Vše je propojeno
mysl se vzpomínkami
život s dýcháním a dech s přírodou
moje bytí s lidmi a kresbou
…
(IK, 1999)
V době postmoderny došlo souběžně se změnami myšlení k velkému rozptýlení v uměleckých kruzích ve volbě vyjadřovacích prostředků. Prostupnost informací nebyla v českém prostředí úplně plynulá a řada umělců ztratila pevnou půdu pod nohama z narušení mediální kontinuity. Inge Kosková se touto situací nenechala vyvést z míry a naopak pragmaticky zvolila pro svůj jazyk jeden stěžejní prostředek – kresbu. Od osmdesátých let se pro ni toto nenákladné a přímé médium stalo prostředkem pro záznam vlastní mysli.
Koncentrace na jeden způsob vyjádření se odrazila i v podobě záznamu. Kresby tuší na papíře jsou výsledkem i procesem jejího životního díla mají introspektivní charakter. Odráží se v nich také západní zkušenost s východním duchovním učením. Inge Kosková patří mezi umělce, kteří pokračují v linii započaté Johnem Cagem ve smyslu zahrnutí prázdna do vnímaného celku díla. Má ráda bílou plochu papíru, kterou sama označuje jako bílé ticho. Málokdy kresbou pokryje větší část papíru. Prvotní nabízené paralely mezi českými umělci věnujícími se kresebnému záznamu zvuku jsou Olga Karlíková a Milan Grygar. Sama interpretovala zvuk kresbou za poslechu skladeb Leoše Janáčka. Jiný proud kresebného záznamu u Koskové je asociativní převedení kresby na dech. Do rytmu zapsaná energie přivádí výraz k útržkovitosti. Ta se u Inge Koskové objevuje v textu i kresbě. Další polohou jsou mantrické linie, které jsou klidem příbuzné meditativní kresbě Jiřího Kornatovského. Soustředěnost tahů Inge Koskové připodobňoval Jiří Valoch v roce 1987 k pracím Miroslava Šnajdra. Z principiálních analogií je snaha o zachycení pravdy v autentickém soustředěném tahu nejbližší kaligrafii. V polovině devadesátých let v cyklu Tělové pocity, vpisovala bytí do pohybu čáry. Láskou k tichu se přimkla k neexponovaným umělcům skromně vyjevujícím vlastní výzkum bytí. Geograficky patří do okruhu olomouckých umělců jako Václav Stratil, Miroslav Šnajdr, Bronislava Šnajdrová, Jan Krtička, Petr Jochman nebo Ladislav Daněk.