Percossiho expresivní proces má potřebu neustále se vyvíjet po rozdílných trajektoriích a cestou přitom hledat – prostřednictvím pokaždé jiného výrazového prostředku (instalace, fotografie, kresba, video) – ten nejvhodnější způsob, jak formálně vymezit všechny fáze (či jednotlivé kamínky) mozaiky tvůrčí dráhy.
Percossi se neustále pokouší načrtnout profil jediné totožnosti lidského rodu, ve snaze vystopovat společného jmenovatele, v němž by lidstvo mohlo rozpoznat a následně přijmout svůj původní gen a k univerzalitě tíhnoucí povahu osudu, a přitom spoléhá na nejednoznačnou moc paměti a obrazu; a při uchopení témat jako je smrt a iluze nesmrtelnosti se snaží pochopit skutečnost, či ještě lépe: život. Díky neutuchajícímu pátrání po prameni odkud vyvěrají rozvětvené potůčky existence, nalézá ústí, do něhož se všechny stékají, ve smrti. Poslední důsledek tělesného rozkladu, osudová nehoda, tragická obsese, ale také spásonosná dimenze: smrt se svou nevyhnutelností zajímá umělce jako prostor pro jeho bádání i jako jednotka vnímání času, chápaného nikoli ve formě okamžiku, nýbrž jako trvání a vztah. Percossiho hledání, třebaže směřuje k jedinečnosti, nalézá právě ve své mnohosti (zkušeností – osobních i kolektivních –, totožností, míst, osob) nástroj, jak zmařit možnost „převést čas na okamžik a tvůrčí projekt na epifanii“.
[…]Také častá potřeba dotazovat se po důvodu vlastní existence a současně požadavek neúnavného zpovídání diváka, který je přinucen konfrontovat se sám se sebou, jsou mechanismy vstupující do vnitřní logiky Percossiho tvůrčí praxe tím, že vyhovují jak naléhavé potřebě udržet zapojený onen obvod množení a kruhovosti, tak i nutnosti aktivovat laický rituál katarze, aby se člověk vymanil z determinace svých vlastních ovlivnění.
Cílem totiž není ani tak dostat adekvátní odpovědi na své otázky, jako spíš shromáždit a archivovat „reakce“, abychom odhalili, zda a jak svět sdílí jisté pochybnosti a obavy, metabolizuje určité události, živí vlastní naděje a především, jakým druhem iluzí naplňuje svůj život, aby zamlžil svou vlastní mysl.
Emanuela Nobile Mino z katalogu THE END, 2008