Jan Ambrůz absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v roce 1984. Veřejnost na sebe upozornil na Konfrontaci VII. ve Svárově v roce 1987, kde na vodní hladině místního rybníka na návsi vystavil geometrickou konstrukci ze suchých rostlinných stvolů a provázků. Zájem o geometrii tak zde vystřídal jeho předchozí zájem o figurální sochařství, které formovalo počátky jeho tvorby.
Náklonnost ke konstruktivním řešením, minimalizovaným do základních geometrických forem se od té doby stává základním sochařovým výrazem. Od konce 80. let se pak Ambrůzova tvorba rozvíjí ve dvou liniích: jedna se zaměřuje na křehké konstrukce a instalace z tabulového skla, druhá na práci ze dřevem. V obou liniích přetváří autor inovativním způsobem odkaz geometrického umění a minimalismu a v některých dílech také landartu, protože umístění díla do krajiny hraje v Ambrůzově díle důležitou roli.
Řada objektů vzniká čistě pro dané místo a pro určitou chvíli. Po ukončení instalace zanikají i dílo poté existuje už jen ve fotografické dokumentaci. Od roku 1988 tak postupně vzniká početnější série skleněných konstrukcí – rozměrné objekty ze skleněných tabulí, položených na zem či na vratké podstavce ze dřeva, anebo pomocí provázků volně zavěšené v prostoru (Nekonečno, 1987, Pod sebou, 1987, Trojice, 1987). Skladbou tabulí vznikají geometrické rastry, v nichž se opakuje jeden geometrický motiv. V podstatě jde o princip multiplikace, jaký známe z minimalismu. Ambrůz mu však propůjčuje emocionální působivost: sleduje vztah materiálu (skla), světla a vzduchu. Křehké, efemérní a subtilní, ale při tom monumentální skleněné konstrukce levitují v prostoru a vyvolávají v nás otázky, zdali a jak může zdánlivá nestabilnost obstát před gravitačními zákony. Tyto sochy tedy akcentují vztah mezi vratkostí a stabilitou a mezi hmotností a jejím popřením.
Souběžně se skleněnými plastikami začal Ambrůz vytvářet monumentální dřevěné sochy-stavby, zasazené zpočátku přímo do krajiny (do konkrétně vytipovaného místa) a později i do interiéru (Kříž, 1989, Tam, 1990, Klenba, 1991). Jsou to jednoduché geometricky utvářené objekty konstruované z dřevěných trámů, opracovaných motorovou pilou. Svým jakoby lapidárním, „nekultivovaným“ , až surovým opracováním a v součinnosti s krajinou se vzdalují chladné geometrii a dostávají až rituální význam. Jakoby evokovaly odkaz k totemickým znakům, symbolům a obrazcům – jakési vzkříšení prehistorie a jejích archetypů v dnešním technickém světě.
V 90. letech se v Amrůzově tvorbě objevil nový materiál: železo. Autor vytvořil sérii instalací, v nichž pokládal železné desky různého tvaru rovnou na podlahu. V některých z nich použil maximálně redukované geometrické formy. Jazyk geometrie omezil na základní elementy: kruh, čtverec, obdélník. V těchto pracích se nejvíce přiblížil tradici klasického geometrického umění (Kruhy, Čtverce, 1995), i když v některých instalacích geometrickou přísnost opět záměrně narušil: okraje železných plátů jsou jakoby rozedrané anebo prohnuté (Bez názvu, 1995).
Od 90. let se v autorově tvorbě objevuje také mramor. Opět se jedná o „podlahové“ plastiky, v nichž autor dosahuje účinných světelných efektů různým způsobem vybrušovaní plochy či skládáním jednotlivých částí k sobě. Práce se sklem však se však Ambrůz nevzdal ani v následujících letech – například dílo Na šiškách I a II (2009), v němž jsou po lese rozprostřeny skleněné tabule, demonstruje jeho lásku ke krajinným projektům.
Charakteristickým rysem Ambrůzovy tvorby je zvláštní poetika, která vyvěrá z dialogu objektů s prostředím a kdy se okolní prostor často stává součástí instalace. Celou Amrůzovu tvorbu pak prostupuje jazyk geometrie – jde však o jiný jazyk, než jaký známe z předchozího geometrického a minimalistického umění. Přísná seriálnost, chladné technicistní zpracování a jasná konstrukce je vždy v Ambrůzově díle čímsi narušována a „změkčována“: jednou je to labilita skleněných instalací, jindy primitivizující pojednání povrchu dřevěných či železných objektů. Do Ambrůzových soch se tak vkrádá jisté znepokojující napětí – výpověď o procesech pomíjivosti a dočasnosti věcí a snad i o paradoxu života vůbec.
