Osobnost Adama Vačkáře se řadí v českém uměleckém kontextu mezi ty, jejichž příslušnost k němu je jen jednou z možností vymezení jejich lokální tvůrčí působnosti. Vačkářova umělecká identita má mimo svých českých vazeb rovněž výraznou francouzskou složku a dá se uchopit i v rámci současného evropského mezinárodního uměleckého prostoru, v němž lokální příslušnost nehraje tak zásadní roli. Adam Vačkář sice strávil část svých studií umění na pražské AVU, ale podstatná část jeho uměleckého dozrávání spadá do doby následného studia na pařížské École Nationale Supérieure des Beaux-Arts. Z francouzského prostředí vychází i jeden ze základních aspektů jeho tvůrčí práce, totiž důsledná syntéza konceptuálního gesta jako autonomní estetické formy a jako ideového nosiče.
Za příklad si stačí vzít jednu z jeho nejznámějších prací, performanci zrealizovanou v pařížském Palais de Tokyo roku 2006 a nazvanou Ticho. Skupina mužů s megafony, která intervenovala rozmístěná v početném davu tak, aby vytvořila abstraktní moment „ticha“, sice může připomenout sociální intervenci či provokaci a jistě má svůj institucionální podtext, nicméně je především formálním gestem o sobě samým, něčím co bychom mohli nazvat „sociální abstrakcí“. Podobně ve videu Pohlavek z roku 2007, které zabírá bíle poprášenou autorovu hlavu, jak je ve zpomaleném záběru fackována a tyto pohyby zdůrazňuje zvířený bílý prášek, je dobrým příkladem tohoto pro autora typického procesu, posouvající do abstraktní roviny se společenskými a emocionálními momenty spojené události. Podobný materiál využil téhož roku i v práci Rozmazaná zebra, kde prostřednictvím časosběrného videa zobrazil strukturu celodenního procesu městského ruchu v jednom jeho konkrétním bodě. Přitom však současně tento proces vytvořil výrazně estetickou „dopravní plastiku“.
V novější tvorbě Adama Vačkáře, se mimo jiné objevuje i aspekt kritického pohledu na roli předmětů v naší konzumní společnosti, zpracovaný však ve výrazně formálně uchopeném výsledku (The Dawn, 2013). V projektu Ecology and Behaviour (2014) se ony dvě strany mince – formální práce a kritické ohledávání sociálních jevů, spojili zajímavým způsobem, když vesničané v pohoří Atlas pod autorovým vedením recyklovali plastový konzumní odpad, ostře kontrastující s jejich stále tradičním životem a utkali ho do formy rovněž tradičního koberce. Komunita zde byla současně vedena k ideálnímu ekologickému cíly, ale i k výsostně estetickému výsledku.
Práce Adama Vačkáře se pohybuje na průsečíku institucionální kritiky, ohledávání sociálních struktur či zvyklostí a kritiky konzumní společnosti, nicméně toto vše je především tematickým komentářem k jeho ve výtvarné oblasti kořenící vizuální citlivosti a akcentování senzuálních hodnot jako partnera konceptuální myšlenky.