjednodušit na odpovědi na otázku jak a otázku co, a to i přestože si myslíme, že se ve skutečnosti jedná o otázku jedinou, jejíž rozdělení je nutně zkreslující. Díky vlastnostem řeči nám však bohužel nezbývá, než to se všemi problémy vzít popořadě. Jednotlivé body by však také mohly být řazeny obráceně. Ostatně i to je možná důvodem, proč naším hlavním prostředkem je výtvarné umění.

Na počátku stálo především odhodlání: budeme umělecká skupina. Teprve posléze jsme začali pociťovat potřebu pojmenovat se, odlišit se, začít přemýšlet, co to vlastně znamená. Původně nás spojovala pouze tato touha pracovat ve skupině, jinak každý člen vstupoval do skupiny s odlišnými názory, jinou úrovní vzdělání, rozdílnou motivací. Společně jsme však nalezli chuť naučit se hledat shodu. Prvotní průnik společných názorů nám umožnil začít určitým způsobem spolupracovat, nalézt a uvědomit si takovou koncepci skupinového bytí, která by nás naplňovala. Obecně jsme si rozlišili dva druhy skupin. První může skýtat jistou ochranu, nabídnout lepší produkční zázemí jednotlivým, v ní se prezentujícím umělcům. Pojidlem jsou zde především ekonomické a produkční zájmy jednotlivých umělců, kteří se na pozadí skupiny chystají prosadit. Dříve nebo později se tak ti rychlejší či úspěšnější odpoutávají od zbylých členů. Tvůrčí potenciál jednotlivých členů zůstává v práci pro skupinu prakticky nevyužit a skupina po splnění své produkční role zaniká. Nebezpečí nastíněného scénáře jsme si byli vědomí. Předsevzali jsme si, že se mu pokusíme vyhnout a budeme usilovat o to prodchnout celé bytí skupiny odpovědností a smysluplným konceptem. Řešením byla volba odlišného typu skupiny, kdy jednotliví členové omezují své osobní ambice ve prospěch skupiny, jež se navenek jeví jako homogenní celek. Ustanovení skupiny takového typu jsme odvíjeli od prohlubování umění shody a od důsledného vytváření společných hodnot. Proto jsme se rozhodli pro společnou práci na utváření veškerých výstupů skupiny a rezignovali na osobní zveřejňování svých zásluh ve prospěch skupinové prezentace. Cílem je, aby tvůrčí schopnosti a egoismus jednotlivých členů skupině spíše sloužily, než aby ji rozkládaly. Jedině v důsledném naplňování vytčeného jsme viděli smysl zakládajícího aktu. Základní charakter skupiny určuje poučka, která platí pro poměr jednotlivých členů ke skupinové identitě, že celek je víc než pouhý souhrn částí. Její uskutečnění umožňuje pevně daný způsob správy.

Za adekvátní nástroj, jimž jednotliví členové mohou uplatňovat svůj podíl na práci skupiny, považujeme rozhovor. Jednotlivé vstupy musí splňovat určité požadavky v zájmu obecné srozumitelnosti, která dovoluje všem účastníkům debaty, aby mohli smysluplně reagovat. Těmito požadavky jsou věcnost a racionalita: sdělení se musí týkat právě projednávaného tématu, musí být vyjádřeno neosobní formou a podpořeno logickou argumentací. Vhodné také je, když se jednotlivé promluvy opírají o takové příklady a znalosti, ke kterým se jsou schopni ostatní svou zkušeností vztáhnout. Naše umělecká tvorba je pokračováním této diskuse jinými prostředky, klademe na ně tedy podobné požadavky, které se ovšem díky divákově „mlčení“ opírají spíš o předpoklady, než o fakta. Také vyústění této diskuse v umění je odlišné, na rozdíl od vnitřních schůzí zde nesměřuje k žádnému jednoznačnému resumé.

Náš obecný pojem umění zahrnuje všechny dostupné a nám známé odpovědi na otázku, co je to umění. Veškeré výsledky činnosti skupiny, jakýkoliv postoj, předmět či čin získává svou uměleckou hodnotu vazbou k takto definované množině. Jelikož je dílo těžko oddělitelné od svého tvůrce a ten neodlučitelný od lidské společnost, tento vztah platí také obráceně: v umění je latentně ukotvena i existence skupiny a celé společnosti. Blížeji, umění chápeme jako prostředek k uchopování světa, jako nástroj rozšiřování možností vnímání skutečnosti, nikoli však jako předvoj přímého tvarování společnosti. Jsme tudíž přesvědčeni, že umění při její správě nehraje žádnou bezprostřední úlohu, že není motorem revolučních změn. Umělci ji hrát mohou, ale jen potud, pokud už hrají roli jinou. Umění však tyto jevy reflektuje, abstrahuje složité události do výstižného znaku, pojmenovává je, vytváří jejich pocitové a estetické ztělesnění. Díky této své odvozenosti se umění může zdát umělci, který se osobně angažuje v určitých společenských problémech, jako nedostačující. Jednou z cest, která vede z tohoto kruhu, je vzít si za téma nejen nějaký společenský jev, ale zároveň s ním si vzít za prostředek určité sociální skupiny. V situaci, kdy diváci mohou být zároveň tématem i tvárným materiálem je však obtížné se orientovat. Snažíme se proto pracovat s malými skupinami, dílčím způsobem, tak aby bylo patrné, kdo byl využit jako prostředek sdělení, aby bylo zřetelné, že jako příklad odkazující k celku skutečnosti zde slouží její vydělená část. Současně přímým vstupem přestáváme být jednoznačnými pány situace, čistota původního záměru se umazává o nečitelnost a nejasnost světa, sdělení se částečně rozmělňuje a stává se relativním.

U většiny jevů vyhledáváme hraniční situace, kdy jejich hodnocení je téměř nedosažitelné, kdy je obtížné nebo nemožné se jednoznačně přiklonit k té či oné straně a stačí jen drobná změna perspektivy, aby se hodnotící soud proměnil ve svůj opak. Každý čin, každý úmysl, každé rozhodnutí pak vyžaduje bedlivé zvažování a porovnávání. Každé zamyšlení je možné brát jako svého druhu zkoušku divákových názorů a schopností. Obecné sdělení se může skrze katarzi proměnit v obsah veskrze osobní. Účinek znásobujeme formálním vyhrocováním dvojakosti. Důvodem této metody není sama destrukce, která by vedla k cynismu, naopak v pozadí této činnosti je pokus o rozbití povrchu samozřejmosti, snaha prověřit možnosti posunu, snaha o neustálé zlepšování konkrétních otázek a odpovědí. Protože si myslíme, že je správné prezentovat s metodou i její důvod, říkáme: Naším cílem je budoucnost s vyšší kvalitou lidství. Vyslovujeme tuto větu nahlas způsobem, který chápeme jako závazný. Kvalitou lidství v obecném smyslu rozumíme především správný poměr rovnosti všech a svobody každého, potřeb jedince a celé společnosti. Uvědomujeme si, že mechanickým zvyšováním těchto vzájemně se podmiňující a podvracejících hodnot by došlo ke konfliktu, slovo „vyšší“ v tomto hesle tudíž znamená jejich ideální vzájemný poměr, který je ovšem pro každého jednotlivce odlišný a který se navíc s časem a souvislostmi proměňuje. Nejsme schopni odhadnout, jaký poměr je pro všechny a pro vždy správný. V konečném důsledku naše heslo zní: Naším předsevzetím je svými činy neustále vyměřovat hrací plochu pro zápas nejrůznějších přístupů k poměru svobody a rovnosti, jedince a společnosti.

Prakticky je kolektivní práce podněcována pravidelnými schůzemi. Během nich se projednávají podněty, které přinesli jednotliví členové, povinnosti, jež jsou na pořadu dne. Nastíněné podněty může rozvíjet kterýkoli člen. Hovoří se o tom, co by mohlo fungovat jinak, lépe, čím je správné se zabývat, co by mělo být smyslem skupinové činnosti a jakým způsobem se k tomuto smyslu postavit. Plánuje se, rozdávají se úkoly. Na další schůzích se probírá a hodnotí učiněný pokrok. Zcestné návrhy jsou zamítány. Oddělují se vhodné způsoby určitých řešení od těch lichých. Každý návrh má svého předkladatele, zastánce i odpůrce. Protichůdné názory jsou vždy vyslechnuty. Každý rozhovor je pojat jako možnost ke vzniku něčeho nového. Jakákoliv práce může být i v pokročilém stupni dokončenosti zastavena, převáží-li souhrn odmítajících stanovisek členů skupiny. O každém důležitějším rozhodnutí se hlasuje, přičemž hodnota hlasu všech členů je stejná. Během času si každý člen vytváří svou osobní představu o hodnotách a smyslu skupiny, která mu pomáhá orientovat se v některých situacích –například tehdy, kdy je nucen sám uvážit, zda dané konkrétní rozhodnutí je natolik důležité, aby o se o něm hlasovalo. Současně si každý postupně sám pro sebe vymezuje svou roli v chodu skupiny, která vyhovuje jeho schopnostem a povaze. Rozumná dělba práce zvyšuje výkon skupiny a naplňuje členy skupiny pocitem jasného oprávnění být členem. Snaha po zvyšování efektivity práce a snižování výskytu těch situací, které vyžadují intuitivní rozhodování jednotlivých členů za zbytek skupiny, snaha problémy předcházet vede k propracování vnitřních mechanismů. To, že správa skupiny, role jednotlivých členů se stávají mechaničtějšími však může vést k nebezpečí, že skupina velmi snadno zkostnatí a ztratí vazbu ke skutečnosti.

Abychom zabránili této tendenci, rozhodli jsme se otevřít skupinu novým členům, kteří by do ní mohli přinášet nové názory, dosud neobvyklé podněty, otevřít další obzory ostatním. Svým příchodem souběžně nejen podrobí zkoušce obvyklé postupy diskuse, už jakoby jednou vyřešené názory, ale také budou znejišťovat služebně starší členy v jejich postavení a donutí je k obhajobě zavedených rolí. Vnímavost i správa skupiny je jitřena už jen možností vstupu někoho nového. Má-li se vstup nového člena stát opravdovým přínosem, ve skupině musí vládnout vstřícná atmosféra, aby novost člena, a tudíž jeho neznalost mnohého z chodu skupiny, nebyla handicapem a jeho názory mohly být přijímány se vší vážností. Nový člen ovšem musí vzít za své charakter a hodnoty skupiny, do které vstupuje. V práci skupiny dochází k neustálému konfliktu mezi tím, co již bylo ustanoveno, tím, co se právě řeší a tím, co je teprve plánováno. Vstřebávané podněty a nové myšlenky je nutné vyvažovat smyslem pro kontinuitu. V každém případě musí být zachován smysl společných schůzí jako fóra, na kterém mohou všichni členové svobodně, upřímně, beze strachu a s úctou ke zkušenosti a názorům ostatních argumentovat ve prospěch svých představ. Členové mohou samozřejmě přibývat i ubývat. Všechna minulá členství zanechala v práci, ve správě skupiny svou stopu, která podle své hloubky ovlivňuje existenci skupiny i v případě, že konkrétní jedinec již členem není. Skupina se stává něčím, co přesahuje dobu určitého členství, a to jak významem, tak délkou. Něčím, co každý člen tvaruje, ovlivňuje svou činností, nicméně nečiní tak pouze pro sebe, ale pro možnou budoucnost. Dokud tedy zůstane skupina otevřená, bude ji možné označit za místo transcedence každého člena, který skupinou prošel. Tento přesah dává počínání konkrétního člena jiný smysl než vlastní okamžitý prospěch, jinou míru vnímání času. Skupinu lze chápat jako symbol civilizace uprostřed společenské džungle, civilizace, kterou všichni členové nejen vytváří, ale která rovněž zpětně proměňuje je samotné.

Východiska verze 02

Název vyjadřuje významové poukazy k dravosti, drzosti, vzteklosti, ale i k domestikaci dravé zvěře využívané ke hlídání a ochraně. Rafany je tak možné přirovnat k civilizačnímu prvku uprostřed společenské džungle, který však sám v sobě latentně nese divokost, z níž se snaží vydělovat. Navenek je činností Rafanů především štěkot a vrčení. Čím jsou hlasitější a výhružnější, tím lépe splňují svou roli. Štěkání je slyšet z území zpoza plotu, jehož existenci tím zviditelňuje a skrze ni i symbolicky existenci všech ostatních hranic.

Činnost skupiny se odehrává v prvé řadě na poli umění, které chápeme jako neoddělitelnou součást života společnosti, a tedy i jako prostředek, skrze nějž na společnost můžeme působit. Tomuto působení ovšem nelze rozumět jako přímé angažovanosti v rámci řešení konkrétních úkolů, protože to by znamenalo služebné podřízení umění mimouměleckým funkcím. Jakkoli se snažíme mít různé druhotné funkce umění vždy na vědomí a jejich uplatňování ve své tvorbě se v principu nebráníme, přesto spatřujeme primární funkci umění v tom být nahlíženo samo pro sebe jako umění. Aktivní společensko-kritická role takto autonomně chápaného umění pak spočívá v tom, že jakožto paralelní realita proměňuje výklad skutečnosti. Umění posouvá pohled na jevy, které reflektuje, a umožňuje tak společnosti, aby nahlédla sebe sama v nečekaných souvislostech. Může tak upozorňovat na problémy, ale nebere na sebe úkol je řešit – ponechává si roli umění. Omezený dosah a praktická neužitečnost umění zdánlivě poskytují umělci jisté alibi, ve skutečnosti však naopak doplňují jeho morální a právní odpovědnost o závazek vůči umění.

Naše tvorba je zasazena do života společnosti jak v obsahové, tak i ve formální rovině. Volíme si za témata sociální jevy a uchopujeme je uměleckou formou odkazující původem ke konkrétním společenským souvislostem, nebo využíváme jako prostředek přímo určité skupiny společnosti. Vydělená část společnosti tak může být zároveň tématem, tvárným materiálem i diváckou obcí. Při snaze problematizovat nějaký společenský jev vyhledáváme především hraniční situace, kdy je obtížné nebo nemožné jednoznačně se přiklonit k té či oné straně a stačí jen drobná změna perspektivy, aby se hodnotící soud proměnil ve svůj opak. Záměrné zviditelňování ambivalencí převrací zaběhlý způsob nazírání na svět a staví diváka před úkol nalézt vlastní klíč k uměleckému sdělení. Využíváme tak specifických možností umění, které dovolují obecným otázkám vyvstat v osobní rovině.

V naší práci usilujeme o důsledný rozklad samozřejmě přijímaných stereotypů se záměrem odhalit jejich skryté předpoklady. Smyslem této činnosti však není cynická rezignace na jakékoliv programové směřování. Domníváme se, že navzdory pastím, který v sobě skrývá každý projekt budoucnosti, bez nějaké její vize se společnost nemůže obejít. Abychom se ale vyhnuli nebezpečí totalitních praktik, ke kterým může vést úsilí o realizaci konečného cíle, musíme tento cíl chápat jako utopický, tedy jako neuskutečnitelný ideál. Nabízíme proto natolik obecnou formulaci cíle našeho směřování, aby z ni nemohly vyplývat žádné konkrétní politické kroky: Naším cílem je budoucnost s vyšší kvalitou lidství. Ta má být zajištěna dokonale vyváženým poměrem rovnosti všech a svobody každého. Úloha naší tvorby vzhledem k uskutečňování tohoto cíle spočívá v mapování třecích ploch zviditelňujících odlišnosti těchto dvou hodnot, jež se zároveň podmiňují i podvracejí.

Rozhodnutí pro skupinovou tvorbu nás postavilo před nutnost vymezit si její specifika. Ve všeobecnosti rozlišujeme dva modely uměleckých skupin. Podle prvního modelu skupina představuje jakousi ochrannou značku, produkční zázemí pro jednotlivé umělce, kteří v jejím rámci prezentují vlastní tvorbu. Ekonomické a egoistické zájmy jsou nadřazeny společným zájmům celé skupiny. Skupina tak od počátku směřuje k rozpadu. Druhý model představuje skupina s jednotnou skupinovou identitou, v níž se osobnostní rozdíly mezi jednotlivými členy stírají, což předpokládá základní konsensus všech členů pokud jde o celkové směřování skupiny i co se týče jednotlivých kroků. Tento model je blízký modelu politického systému. Veškeré výstupy, ať už koncepčního, organizačního, uměleckého či propagačního charakteru jsou důsledkem společné práce a odrážejí celistvý ráz skupiny. Tento druhý model podle nás umožňuje důslednější naplnění vlastního smyslu skupinové tvorby.

Pro poměr jednotlivých členů ke skupinové identitě platí základní předpoklad, že celek je víc než pouhý souhrn částí. Funkce každého člena skupiny je určena vztahem k funkcím ostatních členů v rámci dělby práce. Podněty přinášené jednotlivými členy díky tomu mohou být plodně rozvíjeny ostatními členy a posouvají se na vyšší úroveň, kde lze mluvit o osobnosti skupiny.

Za adekvátní nástroj, jimž členové mohou uplatňovat svůj podíl na práci skupiny, považujeme rozhovor. Jednotlivé vstupy do debaty musí splňovat určité požadavky v zájmu obecné srozumitelnosti, která dovoluje všem účastníkům, aby mohli smysluplně reagovat. Těmito požadavky jsou věcnost a racionalita: sdělení se musí týkat právě projednávaného tématu; musí být vyjádřeno neosobní formou a podpořeno logickou argumentací.

Formalizace všech procesů odehrávajících se ve skupině, která je nezbytná pro její funkčnost, v sobě skrývá nebezpečí, že systém časem zkostnatí a skupinová tvorba ztratí bezprostřední vazbu na proměňující se skutečnost. Proto je potřeba neustále vzájemně vyvažovat ochotu ke změnám (jež se může projevovat například přibíráním nových členů) a snahu udržet kontinuitu celkového směřování skupiny. Otevřenost systému při zachovávání jeho hlavních rysů by měla zajišťovat časový a místní přesah činnosti skupiny, jejíž členská základna se s časem může hypoteticky mohla zcela proměnit.

Rysy tvorby

Funkčnost

Umělecká skupina Rafani směřuje k takovému vnitřnímu řádu, který ji umožní vykonávat svou funkci v každém společenském systému. Skupina musí být za jakýchkoliv okolností soběstačná s prioritou investic do dalšího rozvoje. Vnitřní řád má být deklarován natolik pružně a smysluplně, aby připustil změnu vnějších podmínek a zároveň ukotvil pravidla pro další dynamický rozvoj, pravidla jasně vyřčená.

Totální prostor

Všechny prvky uměleckého sdělení mají být vnímány ve vzájemných souvislostech a vztazích. Jeden prvek ovlivňuje druhé a teprve jimi upletené vztahové předivo dává sdělení určující smysl. Například volbu uměleckého média je nutno vnímat v příslušném vazbě k jeho obsahu, k dobovým souvislostem, v návaznosti na předcházející činnost skupiny.

Výstavní prostor chápeme jako jeden velký nedělitelný celek. Jeden prostor se rovná vyjádření jedné myšlenky. Divák je směrován k tomu, aby vnímal výstavu samotnou jako jediný artefakt, má možnost buď úplného přijetí nebo odmítnutí.

Mediální obraz dále rozšiřuje vlastní prostor výstavy a zpřístupňuje tak její sdělení širokým vrstvám obyvatelstva – sdělení se demokratizuje. Je odtrženo od svých uměleckých souvislostí a stává se všemi kladnými i zápornými stránkami na těchto souvislostech nezávislým. Výstavní prostor, jeho odraz v médiích a ve společnosti nazýváme totálním prostorem.

Totální prostor je principem sebevědomého umělce.

Místní citlivost

Místně podmíněny jsou prakticky všechny podněty pro tvorbu umělecké skupiny Rafani. Místní souvislosti jsou členům umělecké skupiny tou nejvlastnější, nejnaléhavější motivací, kterou si přinášejí na společné schůze. Tato motivace je nutí prosazovat jako vhodnou k zpracování právě místní problematiku. Společně sdílená a bezprostřední zkušenost umožňuje vyvarovat se opakování navyklých postupů a přiblížit se výstižnému zachycení rozporuplné a syrové povahy skutečnosti. Zvolená témata je nutné uchopovat citlivě a s rozmyslem, aby skrze místní obsahy a motivace bylo možné propracovat se k obecnému vyjádření.

Případné potíže s neznalostí kontextu lze dorovnat vhodně sepsaným komentářem, který tu či onu souvislost zprostředkuje. Umožní tak, aby konkrétní umělecký výstup byl srozumitelný v každém prostředí, kde je přijímán a chápán pojem současného umění. Mění se kulisy, jazyk, ale podstata zůstává stále stejná. Důležité je však mít na mysli, že zbytněním vysvětlujícího komentáře se vztah předmět-komentář může snadno zvrátit ve vztah ilustrace-text, takže je na místě zacházet s komentářem nanejvýš opatrně. Podobnost lze najít i ve faktu, že smysl a hodnotu současného umění je možné docenit pouze ve vztahu k dějinám umění, které jsou vlastně jeho komentářem.

Klam

Domníváme-li se, že společnost nebude schopna přijmout formu či podstatu sdělení a potlačí jeho význam nebo bude zvažovat možnost represí vůči jeho tvůrcům, je možné uchýlit se ke klamu. Sdělení bude vyhlížet dle daných společenských konvencí jako běžné umělecké vyjádření, ale jeho smysl bude právě opačný, vůči zvyklostem a hodnotám podvratný.

Přijetí role

Pro větší věrohodnost zvolených uměleckých postupů a za účelem pojmutí větší šíře zpracovávaného společenského jevu je možné názorně přijmout roli jeho typických protagonistů. Například zabývá-li se skupina tématem komunismu a dospěje-li k přesvědčení o správnosti svého činu, je možné vstoupit do komunistické strany a stát se komunistou. Míru přijetí je vhodné zvažovat případ od případu, někdy postačí přijmout za své některé rysy zpracovávané role, v jiné situaci klade sám jev daleko vyšší nároky na ztotožnění se s rolí. Přijetím se z pozorovatele stává přímý účastník. Cílem je vystupňování emotivního útoku na diváka, jeho zneklidnění, které mu dovolí hlouběji se ponořit do řešeného problému. Obecně mdlý a povrchní přístup ke zpracovávanému problému často zplošťuje a otupuje hrany divákova vjemu – působení díla nevyvolává pocit naléhavosti a potřebu osobního vkladu. Umělecká skupina Rafani se proto nebojí přijmout jakoukoliv roli a posléze nést za její přijetí odpovědnost.

Vyjmutí

Vnímání některých události je pro společnost nepříjemné a ruší obraz, jaký si sama o sobě vytváří. Proto zástupy najatých odborníků okolo vědomě budují takový výklad, který tyto události buď staví do odlišného a pro společnost příznivého světla, nebo některé jejich spojitosti a následky schovává za val rozličně definovaných nutností. K posouzení takových událostí je zapotřebí zbavit je jejich domnělých příčin a následků. Vložíme-li je do prázdného prostoru, umožní to tyto události důkladně a nově prozkoumat, porovnávat s jinými událostmi, dávat je do cizích souvislostí, podrobit odlišnému výkladu. Pouze připuštěním těchto možností se společnost může dopracovat opravdového zušlechtění a sebevědomého náhledu na sebe sama.

Spolupráce

Spolupráce může posloužit jako jistý obsahový prvek. Skupina osloví jednotlivce, organizaci, nebo jinou skupinu a vstoupí s nimi v součinnost. Blízké pracovní spojení svádí diváky směšovat kredit obou subjektů. Vlastnosti jednotlivých subjektů jsou vnímány jako společné. Je-li jeden činitel chápán jako morálně závadný, ten druhý se o něj během spolupráce pravděpodobně umaže. Někdy nastanou situace, kdy lze této vlastnosti skvěle využít.

Jestliže dva subjekty naváží spolupráci na řešení zvoleného problému, jeden otevře své struktury druhému, čímž se vůči němu zbaví ochranných mechanismů, odtajní to, co je za běžné situace neviditelné. Během této dočasné ztráty imunity lze získat podstatné informace o jeho vnitřním chodu, správě, vlastnostech. Spolupráci je možné využít jako otevřenou šanci k rozšiřování vědomostí o svých protivnících a k dalšímu šíření vlivu.

Posloupnost

Posloupnost představuje druh logické struktury vztahů mezi pojmy a znaky, kdy důsledky jsou vyvozovány z příčin, vstupují do vzájemného působení s jinými důsledky, proměňují se v příčiny a tak dále. Spoje na sebe navazují tak, aby do sebe věrohodně zapadaly. Diváka je třeba oprostit při sledování naznačené souslednosti i od těch nejmenších pochybností. Příčinná stavba míří ke své pointě, kde však záměrným ovlivněním či skrytím řešení vytváříme u diváka pocit nenaplnění.

S posloupností můžeme manipulovat také tak, že v každém uzlu způsobíme malou, těžko rozpoznatelnou logickou chybu. Jejím mnohonásobným sčítáním dovedeme zdánlivě správný postup k neočekávanému a absurdnímu výsledku.

Souhrn

K tomu, abychom zvýraznili určitý rys, je možné shromáždit všechny prvky, které jej obsahují do jedné množiny a posléze s nimi pracovat jako s jedním celkem. Každý rys se uplatňuje u určitého prvku jiným způsobem. Členění shromážděné množiny do podskupin může využívat například těchto odlišností. Ale je možné uplatnit i jiná kritéria. Práce na členění množiny se stává vyjádřením metodičnosti a systematičnosti, a může být svým smyslem velmi protichůdná samotné volbě klíče vyřazování či rysu, na jehož základě byl materiál shromážděn. Vedlejší a nikoliv nepodstatnou vlastností shromážděného materiálu je podobnost s archívy, s databázemi, depozitáři. S rozvojem techniky záznamu se i sám čas stává přeplněným archívem nejrůznějších informací. Jde jen o to, jak se v něm orientovat. Ustanovením orientačního systému usnadňujeme možnosti hledání, práce, ale zároveň některé části za ním mizí a stávají se po dobu existence systému neviditelné. Neustále se zde sváří řád a chaos.

Míšení stylů

Některé znaky jsou v určitých skutečnostech, dějích přítomny po velice dlouhou dobu. Obyvatelstvo se úplně obmění, společenské zřízení se přerodí v jiné. Přesto se pod dobovým nátěrem skrývají podobné děje, pokaždé jiné obyvatelstvo opisuje podobný příběh. K lepšímu vyjádření jevů, které delší dobu prostupují dějinami společnosti, sestavujeme formu vyjádření z několika dobových stylů, nebo je vzájemně obohacujeme do eklektického časově obtížně zařaditelného celku. Žádný ze stylů nesmí narušovat harmonii celku.

Jednotlivé dobové styly se na první pohled velice odlišují. Některé z nich však vyrůstají ze společných východisek, za jejich pojetím stály obdobné příčiny. Každý z nich je ve své vrcholné formě považován za stylově čistý, ale ve chvíli svého vzniku byl vyvozován ze stylů jemu předcházejících. Zdá se tedy, že vymezení čistého stylu se uskutečňuje jeho ustanovením. Často tyto uměle vytvořené stylové hranice brání blížeji rozeznávat některé souvislosti či způsobují, že celé úseky dějin umění jsou vynechávány jako neuchopitelné.