Aleš Novák je malíř, sochař a architekt, který ve své tvorbě přirozeně propojuje různá média a pohybuje se na hraně obrazu, objektu a prostoru. Dlouhodobě se věnuje tématu krajiny jako duchovního a existenciálního pole, v němž se setkává zkušenost paměti, víry i současného městského života. Sám sebe s nadsázkou označuje za „romantika, který uvízl v Praze“ – autora, jehož imaginace vyrůstá ze vzpomínek na dětství prožité na hájovně u Jihlavy, ale formuje se již v kontextu současné urbánní reality.
Novákova malba osciluje mezi abstrakcí a realismem. Zajímá ho moment nejistoty, kdy motiv působí konkrétně, při bližším pohledu se však rozpadá do vrstev barvy, různých zásahů a gest. Pracuje procesuálně a experimentálně: barvu smývá, brousí, přemalovává, nanáší sprejem, někdy maluje na rub plátna nebo vstupuje do již existujících obrazů. Důležitou roli hraje náhoda a fyzická práce s materiálem; obraz se stává záznamem pohybu, času a proměny. Typické jsou tzv. „prostorové chyby“ – momenty, kdy se v krajině objeví nejasný, těžko identifikovatelný prostor otevírající metafyzický rozměr díla.
Aleš Novák navazuje na tradici české krajinomalby – od Antonína Slavíčka a Jana Hudečka až po barokní malíře, kteří v krajině hledali duchovní rozměr a prostor pro kontemplaci. Jeho práce však není nostalgickým návratem k minulosti. Historické motivy, odkazy na starou malbu či architekturu rozkládá a znovu skládá a vrství tak, že se ve vyobrazení ztrácí jistota času i konkrétního místa. Krajiny vznikají z paměti, pocitu, atmosféry nebo vnitřního obrazu; nejsou záznamem reality, ale intuitivně budovaným prostorem. Sám autor své obrazy označuje jako realistické a zároveň mytologické.
Do těchto krajin občas vstupuje zvíře – tichá, tajemná bytost, která nepůsobí jako symbol, ale jako přítomnost. Její pohled je zvláštním způsobem ne-lidský, jako by přicházel z jiného řádu světa. Diváka přitahuje a současně i znejišťuje; otevírá prostor pro něco nevyslovitelného, co v běžném rytmu každodennosti zůstává skryté. Zvíře se tak stává prostředníkem tajemství, které člověk už možná nedokáže číst, přesto stále cítí potřebu se k němu vztahovat. „Snažím se přijít na to, proč bych ta zvířata měl malovat,“ říká Novák, „bojím se, aby to nebyla setrvačnost.“ Právě tato pochybnost je pro jeho přístup charakteristická – motivy nevytváří mechanicky, jejich smysl a oprávnění neustále hledá.
Krajina v Novákově tvorbě nepředstavuje konkrétní místo, ale vnitřní prostore. Funguje jako médium pro zkoumání existence, víry a pochybnosti. Jeho obrazy mohou na první pohled připomínat tradiční krajinomalbu, při bližším pohledu však automaticky čtený význam znejišťují. Povrch pláten nese stopy zásahů, oděrek a přemaleb; obraz jako by procházel vlastním procesem zrání a rozpadu. Autor navazuje na tradici české krajinomalby (např. Antonín Slavíček či Jan Hudeček), zároveň ji však rozkládá a aktualizuje v současném kontextu.
Aleš Novák vedle malby vytváří také objekty a prostorové instalace, které často reagují na konkrétní místo. Socha u něj nepůsobí jako izolovaný objekt, ale krajina; umělec prostor chápe jako aktivního partnera dialogu. Pracuje s nalezenými či improvizovanými materiály (dřevo, nábytek, překližka), v nichž kombinuje vážnost s jemnou ironií. Duchovní rovina jeho tvorby není deklarativní, nýbrž vychází z osobní zkušenosti a paměti – z dětství, krajiny a víry.
Duchovní rozměr prostupuje celou umělcovou tvorbou, nikdy však nesklouzává k patosu. Víra je v jeho dílech přítomna jako součást každodennosti, jako tiché vědomí něčeho, co člověka přesahuje. Naznačují to i názvy výstav jako Duch vane kam chce nebo O nestálosti srdce a o Bohu jako posledním cíli, které divákovi předem určují směr interpretace. Novák si však vždy zároveň ponechává i odstup a schopnost ironie. Nevážně přistupuje nejen k sobě, ale i ke světu kolem sebe; právě tím mu ovšem paradoxně projevuje respekt. Duchovní a vznešené se v jeho práci neodděluje od obyčejného, dětského nebo hravého.
Tento princip se objevuje i v jeho objektech a prostorových realizacích. Z nalezených kusů nábytku, překližek, dřeva nebo dalších běžných materiálů vytváří „domácí sochy“, které působí intimně, téměř improvizovaně. Zároveň je v nich patrný dlouhodobý zájem o architekturu a prostor, který rozvíjí už od studií u Stanislava Zippeho na Technické univerzitě v Liberci i později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Prostor vnímá jako aktivní součást díla – sleduje jej, respektuje a doplňuje. Rám pro něj neznamená pouhé ohraničení obrazu, je i oknem, vstupem či přechodem mezi různými rovinami reality. V některých cyklech rámuje krajinu zvenčí, jindy se rám stává součástí samotné kompozice. Vždy však vytváří hranici, kterou lze překročit pouze pohledem.
Novák je členem umělecké skupiny KARAVANA, která pořádá festival TAKE CARE inspirovaný encyklikou Laudato si’. Také zde se potvrzuje, že krajina pro něj není pouze motivem, ale etickým a existenciálním rámcem tvorby. Novákovo dílo je charakteristické napětím mezi světlem a stínem, konkrétním a neurčitým, ironií a patosem. Vytváří prostor, v němž se divák může zastavit a vstoupit do situace otevřeného významu – do prostoru, který není únikem z reality, ale jejím soustředěným zpomalením.
Zdroj:
Rozhovor s Alešem Novákem vedla Dana Zikmundová, 21. 10. 2025
