Tomáš Kajánek pracuje střídavě v médiu fotografie, videa nebo také performativního umění. Jak je však pro současné umělce a umělkyně příznačné, tyto kategorie v posledku nedostačují, a tak jádro Kajánkovy tvorby nalézáme jinde. Umělec je – nejznatelněji v jednom ze svých posledních děl pro Cenu Jindřicha Chalupeckého 2018 – spíše mediálním archeologem vykopávajícím speciální vrstvy mediálního materiálu, aby zdůraznil ideologické procesy, v jejichž rámcích jsou utvářeny. Mediální kulturu využívá již ovšem i ve své předchozí tvorbě, a to nejenom jako inspirační, ale také jako materiální zdroj své tvořivosti. Důležitý je pro něj zejména tzv. user generated content, obsah vzešlý z nejrůznějších sociálních sítí a fór, kde obsah definuje samotná komunita uživatelů.
Materiál, který Kajánek exponuje, ve většině případů také co nejcivilněji předkládá jakožto hotový produkt – spíše než aby jej třeba s vyhraněným politickým záměrem přetvářel. Tato absence autorství jakož i apolitičnost jsou však pouze zdánlivé. Kupříkladu ve svém projektu pro CJCH 2018 už totiž samotným přenesením videa z youtube do kontextu uměleckého světa Kajánek činí výsostné gesto, jímž se vzdává nároku na tvorbu nových artefaktů a pouze otevírá dveře rekontextualizaci. To je ve světě umění, které po vzoru světa kapitálu požaduje velkou míru konkurenceschopnosti, intenzivní produkci a (sebe)prezentaci, již samo o sobě ideovou proklamací. Dvě témata, jež se v autorově tvorbě nejčastěji překrývají, pak představují nejenom komentář ke společenským fenoménům, ale právě také kritiku schopnosti umění tyto fenomény reflektovat a ovlivnit.
Dvě apropriovaná videa Automatizovaný Youtubeový klik #1 (2018) a Automatizovaný Youtubeový klik #2 (2018) poukazují na stav světa, v němž nás mediálně distribuované katastrofy odehrávající se v přímém přenosu nejenže obklopují, ale svou všudypřítomností nás a naši morální citlivost také otupují, a to do takové míry, že hyperrealizované prostředí, ve kterém žijeme, už nedělá rozdíly mezi obrazy reality a fikce. V takovém světě se už podle Kajánka nemusí vytvářet nové narativy: bohatě stačí objekty přenášet z jednoho prostředí do druhého. Ty přitom nejenže neztrácejí na intenzitě, ale jsou tím obohaceny o další vrstvy kritického čtení.
Jakou roli hraje umělecká instituce a její diváci ve světě medializovaných konců světa? Na výstavě Cvičení hromadného neštěstí (2018) autor zkoumá tuto stále nerozpoznatelnou hranici mezi realitou a fikcí apropriováním videí s tématem kolektivních cvičení sebeobrany při případné globální katastrofě nebo vojenském konfliktu. Ty totiž vyvolávají otázku, do jaké míry problémy jejich často až hysterickou medializací sami vytváříme.
V dílech jako je Evidence of Performance (2014–2015) či Fotografie pořízené automatickou spouští, kde jsem měl deset vteřin na to se v obraze schovat (2014) ještě navazuje na civilní estetiku konceptuálních a performativních tendencí, jaké známe z druhé poloviny minulého století. V prvním případě šlo o vyprovokování konfliktu na základě podněcování diskuze bez běžných konverzačních zábran, například snaha verbálně přesvědčit Romy o tom, že jsou solí země, v nádražní hospodě. Autoportrét s monokly a slovní popisek je pak lakonickou dokumentací této a jiných snah. V druhém případě se jedná o sérii klasických krajinářských fotografií, jen název díla napovídá, že „někde ve fotografii“ je schovaný autor. Tento cyklus polemizuje nad otázkou (ne)přítomnosti autora v jeho díle. Kontext nelze nikdy oddělit od textu a intence autora budou v obrazech vždy schované. Jeho stopa v díle zůstává přítomná, i když se on sám skrývá.
Osmihodinové video That’s All for Today (2014), ve kterém Kajánkova ruka bez hnutí spočívá na stole, je zase v něčem podobnou úvahou nad tím, zda je možné v umění lhát. Do dialogu je však tentokrát přizván i divák samotný. K tomu, aby zjistil, zda video opravdu poctivě naplňuje svůj záměr a neobsahuje smyčku či střih, by se musel na video po dobu celých osmi hodin dívat – v That’s All for Today umělec jakoby nabízí svůj čas za čas divákův. Kajánek tak ve své tvorbě zkoumá vztah umělce a diváka a samotnou etiku umění jako nikoliv cosi od běžného života odděleného, nýbrž s ním úzce provázaného.
studium:
Ateliér bez vedoucího, Praha
2012–2018: AVU Praha, Ateliér Tomáše Vaňka
2016: Salzburg International Summer Academy of Fine Arts, course of Joanna Warsza: I can’t work like this. Addressing the question of curatorial ethics.
stáže, tvůrčí pobyty:
2017 MeetFactory, Praha2017 AIR Antwerpen, Antwerp (BE)
2016 Het Wilde Wetten, Rotterdam (NL)
ocenění:
2018 Cena Jindřicha Chalupeckého 2018, finálový výběr
2016 Fellowship for Curators and Artists at Salzburg Summer Academy
2015 VIG Special Invitation, part of the ESSL Art Award CEE
Martin Vrba, Místo utopie v současné umělecké praxi, Artalk 2019.
https://artalk.cz/2019/02/13/misto-utopie-v-soucasne-umelecke-praxi/
Vojtěch Märc, Tomáš Kajánek, Art+Antiques 2018.
http://www.artcasopis.cz/clanky/tomas-kajanek
Anna Remešová, Tomáš Kajánek: Všichni jsme neustále vystavováni násilí, Artalk 2018.
artalk.cz/2018/10/17/131425/
KAJÁNEK, T., ŻMIJEWSKI, A. Speaking (of) Monuments. In Performing Public Art. 2015, p. 214–221.
Performing Public Art, výstavní katalog
Essl Award 2015, výstavní katalog