Jakub Nepraš (1981) vstoupil do povědomí české výtvarné scény již během svých studií na pražské Akademii Výtvarných Umění a to zejména díky specifickému využití nových médií – konkrétně pak video montáže, která autorovi umožnila nahlížel na problematiku veřejného prostoru a urbanistického kontextu obecně, ze zcela jiné a velice svébytné perspektivy. Zatímco rané práce autora lze klasifikovat jako formu narušení zaběhnutého koloběhu velkoměsta, od roku 2005 se v tvorbě Jakuba Nepraše ustaluje velice specifický výtvarný jazyk, jehož cílem, spíše nežli tento prostor narušit, je zájem o možnosti jeho zpracování, zrcadlení, ale také analýzy, která dává nahlížet na komplexnost mechanismů a vazeb, které urbanistický kontext a městský kolos nejen utváří, ale také pohání. Video koláže, charakteristické pro toto období akcentují industriálně mechanické pojetí velkoměsta, vyobrazujíc spletitou síť vazeb formou, která svou povahou připomíná komplexní stroj jehož produktem, stejně jako v případě fungování neoliberální ekonomie, je nikdy neutuchající produkce. Reálné záběry z městského života se zde prolínají s detailními pohledy na části elektrického generátoru (Generator p-730, 2005), připomínajíc svou architektonickou povahou krajinu velkoměsta. Člověk, je zde vyobrazen jako miniaturní, ale nedílná součást tohoto koloběhu: lidský jedinec se svou existencí na fungování kolosu nejen podílí, ale díky své „touze po spotřebě“ (desireing consumption), jej také dále pohání a rozvíjí.
Jako zlomový lze v tvorbě Jakuba Nepraše vnímat projekt Babylon plant z roku 2006. Zatímco technické principy video koláže zůstávají ve svém jádru podobné jako v předcházející tvorbě, jejich obsah nabývá na organičnosti a zdůrazňuje rhizomatickou povahu systému, pro jehož fungování je specifické organické větvení, mutace, růst a energetické výměna mezi jeho částmi, které nápaditě připomínají přírodní společenství – svět, který je v mnoha ohledech opozicí světa mechanického, ale současně jeho poupraveným předobrazem.
Obrazová složka se v dalších dílech autora stává postupem času komplexnější a na první pohled také abstraktnější. Autor přes sebe klade nejen více obrazových vrstev, ale současně začíná pracovat s trojrozměrnými objekty. Nejedná se tedy již o projekční plochu, ale o reálné prostorové objekty, které jsou projekcí animizovány (Magnetic Stone, 2011). Materiál, který pro své objekty autor využívá jsou různé formy upravovaných plastů, pryskyřice, kameny či dřevěné součástky, ze kterých utváří organické sochy a komplexní struktury. Akcent je zde kladen nejen na systém, ale také na jeho společenství – tedy sociální a kulturní rovinu společnosti. Setkáváme se zde s prolínáním živého a neživého, přírodního a artificiálního. Právě tato rovina činní dnes tvorbu Jakuba Nepraše velice aktuální, zejména v kontextu dnes skloňovaného post-humanistického diskurzu. Současná tvorba autora totiž není jen ilustrací fenoménů současného života, ale formou analýzy, jež umožňuje nahlédnout na procesy a následky, které současné bytí ovlivňují. Informativní složka a virtualita jež je dnes součástí každodenní reality prostupuje do popředí, Nepraš tematizuje vliv této reality na kognitivní ložiska lidské mysli (Brainstorming, 2007/ Reaktor, 2008), ale také jejich vliv na homogenizaci kulturního prostředí a lidské identity, jež je ve spleti neustálého toku informací podrobována neutuchající multiplikaci.
I přes silnou vizuální stránku, která je pro tvorbu Jakuba Nepraše symptomatická, neméně důležitým prvkem jeho tvorby je i zvuková stopa, která akcentuje dynamický charakter vyobrazeného a současně umožňuje objektům dále prostoupit a splynout s prostorem, jehož jsou ve své podstatě nedílnou součástí. Od roku 2010 lze sledovat v tvorbě autora příklon ke strukturalizaci vybraných objektů a současně hlubší zájem o jejich propojení s přírodním společenstvím (Moth, 2013 / Milestone, 2012). Organická složka není jen informační rovinou samotné projekce, ale je také patrná ve využití a zpracování materiálu, který často působí jako nostalgická vzpomínka na stále více utlačovaný přírodní svět, jehož rezidua jen těžko vítězí v souboji s virtuální realitou dnes neméně virtuálních zítřků.
Tvorba Jakuba Nepraše je zastoupena v řadě světových sbírek a byla součástí mnoha mezinárodní výstav a přehlídek (nejen) současného umění. Aktuálnost jeho tvorby by však rozhodně neměla být redukována výhradně na témata se, kterými autor pracuje, ale soustředěna zejména na strategie a techniky, kterým je Jakub Nepraš schopen k divákovi promlouvat – kombinatorika jazyka, kterým tak činní, je totiž nejen klíčem k uchopení jeho díla, ale také vysvětlením proč je jeho tvorba dnes tak aktuální.