Ivana Lomová začínala ve druhé polovině 80. let jako ilustrátorka pro časopisecká a knižní vydavatelství (ilustrovala na dvacet pět knih převážně pro děti) a autorka kreslených filmů. Od počátku 90. let se však začala věnovat převážně volné tvorbě.
Zprvu vytvářela pastely, které vystavila na své první samostatné výstavě v roce 1997 ve Špálově galerii v Praze. V pracích z té doby pracovala s fotografickými předlohami, zejména se snímky z rodinného alba a především s obrázky ze svého dětství. Tématem těchto děl byla většinou rekreace: bazén, pláž na Slapech, procházka s dětmi v parku, park na Floridě (z doby, kdy autorka žila se svými rodiči ve Spojených státech). Obrazy působí velmi realisticky, ale nejde o hyperrealistickou malbu v pravém slova smyslu – tedy coby pouhé exaktní přemalování a zvětšení fotografie: Lomovou daleko spíše zajímalo spojení fotografické objektivity se subjektivitou vlastních vzpomínek. Její obrazy proto nejsou jen suchým znázorněním daného tématu, ale nesou v sobě i určitou ironii, sarkasmus a nostalgii.
To je ostatně příznačné pro celou další tvorbu této malířky – stejně tak jako tematické zaměření, které je spjato povětšinou s její rodinou, dětstvím či dětmi. A vždy je přítomen i autorčin osobní citový prožitek.
V roce 1999 začala Lomová malovat olejem. Vznikl cyklus obrazů s názvem Muži a ženy. Autorka se v něm zaobírala otázkou mužské a ženské identity. Romantizující scény těchto obrazů jsou prostoupeny leckdy až sžíravou ironií. Lomová zde neváhá parafrázovat třeba i Josefa Mánesa: v obraze Mánesáci – Večer se namísto ženského aktu objevuje akt mužský. Následuje cyklus Dětství, v němž se autorka tematicky vrací k dětství svému, ale zároveň reflektuje i svou zkušenost matky: vznikají portréty jejích vlastních dětí. Do tohoto cyklu se promítla i autorčina zkušenost s psychoanalýzou a mnohé z obrazů – ač představují radostný svět dětí – jsou prodchnuty existencionálním prožíváním reality, čas zde ustrnul v jakési zastavené nehybnosti.
V letech 2002-2004 Lomová namalovala cyklus Dokud nás smrt nerozdělí. Ztvárnila v něm manželské dvojice, které si vybrala mezi svými přáteli, vyfotografovala a zpodobnila. Zajímalo ji mysterium vztahů lidí, kteří spolu sdílejí své životy. V roce 2005 pak vzniknul cyklus Čas. Byl inspirován autorčiným pobytem v anglickém klidném pobřežním městě Wortingu, kam z Londýna odcházejí na penzi starší lidé. Lomová je začala podle vlastních fotografií malovat. V obrazech je zachycena pohoda z bezstarostně prožívaného času na plážích u moře, ale i smutek, pocit osamění a nezvratnost blížícího se konce. Obrazy tak opět vykazují silné existencionální ladění.
Po roce 2000 vzniknul další cyklus s názvem Noc. Autorka se v něm zabývala analýzou svých vlastních snů, které si zapisovala. Setkáme se zde s melancholickými krajinami, v nichž někdy figurují blíže neidentifikovatelné postavy (například obraz Večerní strašidla).
V letech 2005-2006 vytvořila Lomová cyklus Ráj, jehož hlavním inspiračním zdrojem byl autorčin pobyt v Guatemale. Obrazy tropických krajin se oprostily od existenciální úzkosti a naplnily se silnými smyslovými vjemy – malířčiným radostným opojením sluncem a bujnou vegetací. Nejde však jen o smyslové omámení: obrazy obsahují i jistou dávku tajuplnosti, jež je ostatně typická pro celou tvorbu Lomové.
V cyklu Samota (2007-2009) se pak do obrazů vrací existenciální podtext: zachycují osamělé postavy, někdy v intimních situacích, např. v koupelně. Jindy jsou zde lidé hledící z oken, prázdné pokoje, kde není nic nebo jen opuštěná figura, kočka či osaměle ležící předmět. Takřka vždy je zde přítomné okno – jediný prostředník mezi tady a tam. Zatím posledním autorčiným cyklem je série obrazů s názvem Kavárny z let 2009-2011, zachycující důvěrně známou kavárenskou atmosféru, místnosti, kde sedí hloučky přátel, ale i osamělci. Klidná pohoda uprostřed spěchajícího města, kavárny jako záchytný bod – chvíle zastavení, v němž čas plyne jinak.
Obrazy Ivany Lomové, ač přepisy reality zachycené ve fotografii, jsou ve výsledku interpretací viděného. Autorka transponuje, vynechává, vybírá, přidává, spoléhá se též na svou fantazii, prožitky, emoce. Vytváří tak obrazy, jež se noří hlouběji než fotografie. Na první pohled obyčejné scenérie, na pohled druhý silný prožitek a úvaha o zobrazovaném. Nic není jen povrch – slupka. Vždy lze jít za… do neznáma. Život jako tajemství – jako neprobádaná místa. To je právě na tvorbě Ivany Lomové to vzrušující.