Pro tvorbu Adrieny Šimotové je charakteristický svět pramenící z prožitku mezního pocitu ohrožení. Naléhavost sdělení zážitku o polaritě lidské existence – její přítomnosti a nepřítomnosti – vyvěrá nejen ze zkušenosti autorčiných osobních osudových životních událostí, ale i z jejího nesmírně senzitivního způsobu vnímání světa. Sama Šimotová popisuje své vjemy z války, které byly jejím prvním prožitkem tragické stránky života. Pozdější brzká ztráta manžela a po té i syna měly na autorčin život hluboký účinek a silně zasáhla její dílo. Ale ovlivnily ji i intelektuální zájmy: například četba Marcela Prousta nebo knížka Já a Ty od Martina Bubera, v nichž nalézala souznění se svým křehce existencionálním přístupem ke světu a životu.
Adriena Šimotová vstupovala do výtvarné scény v druhé polovině padesátých let dvacátého století. Její citlivé vnímání skutečnosti hrubě naráželo na drsnou dobu sovětského stalinismu, diktátorsky předkládající svá dogmata. Tak jako mnoho jejích spolužáků, i ona hledala záchytné body v díle předválečných avantgard, zejména v umění francouzském. V roce 1954 se Jiří John, autorčin manžel, seznámil s malířem Václavem Bartovským, starším kolegou, který svou jemnou elegancí, kultivovanou a citlivou malbou orientovanou na francouzské malíře (Matisse, Bonnard ad.) mladým umělcům imponoval. Postupně se kolem Bartovského soustředila skupina několika dalších mladých umělců, které spojovalo společné zaměření. V roce 1958 se konala v Domě umění města Brna výstava mladých výtvarníků. Rok 1958 byl v českém umění zlomový: politická situace se lehce uvolnila. A v Brně na výstavě se setkala nastupující generace, která si plně uvědomila svou sounáležitost. Mezi vystavujícími byla i Adriena Šimotová a další umělci, kteří v roce 1960 vytvořili skupinu UB 12 (členy UB 12 byli V.Bartovský, V. Boštík, F.Burant, V.Janoušek, V.Janoušková, J.John, S.Kolíbal, J.Mrázek, D.Mrázková, V.Prachatická, O.Smutný, J.Šetlík, A.Šimotovýá, A.Vitík, od r. 1962 A.Kučerová a od r. 1964 J. Zemina).
Ovzduší uměleckého okruhu skupiny UB 12 formovalo první období tvorby Adrieny Šimotové. Od počátku se projevovala jako malířka se smyslem pro čistou, výtvarnou kvalitu barev. Obrazy jako Zrcadlo (1962) prokazují ještě užší sepětí s předválečným vývojem, ale v roce 1963 nastává v autorčině práci změna. Šimotová se dostává k abstraktnějšímu výrazu, i když výchozím motivem zůstává realita, nejčastěji krajina. Mahulena Nešlehová řadí tyto práce k vlně „poetické kontemplace“, která stojí blízko francouzské lyrické abstrakci (vznikající po roce 1945 v díle Wolse či Hartunga). Malby Adrieny Šimotové jsou však v té době na rozdíl od Francouzů méně existenciální a spějí k výpovědi o hledání životní harmonie. Posléze se do lyricky chvějivých obrazů dostává více konkrétních linií a znaků, jako například v obraze Zmapovaná krajina (1965). Jak název říká, nejde zde tolik o zachycení dojmu, ale o „zmapování“, čili o jakési měření země. V obraze se též objevují jiné než čistě malířské prostředky (vlepovaný papír).
Na sklonku šedesátých let se v českém umění prosadil proud, který dostal název Nová figurace. Mísily se zde vlivy pop-artu se snahou o postižení figury v nových kontextech. Někteří umělci tohoto okruhu tíhli ke grotesknímu pojetí (K. Nepraš, K.Gebauer), jiní postihovali filozofičtější rovinu denních situací. Tímto směrem se rozvíjelo kolem roku 1970 i dílo Adrieny Šimotové. Její obrazy s tématy česání či mytí odkazovaly ke kráse běžných denních úkonů i k „vymezování“ (termín A. Šimotové), které malířka chápe jako vztah člověka a prostoru, které se utvářejí vzájemným působením. To už byla doba, kdy Jiří John byl nemocný. Zemřel v roce 1972.
Po předčasném odchodu Jiřího Johna se Šimotová k výrazným barvám a malbě již nedokázala vrátit. Byla to zároveň doba, kdy tradiční umělecké prostředky byly všude ve světě opouštěny. Mezi jinými se rodí také tendence, která klade důraz na smyslovou přítomnost, vyvolanou nahodilou instalací a haptickou kvalitou použitého materiálu, důraz na pomíjivost, proměnlivost, netrvalost a nestálost použitých materiálů. Robert Morris razí pojem „antiforma“ (1968), mluví se o dematerializaci umění. Dílo mnohých umělců se stává osobní výpovědí o křehkosti, neuchopitelnosti a nepředvídatelnosti bytí (Eva Hesse). Zvrat v tvorbě Adrieny Šimotové nebyl jen reakcí na osobní život, ale i cítěním nutnosti adekvátního způsobu uměleckého vyjádření. Nové výrazové prostředky jako křehkost papíru či měkkost látky byly přesně tím, co umělkyně potřebovala k vyjádření svých pocitů o prchavosti života. Skloubení netradičních médií, objevivších se v umění této doby, a osobní reflexe smrti a pomíjivé existence je v Šimotové díle neskutečně přesvědčivé.
V průběhu sedmdesátých a dalších let vytváří Šimotová práce, užívající zejména nejrozmanitější druhy papírů, především těch, které dovolují pracovat s jejich křehkostí a poddajností a mohou být lehce perforovány, trhány, mačkány a modelovány. Stěžejním námětem je figura jako nositel zobrazování člověka vystaveného mezním životním situacím. Psychologická působnost je pak umocněna především autorčiným důrazem na haptičnost. Tu evokuje pocit tělovosti, respektive pocit, že máme před sebou stopy po nedávno přítomném lidském těle (případně jeho částí; častým motivem je například hlava). Někdy se jedná o skutečné otisky: autorka do papíru otiskuje vlastní tělo či tělo svých přátel. Papír dobarvuje jen občas. Její barvou je zejména kleinovská modř, případně červeň lidské tkáně. Přítomnost tělesnosti je zřejmá v celém jejím velmi sensibilním díle. „Jazyk doteku“ prochází celou její tvorbou. Šimotová dokázala proměnit svou rukou (mačkáním, překrýváním, perforováním, trháním) „chudé“ materiály ve vznosnou výpověď metafyzických rozměrů.
Přestože se dílo Adrieny Šimotové točí prakticky kolem stále stejného tématu, je obdivuhodné, jakými proměnami procházelo. Srovnáme-li například práce z období let sedmdesátých s díly let posledního desetiletí života, je zde viditelný veliký rozdíl, i když obě etapy se týkají filozofie bytí člověka. Ranější díla vypovídají více o tělesnosti a přímém zážitku s hmotou (i když zároveň naznačují spirituální přesahy). Objekty jako Osamělost (1977) či Podpírání (1984) jsou svým způsobem narativnější: můžeme zde číst více mimetických záchytných bodů, poukazujících k obsahovému sdělení. Postupem doby ale narůstá tendence k většímu abstrahování reálných tvarů a sílí cesta k „odhmotnění“ jak formálnímu, tak myšlenkovému (Intimní stav bez tíže, 1992). Vše je prchavější, daleko méně postižitelné a popsatelné a stále křehčí. Tělesnost ale nevymizela, i když je subtilnější a těkavější. Čitelné znázornění figur nebo objektů se střídá s tvary, o jejichž vztahu k realitě hovoří často jen název (Velké zrcadlo, 1990). Ke konci života autorky je pak ona prchavost dokonána – jako by to nebyla výpověď o světě z masa a kostí (Vyjevování, 2010). Tvary sublimují a rozplývají se v kosmickou vířivou prahmotu – stávají se nestmelenými, oblačnými, těkavě poletavými částicemi. Šimotová jako by vyřkla stará biblická (ale v zásadě vědecky dnes dokazatelná) slova: „prach jsi a v prach se obrátíš“.
