David Možný je především autor videí a videoinstalací, působil také jako VJ a tvůrce projekcí pro divadelní představení a scénická čtení. V precizních počítačových animacích skládá skutečnost vycházející z fotografií architektury (Rahova), z ofsetově tištěných záběrů interiérů z časopisů o bytové kultuře (Virtual Soul Vaste) či z archaických slovníkových ilustrací (Pomalu).
Přetvářením urbanistických a sociálních utopií a stylizovaných prostředí komentuje jejich anachroničnost a rozpad a dospívá k zneklidňujícímu katastrofickému efektu. Podobně principům počítačových her vytváří modely prostorů, které působí svým napětím mezi realitou a softwarovou konstruovaností; plynulým pohybem filmových záběrů zároveň vrací časovost do fotografií a kreseb a narušuje jejich statičnost.
Pro Možného videa je podstatná interakce zvuku a obrazu, stopa videa je často přímo mapována na strukturu hudby. V jeho dílech se spojuje zájem o utopické vize zhmotněné v urbanismu a architektuře východního bloku a s tím související prostředí vyčleňující se z logiky reality, vznikající a existující mimo přirozené časové a prostorové rámce.
První z videoinstalací Davida Možného byla simultánní dvojprojekce Heterotopie (2001), v níž pohled z jedoucího vlaku vzbuzuje podobnou závrať jako kamery namířené na regály se zbožím v hypermarketu Tesco ve videu Shopping, jehož dvě protilehlé projekce doplňuje v galerijní instalaci lightbox – „Serotonin“ – se záběrem vylidněného prostoru rozlehlého obchodu: perfektního ztělesnění heterotopického vyčlenění mimo prostor a čas.
V klipu Virtual Soul Vaste pro skupinu Naše věc jsou rozpohybovány fotografie především z rumunských časopisů o architektuře a bydlení ze 70. let. Digitalizované ofsetové tisky vylidněných a sterilních interiérů vyvolávají nostalgii (či ‚ostalgii‘) i pocit postkatastrofické prázdnoty. Zpochybněním dělení na exteriér a interiér bere Možný jistotu z jasně definovaného prostoru a vytváří obraz abstraktního neobyvatelného prostředí.
Jako galerijní instalace i samostatné video vznikla Rahova, vycházející z fascinace stejnojmenným bukurešťským sídlištěm, které Možný z velké části „nascanoval“ s kamerou v ruce a zpětně složil v grafickém programu. Panelové domy procesem rozpadu odkrývají svoji strukturu a jejich pohyb ve videu je v podstatě komentářem tohoto procesu. Pohyby architektury, symbioticky napojené na hudbu Michala Mariánka, působí reálně díky precizní práci s hloubkou ostrosti a pohybem virtuální kamery. Architektonické struktury sídliště jsou generativní, stejně jako dekonstruovaná architektura ve videu. Budovy samy obývají prostor sídliště, pohybují se prostorem a nahrazují jeho nepřítomné obyvatele. V galerijní instalaci navazuje trojkanálové video na klaustrofobní vstupní místnost vyplněnou anonymizovanými poštovními schránkami a osvětlenou blikajícími zářivkami, navozující atmosféru stísněných sídlištních interiérů.
Pro píseň brněnského uskupení Vítrholc vzniklo video Pomalu, soustava halucinogenních obrazů převzatých z ilustrovaného rusko-německého slovníku Duden z 50. let. Animované perokresby společně se snovou hudbou a japonskými titulky vytvářejí autonomně surreálný svět.