Břetislav Malý

Zodpovědnost vůči tradici malířského média autory často svazovala při rozhodování o tom, jak s malbou a jejími fundamentálními i aditivními komponenty nakládat. Teprve modernistické sebevědomí začalo akcentovat autonomii, jež vygradovala v éře reduktivních malířských abstraktních přístupů, které eliminovaly kontextuální přesahy směrem k romantizující duchovnosti. Malířská autonomie pak byla dále podpořena v éře (post)konceptuální tematizace determinantů samotné vizuality.
Při zběžném pohledu na obrazy Břetislava Malého by se leckterý divák neubránil dojmu, že má co do činění s jedním z mnoha způsobů abstraktního malířství, které stojí na pomezí mezi lyrickou či strukturální abstrakcí a malbou tematizující minimalistická východiska okořeněná ještě navíc optickou iluzí. O jedno ani o druhé ale autorovi fakticky nejde. To, čím se Břetislav Malý zabývá, je především průzkum samotné malby, respektive jejích nejdůležitějších součástí – barev, způsobu práce s nimi, variantami jejich kladení a nanášení a jejich vzájemnými interakcemi právě v rámci na sebe a přes sebe kladených barevných vrstev. Břetislav Malý uvažuje o malbě bez nutnosti vypomáhat si slovní interpretací. Jinak řečeno – barvou tematizuje barvu, aniž by tuto tematizaci musel komentovat.
Tento tautologický způsob uvažování o zvoleném předmětu tvoří jedno z důležitých témat filosofie jazyka. Nepřekvapí proto, jak často Břetislav Malý zmiňuje práci Ludwiga Wittgensteina, který ve svých „Poznámkách o barvách“uvažuje o barvách jako o fenoménech vztažených k řeči. Wittgenstein zde zkoumá, jak o barvách uvažujeme, když o nich mluvíme, a jaký mají tyto promluvy význam pro jejich výsledné vnímání. Problematizace (bez)ztrátového významového a obsahového přenosu mezi médiem obrazu na jedné straně a světem textu či řeči na straně druhé v tvorbě Břetislava Malého zaznívá znovu, ale zároveň jinak, než tomu bylo v éře konceptuálních průzkumů na poli analytické filosofie. Zvoleným přístupem se mu podařilo rozetnout zdánlivě neodlučitelné: slovo a obraz vyvázal z tradiční vzájemné závislosti. V jeho obrazech tedy nejde o repetici racionálně-analytického popisu užití a reflektování barvy v řeči či naopak řeči v barvě. Jedná se zde především o průzkum, který nepotřebuje a nevyžaduje interpretující transformaci do jiného znakového systému. Jako by tak svou malbou potvrzoval slova již zmíněného L. Wittgensteina: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“
Percepce jeho obrazů proto nevyžaduje nic jiného než jen vnímavé a rozjímavé oko, jehož úlohou je zkoumavě těkat po plochách pláten a „zakopávat“ o barevná rezidua podkladových ploch či o způsob pojednání jednotlivých, na sebe kladených vrstev. Nebo zas jindy o jejich pastózní traktaci, jemné přechody mezi zvolenými tóny či o dekonstrukci  ortogonální rozprostraněnosti obrazu. Umělcovo malířsko-analytické uvažování se svým zaměřením striktně vyvazuje z očekávání, které je spjato s tradiční narativní a mimetickou funkcí malířství. Na straně druhé se odvážně zbavuje i svazující logocentrické disbalance mezi slovem a obrazem a namísto slova se deklarativně a zcela logicky staví na stranu obrazu. To, čím je a zůstává barva na obrazech Břetislava Malého, je tedy především její samotná fakticita – až by se chtělo říct, že barva je barva je barva. Vždy stejná a sama sebou. Zároveň však pokaždé jiná – jiná zmnožujícími se a proměňujícími se vztahy a efemérními vazbami mezi lokální a dominantní barevností, ale i mezi různými způsoby její traktace.