Pro Evu Jiřičku je typické konceptuální uvažování, v jehož rámci něhož se osciluje na hraně různých žánrů a médií. Hlavní problematikou, kterou tematizuje v řadě svých prací, je porozumění druhým a vstoupení do jejich myšlenkového prostoru. Tento pohyb k jednotlivci konfrontuje následně se svou perspektivou. Nechává ji ale dostatečně rozevřenou i pro pohled a vnímání diváka. V souvislosti s jejím způsobem komunikace – seznamováním se, tázáním se, zažíváním jiného než obvyklého kontaktu v dané situaci – používá nejčastěji uměleckou formu site-specific videoperformance. V místě, kde její projekty vznikají, se určitým způsobem „začleňuje“ do daného místa, i mezi tamní společnost nebo osoby. Častým, ale nikoliv nutným prostředím, v němž vznikají její umělecké intervence, je veřejný prostor – tedy ulice, nákupní centra, galerie, příroda. Jsou to místa, kde se spojují paměti a cesty vzájemně cizích jedinců.
Společné rysy mentality své i jiných hledá Jiřička na různých úrovních: od obklopení se předměty, které máme ve společné zkušenosti (práce Painting 80 Pieces /2006, kde vystavila dlouhé řady socialistických nástěnných vypínačů světel), přes společnou národní identitu (akce Sídlit/2007, v nichž reportážním způsobem oslovovala lidi na ulici s otázkou, jak vypadá typický Čech a Slovák), po podobné vzorce naučeného chování a zažitých kulturních souvislostí (instalace Po prostěradle/2007, ve které v zámku používaném jako místo uměleckých residencí svázala prostěradla a pověsila je z okna věže, čímž navodila asociaci pohádkových motivů).
Zajímavým rysem některých jejích videoperformací je touha řídit akci tak, aby se lidé dostali do situací, kdy jsou vmanipulování do nějakého chování, aniž by přesně sami věděli proč. Výsledný řád se vyjeví až ve vzniklém videu jako celku. Toto můžeme pozorovat v pracích Zasedací pořádek/2006 („Vměšuji se do vzniklého zasedacího pořádku v městské hromadné dopravě. Vstupuji do uspořádání tím, že přesazuji spolucestující na jiná místa.“), Gratis punč/2005 (nabízeli punč zadarmo na vánočních trzích hned vedle prodejců s punčem), 360˚ (nechala otočit autobus s nic netušícími pasažéry o 360˚, cílem bylo zničit malý zelený ostrůvek na ulici a vytvořit na něm destruktivní ornament od kol autobusu) nebo akce Projížďka po Bahnhofstrasse/2008 („Najala jsem si paní a nechala jsem se nosit na jejích zádech od nádraží k jezeru a zase zpět. Ona po cestě žádala náhodné chodce, aby jí pomohli. Zajímal mě nejbližší fyzický kontakt, který probíhá mezi mnou a člověkem, který mě nosí.“).
Zcela přirozeně posledním ze směrů, kterým se ubírá její snaha porozumět lidem, je vztah uměleckého prostředí, respektive tvůrců, a těch, kteří přicházejí k umění ze strany laiků, tedy diváků. Míšením, anebo naopak striktním oddělováním těchto pólů vznikají konfrontace vyjevující nějaké otázky, což je jev, na který mimo jiné Jiřička poukazuje – nedostatek diskuze o dané problematice. V práci Oči jako diamanty/2009 zaznamenávala reakce tří starších paní na návštěvu galerie, na výstavě To, co jste o Jelení nevěděli pozvala do galerie dva psychotroniky, kteří měli popsat energie v prostoru, v performanci Brm brm nediv se/2009 nalévala benzín zdarma, ale odběrateli tohoto benefitu byli pouze umělci. V projektu pro Galerii Lidových novin/2007 napsala čtenářům vzkaz, kdy se měli zamyslet nad běžným rozporem současného umění, a to takovým, že autor je nucen vykonávat „občanské povolání“ za účelem obživy, aby se mohl paralelně věnovat oboru, který dlouhá léta studoval a jenž je jeho profesí, tedy bytí „umělcem“.