Práce Anny Daučíkové se může pohledem tradičního akademického kánonu jevit jako nesourodá. Hledání formy pro vyjádření subjektivního obsahu a nastolení vytrvalého občanského boje je u ní přirozený způsob uměleckého vývoje. Zásadní zlom v její umělecké práci nastal, jak sama říká ve čtyřiceti letech, kdy v roce 1994 ve Švýcarsku poprvé uviděla videoprojekci jako výtvarné umění a zároveň v této době začala vědomě pracovat s událostí/příběhem. V této souvislosti vznikl i název pro rozhovor Mileny Bartlové s Annou Daučíkovou pro časopis Art & Antiques v r. 2015 Narodila jsem se ve čtyřiceti.
Její přístup k práci je seriózní a zkoumavý. Jako první zkušenost s uměním popisuje své působení v avantgardním Bílém divadle v Praze-Břevnově, kde se setkala s Milošem Horanským a Františkem Hrdličkou. Tam získala performativní zkušenost z atmosféry undergroundu, living-theatre, divokého řevu a improvizace bez dramaturgie.
Daučíkové studium Skla v architektuře u Václava Ciglera ovlivnilo podobu její práce v duchu konceptu, land-artu a geometrie. Absolvování ateliéru mělo na jí práci především formální vliv a mělo sloužit jako vstupenka do světa umění. Tou se nakonec stal dvanáctiletý pobyt v Moskvě. Odchod mladé dívky do Ruska v době totality se stal otázkou, s níž se Anna ohledně svého života a díla setkává. Důvody k odchodu byly osobní i když, z dnešního pohledu pro její uměleckou práci nezastupitelné. V Moskevském období vzniklo několik cyklů fotografií. V návaznosti na studium skla série konceptuálních fotografií sklenic, v nichž různými kompozicemi popisovala vztahové možnosti. Mimo jiné jako hlavní skleněný objekt zvolila sovětský "hořčičák", který je sám o sobě více sociologickým než materiálovým předmětem. Už v tomto cyklu je náznak společenského zkoumání a pozorování. Druhá série je dokumentární záznam situace, kdy si Moskvané nechávají přes noc sklenice na stromcích na další večírek. Místní zvyk rozšířila o drobný zásah, k „hořčičákům“ přidala několik skleniček z lepšího skla a pořídila záznam doupraveného readymadeu.
Fotografie žen z Moskvy Moskva/ženy/neděle ’89-90 našly cestu k divákům až za dvacet let, na výstavě Gender Check ve Vídni. Šlo o dokumentační socio-sondu živenou vlastním zájmem prozkoumat situaci. V neděli dopoledne byly jedinými viditelnými obyvateli Moskvy ženy. Zachytila neobvyklou atmosféru, kterou vytvářely ženy s nákupními taškami pohybující se ulicemi města, zatímco „muži vyspávali horečku sobotní noci“.
Po návratu z Ruska se na Slovensku podílela na formování otevřené společnosti. Jedním z těchto kroků byla spolupráce na založení feministického časopisu Aspekt. V druhé polovině devadesátých let se účastnila festivalů performance v Nových Zámcích.
Mezi lety 98 – 2002/3 se do Moskvy vrátila jako pozorovatel. Z intimního pohledu na detail rozšířila záběr na exteriér. V těchto snímcích se objevují scény, které se zabývají fenoménem chudoby. Přístup vzdáleného snímání skutečnosti nazývá obyčejný voyerismus. Mezi tyto práce patří Piano Trio in B Flat, 3.40 min 2004. Z druhého břehu řeky je snímána trojice obyčejných moskevčanů, kteří tráví den u vody. Ze vzdáleně pozorované situace lze po chvíli rozpoznat, že jediným pracujícím účastníkem je beznohá žena, zatímco její společníci něco popíjejí. Další snímek, který patří do této kategorie je Wie geht es Ihnen? (2004), v němž se objevuje opět žena a s připraveným profesionálním příběhem žebrá na frekventované třídě ve Vídni. Video je natáčeno z dostatečné vzdálenosti, aby pozorovaný objekt nebyl vyrušen ze svého přirozeného chování.
Detailní záběry a interiér se objevuje ve snímku Malholandrajv, 3.47 min, 2003 , v němž parafrázuje lesbickou scénu, která je ve filmu Davida Lynche interpretována z pohledu muže. Ponechala zvuk, přidala vlastní obraz. Autenticitou tělesnosti je nasycený snímek Chtonický pozdrav pre C. Paglia z r. 2006. V záběru na umyvadlo myjí ruce tmavou pokličku doprovázené zesíleným zvukem procesu.
Ze záměru udělat nepolitické video vzniklo 33 situací, fragmentů jejího života v Moskvě. Ve videoeseji, kterou je zastoupena na kyjevském bienále, scanuje kamerou fasády kachličkovaných budov. Vnějšek a povrch architektury zde doprovází narativ o „vnitřní“ existenci jednotlivců, nevelké skupiny umělců a intelektuálů kolem pozoruhodné osoby, schematika Valerije Lamacha.
Zkušenost z jiné cesty než na Západ je neviditelnou kvalitou, která se v práci Anny Daučíkové propisuje do citlivého přístupu k člověku a jeho bytí. Svou osobností a dílem patří umělcům, kteří zásadně ovlivnili vývoj české i slovenské umělecké scény.
