Představitel konstruktivismu, malíř, tvůrce objektů a experimentátor v propojování zvuku a výtvarného umění František Kyncl prožil většinu svého tvůrčího života v německém exilu. Tam se dokázal prosadit jako výtvarník tzv. düsseldorfského okruhu. Přesto ho postihl osud většiny emigrantů a jeho dílo se po roce 1989 dostávalo do kánonu českých dějin umění jen velmi pomalu. Na mnohých významných přehlídkách mapujících konstruktivistické tendence šedesátých let, jako například na výstavě Jiná geometrie (Mánes, 1991) nebo Poesie racionality: Konstruktivní tendence šedesátých let (Valdštejnská jízdárna, 1993–1994), Kyncl zcela chyběl. Z toho důvodu není, až na několik málo výjimek, prostřednictvím svých děl zastoupen ani ve sbírkách českých a moravských galerií.
V letech 1953–1957 Kyncl vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Vzhledem k tomu, že se později živil jako propagační výtvarník vytvářející plakáty a reklamy, je pravděpodobné, že zde studoval některý z oborů zaměřených na užitou grafiku či malbu. Po návratu do rodných Pardubic v roce 1960 se jeho zájem začal rozšiřovat o kresbu, malbu a dokonce architekturu, přičemž vytvořil několik utopistických návrhů galerijních budov. Tyto modely či prostorové konstrukce ze špejlí a průhledného papíru se později staly jedním z východisek jeho konstruktivistické tvorby, které se věnoval po celý život.
Ve stejné době začal být Kyncl, podobně jako například jeho vrstevník Milan Grygar, fascinován zvukem a možnostmi jeho záznamu skrze výtvarné prostředky. Tento nový impuls byl podmíněn dobovým technologickým pokrokem, díky kterému bylo například možné nahrávat zvuk na magnetofonové kazety. Výsledkem prvních Kynclových zvukových pokusů byla série Fonetických záznamů z roku 1964. Právě v těchto kresbách tuší na průhledný papír se definitivně oprostil od figurativních motivů a začal rozvíjet geometrickou abstrakci.
V průběhu šedesátých let se i v Československu – pod vlivem uvolňování v kulturní politice komunistického státu – začaly ve většině uměleckých oborů prosazovat experimentální principy směřující k opuštění klasických materiálů, postupů a forem. Vznikla celá řada volných uskupení umělců a umělkyň, jejichž díla bylo možno vidět na zásadních dobových výstavách, jako byla Nová citlivost (Mánes, 1968), Nová figurace (Mánes, 1969) nebo výstava Klubu konkrétistů (Galerie Václava Špály, 1968) reprezentující konstruktivistické tendence, mezi jejichž představitele kromě Kyncla patřil také Milan Dobeš, Radek Kratina, Zdeněk Sýkora a mnoho dalších. Konstruktivní tendence představovaly přitažlivou opozici vůči socialistickému umění padesátých let. Racionálně tvořené, neemotivní geometricko-matematické otevřené struktury, které je možné variovat v dynamické prostorové skladby, nahrazovaly patos předchozí dekády.
Záhy po roce 1968 do zahraničí emigroval jak Kyncl, tak i teoretik Klubu konkrétistů Arsén Pohribný a několik dalších členů: mimo jiné Jiří Hilmar, Tomáš Rajlich nebo Rudolf Valenta. Pohribný i v Německu pokračoval v organizování výstav konstruktivistů, díky čemuž většině z nich pomohl se v neznámém prostředí zorientovat a prosadit. Kyncl se tak se svými kolegy v roce 1971 účastnil výstavy ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1973 v Muzeu v Bochumi. K zapojení se do německého prostředí Kynclovi pomohlo i krátké studium na Kunstakademii v Düsseldorfu. Právě v tomto městě měl konstruktivismus silnou odezvu také u místních umělců, jako byl například sochař Norbert Kricke. Düsseldorf zároveň představoval jedno z významných uměleckých center Německa, kde se v průběhu let různě protínaly životní i profesní dráhy významných německých autorů, k nimž patřil Joseph Beuys, již zmíněný Kricke nebo Klaus Rinke či Günther Uecker.
Kynclova tvorba během sedmdesátých let pokračovala v důkladném, nikdy nekončícím zkoumání jednoho a toho samého problému, tedy v prostorových a tvarových možnostech struktur – ať už v práci na papíře, nebo v prostorových objektech ze snadno dostupného a levného materiálu, ze špejlí. Tyto objekty bylo možné donekonečna rozšiřovat a nastavovat přidáním dalších a dalších dřevěných tyček. Vznikaly tak velmi křehké krychle, jehlany či jiná elementární geometrická tělesa nebo organické struktury, které autor označoval jednotným názvem Monostruktury či Prostorové struktury. Stejně jako u prostorových objektů, i u prací na papíře byl pro Kyncla důležitý rytmus mřížky, symetrie a barva. Jeho jednobarevné, až lyricky jemné Monostruktury vznikaly otiskováním bambusových štočků a mřížek do vlhkého papíru, čímž docílil ideální harmonické struktury vypovídající o neviditelném působení sil v uspořádání přírody a universa.
V průběhu osmdesátých let se Kyncl navrátil ke svým experimentům se zvukem a s jeho výtvarným záznamem. Tentokrát však v mnohem propracovanějším a monumentálnějším měřítku. Mezi lety 1980 až 1985 vytvořil řadu vizuálně-zvukových struktur, a to poměrně unikátním způsobem. Prvním krokem bylo pořízení zvukových záznamů. Ty Kyncl získával například z ulice, kde zaznamenával zvuky a hluky města jako třeba projíždějící automobily. V ateliéru mu pak následně tyto zvuky sloužily jako hlavní inspirační zdroj pro fonetické malby. Poslouchal nahrávky a to, co slyšel, zaznamenával na obrovský otáčecí buben potažený plátnem. Mechanický postup dal vzniknout nesčetně variacím náhodně řízených struktur, které se díky otáčivému mechanismu stále překrývaly. Na plátně se tak objevovaly výtvarné partitury ke zvukům města. Právě díky bubnu – tomuto svému rotujícímu vynálezu – byl Kyncl zatím naposledy připomenut na výstavě František Kyncl: Štětce, špejle, rašple v Gočárově Galerii v Pardubicích na přelomu roku 2024 a 2025.
Jak již bylo dříve vzpomenuto, třebaže se František Kyncl v Německu řadil mezi významné výtvarníky a organizátory společenského života soustředěného kolem časopisu o umění Černé na bílém (vycházel v letech 1974–1980), na své opětovné reprezentativní uvedení v Čechách čekal až do svého pozdního věku. Doposud nejrozsáhlejší retrospektivní výstavy František Kyncl: Bod, čára, prostor v Muzeu Kampa, uspořádané na přelomu roku 2018–2019, se již nedožil.
Zdroje:
František Kyncl, Konstrukce nekonečna, Galerie výtvarného umění v Mostě, Most, 2006.
Pavel Šmíd, František Kyncl, Galerie města Pardubice, Pardubice 2012.
Noemi Smolik, František Kyncl, Bod, Čára, prostor, Museum Kampa, Praha, 2018.
Jiří Hůla, František Kyncl, Monostruktury, Galerie Caesar, Olomouc, 2003.
Arsén Pohribný, Klub konkrétistů 1967–1997, Praha, 1997.
