Theodor Pištěk

Je všeobecně známé, že Theodor Pištěk pochází z herecké rodiny. Jeho otcem byl slavný herec Theodor Pištěk a matka Marie Ženíšková byla též herečka. Její tatínek byl za Rakouska-Uherska ve Vídni zástupcem automobilky Ford a měl také první obchod s letadly. A tatínek tohoto Pištěkova dědečka byl malíř František Ženíšek, známý malíř českého obrození a autor první opony v Národním divadle. Theodor Pištěk jako by zužitkoval ve své umělecké dráze nadání a zaměstnání svých všech předků. Kromě malířství se zabývá prací pro film a divadlo a dominujícím námětem jeho obrazů je svět automobilů. Sám Pištěk byl také československým reprezentantem v automobilových závodech až do roku 1973.

Počáteční tvorba z první poloviny 60. let je naplněna tvorbou asamblážových objektů, které představují první významný Pištěkův vstup do výtvarné scény. Jako fanda automobilismu chodil do autodílen a automobilový technický šrot mu uhranul. Tak vzniká např. série reliéfů tvořených rozřezanými automobilovými chladiči (např. Kudy kam, 1962). V některých reliéfech skladba vzbuzuje poetickou aluzi na realitu (Let, motýlku, leť), v jiných objektech hra s asociací mizí. Materiál je jednoduše naskládán na podklad tak, že konečný obraz nevzbuzuje žádné poetické či imaginativní představy (jako třeba u Šmidrů). Pištěk se zde přiblížil například estetice francouzského hnutí Nouveau Realisme.

V polovině sedmdesátých let se začal věnovat malbě. Stal se českým představitelem hyperrealismu. Vytvářel obrazy charakteristické pro svou virtuózní kresebnost a důkladnou hladkou malbu, což bylo v našem tehdejším prostředí neobvyklé. Hyperrealismus byl směr kulminující ve Spojených státech na přelomu 60. a 70. let minulého století. Pištěkův přístup však nebyl přesně tentýž. Jeho malba je rozšířena o různé významové přesahy. Americký striktní fotorealismus měl za úkol čisté ztvárnění toho, co vidíme. Ve smyslu amerického hyperrealismu vzniklo v Pištěkově životě jen několik pláten (např. Zátiší s lampami, Pocta Paipnovi). Většinou se však jedná o evropskou variantu, obohacenou o imaginativní vidění skutečnosti a o surreálné momenty realitu zpochybňující. Tak například v obraze Krajina s Hondou vidíme pohled přes řidítka motorky do krajiny, která je lemována obrazy a na obzoru se odehrává atomový výbuch. V obraze Ecce homo dominuje postava automobilového závodníka v kukle a kombinéze; v jeho pozadí roste jakýsi sci-fi stroj a při bližším ohledání zjistíme, že ruce závodníka („Krista v kombinéze“) jsou rozříznuty. Na obraze jsou také stopy bičování (které plátno rozřízly). Pištěk si zde pohrává s drobnými klamy: z dálky se zdá, že je plátno skutečně rozřezané, ale zblízka se člověk přesvědčí, že jde o bravurně zvládnutou malbu. V některých obrazech Pištěk nezapře svůj zájem o trojrozměrný prostor. Třeba v obraze Tichá krajina bychom na první pohled v rámci autorova hyperrealismu předpokládali, že vše je namalované. Avšak při bližším ohledání zjistíme, že pletivo v popředí obrazu je skutečné.

Ač je Pištěk proslulý především svou fotorealistickou, figurální malbou, lákala jej též abstrakce, rozvíjející geometrické tvarosloví. O to se pokusil již ve svých raných dílech, o čemž svědčí například striktně abstraktní malba z roku 1971 (Bez názvu), ale i pozdější obraz Léto (1997). V geometrickém ladění se rozvíjejí i kresby tuší (Kde budu žít příště, 1982) i pozdější obrazy, ztvárňující „vyprázdněné prostory“ (Poslední večeře, 1983). Jde o zachycení opuštěného prostoru bez děje. Stopu po člověku zde však tušíme a celý výjev má imaginativní rozměr. „jako malý kluk, asi desetiletý, jsem šel v neděli Prahou. To nebylo jako dneska. Ráno jsem nepotkal ani člověka. Totálně opuštěné město. Když jsem se díval průsekem domů, lomil se horizont a nad ním jako by něco končilo a byla jen obloha“, říká Pištěk o těchto dílech.

V osmdesátých letech vstoupil Pištěk znovu do třetího rozměru a pustil se do tvorby instalací, objektů a reliéfů. Patří sem například geometrická reliéfní kompozice Variace na dané téma (1998) nebo rozměrné prostorové instalace, které Pištěk předvedl na své výstavě v Městské knihovně (GHMP, 1997). Na své poslední retrospektivní výstavě v Národní galerii autor představil také návrat k počátkům: objekty sestavované z přetvořených částí motorů a chladičů (Termitiště, Brouk, Hlava Medusy a Bart Simpson).

Širší veřejnosti je Theodor Pištěk znám především jako kostýmní výtvarník. Výtvarná spolupráce s filmovými režiséry se datuje do dávné historie: v roce 1959 se výtvarně podílel na filmu Františka Vláčila Holubice a spolupráce pokračovala v letech šedesátých (Vláčilovy filmy Markéta Lazarová, 1967, či Údolí včel,1967). Vytvořil také kostýmy pro film Tři oříšky pro Popelku nebo Arabelu. Vrcholem jeho slávy byla pak spolupráce s Milošem Formanem a triumf v podobě Oskara za kostýmy pro film Amadeus. Je držitelem též Césara za kostýmy pro film Valmont, má Českého lva za umělecký přínos českému filmu a na festivalu v Karlových Varech obdržel Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.

Musilová Helena , Martin Dostál, Theodor Pištěk - ecce homo, Národní galerie v Praze, Praha 2012